ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1865.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1865/2023-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. S. , zastoupené Mgr. Janem Szwarcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Kopečku 1280/7, proti žalovanému Společenství vlastníků XY , zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Mikulášem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, o žalobě na určení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 41/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, č. j. 70 Co 305/2022-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč k rukám Mgr. Ing. Zdeňka Mikuláše, advokáta se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (vlastnice bytové jednotky č. XY nacházející se v domě č. p. XY, na pozemku parc. č. XY, v kat. území XY, dále jen „jednotka“ a „dům“) se domáhala určení, že „okna a okenní rámy v domě (…) jsou společnou částí domu ve správě žalovaného“.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 13 C 81/2022-25 (správně 13 C 41/2022-25), žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 70 Co 305/2022-43, nejprve nepřipustil změnu žalobního petitu ze dne 3. 11. 2022 (výrok I.), a poté potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť otázku, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, odvolací soud posoudil (v konečném důsledku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (§80 o. s. ř.), není pouze aktivní věcná legitimace žalobce, ale také jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, je určovací žaloba podle §80 o. s. ř. preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročníku 1997, pod č. 21, ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 17/95).
Dovolatelkou formulovaná otázka (kterou pokládá za dosud neřešenou) – zda lze mít za to, že je dán naléhavý právní zájem na určení práva či právního vztahu (bez dalšího) v případě, kdy obě strany sporu navrhují, aby soud o takovém určení rozhodl – již tedy byla v citované judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od řešení přijatého v této judikatuře neodchýlil, jestliže posuzoval pouze existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně, a nikoli též strany žalované, neboť její stanovisko je v tomto směru bez právního významu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 21. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1848/2000).
Dovolatelka spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že žalované společenství vlastníků jednotek nereaguje na její výzvy k opravě oken a okenních rámů v její jednotce s odůvodněním, že nejde o společnou část domu v jeho správě ve smyslu §1189 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
Bez ohledu na řešení otázky (v dovolání rovněž vymezené), zda v posuzované věci jde o určení práva či právního vztahu, jak mínila dovolatelka, nebo o určení právní skutečnosti (právních skutečností), jak dovozovaly soudy nižších stupňů, určovací žaloba v tomto konkrétním případě není způsobilá naplnit svou preventivní funkci. Dovolatelka totiž pomíjí, že opravu společné části domu lze provést pouze tehdy, jestliže o tom rozhodne příslušný orgán společenství vlastníků [zpravidla shromáždění vlastníků – viz §1208 písm. e) bod 2 o. z. ve spojení s ustanovením §13 odst. 2 nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím]. Vlastník jednotky pak může dát k takovému rozhodnutí podnět, přičemž v případě, že dotčený orgán společenství zůstane i navzdory tomuto podnětu nečinný (a to např. i z důvodu, že bude mít za to, že není v působnosti orgánů společenství vlastníků v dané záležitosti rozhodnout, neboť tato záležitost vybočuje ze správy společných částí domu), poskytuje mu zákon specifické prostředky právní ochrany, včetně ochrany soudní, jejichž prostřednictvím lze deklarovaného cíle (opravy sporné společné části domu) dosáhnout účinněji [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 43/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17)]. Nejistota vlastníka jednotky, zda společenství vlastníků jednotek opraví určitou část nemovité věci, proto nemůže být vyřešena jen posouzením, zda jde o společnou část domu ve smyslu §1160 o. z.
Dovolatelka napadla dovoláním – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – i nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je však objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Pro úplnost zbývá dodat, že proti výroku I. napadeného rozsudku dovolání – opět s přihlédnutím k jeho obsahu – evidentně nesměřuje (dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění), byť dovolatelka formálně ohlásila, že dovolání podává i do tohoto výroku.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 9. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu