ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1871.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1871/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce P. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) V. M. a 2) R. M., zastoupeným advokátem , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 44 C 244/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2005, č.j. 19 Co 287/2004-54, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2005, č. j. 19 Co 287/2004-54, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. června 2004, č.j. 44 C 244/2003-25, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č. j.
44 C 244/2003-25, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, ve 3. nadzemním podlaží domu v B., B.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a předat žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, „který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který mají vyklidit“, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem (mimo jiné) předmětného domu, že jeho zletilý syn I. B., v jehož prospěch je vypovídán nájem předmětného bytu, nemá vlastní byt a bydlí s matkou a bratrem v bytě na B. ulici v B., a že žalovaní (nájemci předmětného bytu) nemají možnost jiného bydlení. Dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) – potřeba bytu pro syna žalobce – je dán; přisvědčil jeho názoru, že jako vlastník domu si může vybrat, který byt je vhodný pro jeho syna, a to jak z hlediska rozlohy, tak i umístění. Povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu vázal
s odkazem na ustanovení §712 odst. 2 větu druhou obč.zák. na zajištění přiměřeného náhradního bytu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, č.j. 19 Co 287/2004-54, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy a ohledáním na místě samém, a vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, dále domu v B., T., a domu v B., B., a že jeho syn I. B. je spoluvlastníkem (z jedné poloviny) domu v B. E. V. Ze šetření na místě samém, konaném dne 4. 8. 2005 ve všech uvedených nemovitostech, vzal za zjištěno, že dům v B.T. nebyl zpřístupněn, přičemž „na domě bylo šest označených zvonků a další dva bez jakékoliv vizitky“, že rovněž dům v B., B.nebyl zpřístupněn, na opakované zvonění nikdo neotevřel, ač byli účastníci řízení, tedy i žalobce, o jednání na místě samém uvědoměni“, že „dům se skládá z přízemí, prvního a druhého patra a jde o velmi rozlehlý dům, z ulice bylo vidět několik oken a rovněž bylo vidět z boku, že je zde terasa a další patro“, a že dům v B., E. V. a se skládá ze tří nadzemních podlaží, že v každém podlaží se nachází jeden byt, a to v přízemí byt dvoupokojový, který „má snad být pronajímán studentům, jinak je k dispozici B.“, a že „druhé a třetí nadzemní podlaží, kde jsou taktéž dvoupokojové byty, mají k užívání N.“. Ohledán byl i dům v B., B., který byl volně přístupný, a kde jsou rovněž volné byty; problémem je zde odpojení vody od 4. 3. 2005. Na základě takto doplněného dokazování dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „nebyl naplněn výpovědní důvod, jak má na mysli ust. §711 odst. 1 písm. a) o.z.“, neboť „podle běžné praxe“ bytová potřeba pronajímatele i bytová potřeba dalších osob v citovaném ustanovení uvedených je dána bez dalšího všude tam, kde tyto osoby nemají vlastní byt, popřípadě bydlí v bytě o menší podlahové ploše či v bytě hůře vybaveném, než je byt nájemce, nebo tam, kde tyto osoby bydlí v místě vzdálenějším od pracoviště nebo města, než je umístěn byt nájemce. Tvrzení žalobce, že jeho syn I.B. bydlí sice v jeho domě B. spolu s matkou a bratrem, avšak nemá vlastní byt, chce bydlet samostatně, eventuelně založit rodinu, a volné byty, které v domech jsou, jsou pouze jednopokojové, zatímco byt žalovaných je dvoupokojový, je podle názoru odvolacího soudu „naprosto v příkrém rozporu se zjištěnými okolnostmi v rámci odvolacího řízení“, kdy „zcela jednoznačně bylo prokázáno, že jmenovaný je spoluvlastníkem nemovitosti E. V.“, v níž se v přízemí nachází zcela volný, dvoupokojový byt. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že syn žalobce má možnost bydlet v bytě, který rozlohou odpovídá bytu, který užívají žalovaní, že „s ohledem na podmínky, které jsou v současné době na B., nepochybně lepší podmínky bydlení jsou v domě, jehož je spoluvlastníkem, tj. v domě E. V. v B.“, a že „navíc všechny uvedené domy“ se nacházejí v bezprostřední blízkosti vedle sebe; uzavřel, že „syn žalobce má tedy veškeré možnosti realizovat svoje spoluvlastnické právo k domu v B., E. V.“. Současně odvolací soud konstatoval, že „znovu posoudil okolnosti výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák.“, a že „žalobu žalobce zamítl s poukazem na rozpor výkonu práva pronajímatele s dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.)“; uvedl, že „posoudil jak skutečnosti na straně pronajímatele, tak na straně nájemců“, a dospěl k závěru, že v daném případě s ohledem na zjištěné skutečnosti odvolacím soudem na místě samém „lze zcela podřadit výkon práva ze strany žalobce jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že doplnil dokazování toliko o ohledání na místě samém, a opřel o něj své měnící rozhodnutí, ačkoliv „místní ohledání bez náležitých zjištění a posouzení stavebnětechnického charakteru, k němuž i při vší erudici právní není soud odborně vybaven, nevedlo k nějakému objektivnějšímu závěru o poměrech bytových – stavebnětechnických v předmětných domech“ a „stejně tak nepřineslo žádná zjištění
o skutečných poměrech nájemních či obsazenosti domu“; skutková zjištění odvolacího soudu ohledně nájemních vztahů, obsazenosti bytů, stavebnětechnického uspořádání domů a velikosti bytů, nemají proto oporu v provedeném dokazování. Dovolatel dále zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že „není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák.“,
a současně uvedl, že „žalobu zamítl s poukazem na rozpor výkonu práva pronajímatele s dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.)“; uvedené právní závěry nejsou podpořeny právními argumenty a jsou kontradiktorní. Uvádí, že ustanovení §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. je v ustálené soudní praxi vykládáno extenzívně, že z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu je dokonce nerozhodné, zda osoba, v jejíž prospěch je nájem vypovídán, dosud bydlí v bytě větším, a že citované ustanovení nevyžaduje, aby pronajímatel byl osobou, která nemá vlastní byt; podrobuje kritice výklad aplikovaný odvolacím soudem, který „povyšuje nájemní právo na právo quazivlastnické a přiznává nájemci více práv než vlastníku domu, když porovnává hypotetickou kvalitu bydlení syna vlastníka a nájemce bytu“. Poukazuje na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1619/2003, a dovozuje, že mu nelze upřít právo, aby si jeho syn vybral k bydlení byt, který mu vyhovuje. Ve vztahu k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem žalobce uvádí, že na straně žalovaných nevidí žádný důvod, žádné tvrzené a prokázané rozhodné okolnosti, pro něž lze po něm jako pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu dočasně odepřena; žalovaným nevznikne žádná mimořádná újma z bydlení v jiném domě. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 17. srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence zmatečnostních vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává, jinak je tomu však ohledně tzv. jiných vad řízení.
V rozhodnutí ze dne 24. 3. 1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, Nejvyšší soud dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené by tak bylo rozhodnutím vydaným v prvním stupni. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
V projednávané věci soud prvního stupně shledal žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu důvodnou, když dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. je dán; zaujal přitom názor, že žalobce jako vlastník domu si může vybrat, který byt je vhodný pro jeho syna jak z hlediska rozlohy, tak i umístění, a proto – ačkoliv uvedl, že „nebylo zjištěno, že by v domě byl další vhodný byt volný, do kterého by se syn žalobce mohl nastěhovat“ – žádné dokazování v tomto směru neprováděl a nezabýval se ani posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Naproti tomu odvolací soud, poté co doplnil dokazování, dospěl na základě pouze takto doplněného dokazování k odlišnému závěru, tj. že nebyl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. a) obč. zák.
Považoval-li odvolací soud skutková tvrzení žalovaných (namítaná poprvé až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a u jednání odvolacího soudu dne 22. 6. 2005) zejména o tom, že v domě B. v B. je více volných bytů, že žalobce vlastní vedle předmětného domu více domů, v nichž může jeho syn bydlet, a že syn žalobce I. B. je podílovým spoluvlastníkem poloviny domu na ulici E. V.v B., v němž je zcela samostatný byt v prvním nadzemním podlaží, který má k dispozici, za významné pro právní posouzení věci a bylo-li k těmto tvrzením zapotřebí provést další důkazy, které z výše uvedených důvodů nemohly (neměly) být provedeny až v odvolacím řízení, nebyly splněny podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek z důvodů uvedených v §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem a s tím, aby se zabýval všemi okolnostmi, rozhodnými pro posouzení věci z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. a) obč. zák., případně z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Nepostupoval-li odvolací soud tímto způsobem a – poté, kdy sám doplnil dokazování – rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl, přičemž své rozhodnutí opřel o skutková zjištění vyplývající pouze z jím provedených důkazů, odepřel žalobci možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění (a správnost na nich postavených právních závěrů) přezkoumat na základě odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a k níž dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Rozsudek odvolacího soudu by (i při neexistenci uvedené vady) však nemohl obstát ani v rovině právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Nelze totiž přehlédnout, že odůvodnění napadeného rozsudku trpí vnitřní rozporností, neboť odvolací soud na jedné straně učinil závěr o nenaplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. a – ačkoliv již z tohoto důvodu by byly splněny podmínky pro zamítnutí žaloby ve věci samé – současně na jiném místě odůvodnění rozsudku uvedl, že „žalobu žalobce zamítl s poukazem na rozpor výkonu práva pronajímatele s dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.)“.
Dovolateli lze tedy přisvědčit, pokud namítá, že právní závěry odvolacího soudu jsou „kontradiktorní“. I když podle ustálené soudní praxe při rozhodování o přivolení
k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), předchází této úvaze závěr, že je dán (naplněn) uplatněný výpovědní důvod. Teprve tehdy, je-li výpovědní důvod dán
(a to i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč.zák.), nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn.
2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999); ke stejnému závěr se přihlásil také Nejvyšší soud, a to např. v rozsudcích z 9. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1679/99, z 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, z 13. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2297/2004, a v rozsudku ze dne 16. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1619/2003, uveřejněném pod C 2682 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 29.
S dovolatelem však nelze souhlasit, pokud s odkazem na posledně citované rozhodnutí dovozuje, že má právo vybrat si pro svého syna k bydlení byt, který mu vyhovuje, a v domě, který mu vyhovuje. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí naopak vyplývá, že pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč.zák. je významná (mimo jiné) míra naléhavosti bytové potřeby osoby, v jejíž prospěch pronajímatel nájem bytu vypovídá (v této věci snachy pronajímatelky), uspokojit v současné době potřebu bydlení právě v bytě užívaném nájemcem; obdobný závěr se podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1359/2005, v níž šlo o výpověď z nájmu bytu ve prospěch dcery pronajímatelky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud ho proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. vůbec nezabýval), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu