ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1893.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1893/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Sdružení nájemníků domu Brno, Zahradnická 12 , se sídlem Brno-střed – Staré Brno, Zahradnická 12, IČ: 26606097, zastoupeného JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem Brno, Třída kapitána Jaroše 13, proti žalované B. K. , zastoupené JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 224/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2008, č. j. 19 Co 356/2007-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2008, č. j. 19 Co 356/2007-118, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 46 C 224/2004-101, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt č. 1, druhé kategorie, o velikosti 2+1, situovaný v 1. podlaží domu na ulici Z. 12 v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. července 2008, č. j. 19 Co 356/2007-118, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku; rozsudek změnil také v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že statutární město Brno jako pronajímatel a tehdejší vlastník předmětného domu a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli ve dnech 7. července 1999 a 14. srpna 2000 smlouvy o nájmu předmětného bytu, a to vždy na dobu určitou od 7. července 1999 do 31. července 2000 (smlouva ze dne 7. července 1999) a od 1. srpna 2000 do 31. července 2002 (smlouva ze dne 14. srpna 2000), že následně dne 15. července 2002 uzavřeli další smlouvu o nájmu bytu (dále jen „Nájemní smlouva“, resp. „Smlouva“) na dobu určitou od 1. srpna 2001 (správně zřejmě od 1. srpna 2002) do 31. července 2004 a že v čl. V. bodu 1. Smlouvy se dohodli, že „v případě řádného plnění povinností nájemce vyplývajících z této smlouvy bude po uplynutí lhůty, na kterou byl nájem sjednán, nájemní smlouva obnovena za týchž podmínek“. Dále zjistil, že v srpnu 2002 nabídlo statutární město Brno předmětný dům k odkoupení žalované (a nájemcům dalších v něm situovaných bytů), že následně bylo za účelem privatizace předmětného domu založeno občanské sdružení žalobce (dále též jen „občanské sdružení“), že na základě přihlášky ze dne 9. září 2002 a po zaplacení „zápisného“ v částce 10.000,- Kč se žalovaná stala členkou občanského sdružení, že uhradila členský vklad (podíl) v občanském sdružení a složila na účet Ing. J. K. (předsedy občanského sdružení) dne 22. května 2003 částku 58.000,- Kč a dne 26. května 2003 dalších 90.000,- Kč a že občanské sdružení je na základě kupní smlouvy ze dne 4. července 2003 současným vlastníkem předmětného domu. Vzal rovněž za prokázáno, že k 30. červnu 2004 neměla žalovaná žádný dluh na nájemném z bytu, že dopisem ze dne 1. července 2004 požádala žalobce o uzavření další smlouvy o nájmu předmětného bytu, že vztahy mezi účastníky řízení byly v té době napjaté a občanské sdružení s ní proto další nájemní smlouvu neuzavřelo a že členství v občanském sdružení zaniká mimo jiné „skončením nájemního vztahu“ (čl. III. bod 5. písm. e/ stanov Sdružení nájemníků domu Brno, Zahradnická 12).
Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu skončil uplynutím sjednané doby nájmu a že od té doby (od 1. srpna 2004) užívá byt bez právního důvodu. Soud prvního stupně pak rovněž dovodil, že ačkoliv by za této situace připadalo v úvahu vyklizení bytu (podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni ukončení nájemního poměru – dále jen „obč. zák.“), nelze vlastnickému právu žalobce poskytnout ochranu, neboť jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti konstatoval, že žalovaná jako členka občanského sdružení vynaložila nemalé finanční prostředky, které žalobce využil k zakoupení předmětného domu, a že „kdyby žalovaná do procesu privatizace ( domu ) nebyla přizvána, nemovitost by žalobci prodána nebyla, neboť by nebyly splněny podmínky privatizace, z které je žalovaná postupem žalobce prakticky vyloučena“ . Z tohoto důvodu žalobu zamítl. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že nesvědčí-li žalované platný titul k užívání vyklizovaného bytu, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku žalobce na jeho vyklizení a žalobu z tohoto důvodu zamítnout; v této souvislosti dodal, že korektiv dobrých mravů tu může sloužit toliko k odepření výkonu práva žalobce na „bezpodmínečné“ vyklizení bytu, tj. že výkon práva žalobce může být pouze odložen nebo podmíněn zajištěním bytové náhrady pro žalovanou. Zdůraznil, že žalovaná věděla, že nájemní poměr k bytu byl sjednán na dobu určitou, znala stanovy žalobce, a proto si musela být vědoma, že skončením nájemního poměru jí skončí rovněž členství v občanském sdružení; vstoupila-li do občanského sdružení a poskytla-li mu – s vidinou získání předmětného bytu do vlastnictví – finanční prostředky, šlo pouze a jen o její riziko, zda se její předpoklad (převedení bytu do vlastnictví) naplní před skončením nájemního poměru k bytu a členství v občanském sdružení. Námitky žalované, že převod domu na žalobce byl v rozporu s privatizačními pravidly statutárního města Brna, že zvolený postup privatizace domu nebyl nejlepší variantou, resp. že nesouhlasila se zadlužením občanského sdružení úvěrem na bytovou nástavbu, pokládal – pro účely daného řízení – za bezpředmětné, resp. nepřipisoval jim zvláštní význam. Ve vztahu k posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. dodal, že z obsahu spisu „nelze dovodit, že pokud by se některý z nájemců nestal členem sdružení žalobce, tak by k prodeji nedošlo; členství muselo být všem nabídnuto, ale pokud by někdo nechtěl být členem, nemělo by to na převod vliv“ . Měl rovněž za to, že má-li žalovaná vůči žalobci nějaké finanční nároky, může se jich domáhat mimo tento spor, a že „neřekla( -li ) žalobci…, že má nájem na dobu určitou, jde to z hlediska dobrých mravů spíše proti ní“ . Uzavřel, že s ohledem na uvedené skutečnosti není důvodu odepírat žalobci za použití §3 odst. 1 obč. zák. právo na bezpodmínečné vyklizení předmětného bytu a že k vyřešení bytových poměrů žalované postačuje poskytnout jí přiměřenou (tříměsíční) lhůtu k vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání namítla, že napadený rozsudek je nejen v rozporu s dobrými mravy, ale především „s Pravidly prodeje domů, bytů a nebytových prostor v těchto domech včetně pozemků z vlastnictví města Brna do vlastnictví právnických a fyzických osob (schválených Z3/029, Z3/032, Z3/35, Z4/008 zasedáním ZMB) “ – dále jen „Pravidla“. Měla za to, že odvolací soud se s Pravidly neseznámil přesto, že jsou podle jejího mínění pro posouzení sporu zásadní; právě od nich se totiž odvíjí její práva vztahující se k předmětnému bytu, která jsou odlišná od práv vyplývajících z běžného nájemního poměru. Uvedla, že na jejich základě měla jako nájemce bytu právo zúčastnit se privatizace předmětného domu, přičemž „nabídka účasti na privatizaci všem nájemcům byla podmínkou prodeje domu“ , bez jejíhož splnění by dům nemohl být žalobci prodán. Vyjádřila přesvědčení, že žalobce měl proto povinnost ji k privatizaci přizvat a jeho další postup spočívající ve snaze upřít jí toto právo je „evidentním obcházením zákona“ . Současně uvedla, že žalobce ji „v podstatě podvedl v úmyslu o byt ji připravit“ a v tomto omylu z ní „byly vylákány … značné finanční prostředky, které ( občanskému ) sdružení umožnily koupit dům. Posléze, když bylo zneužito její důvěry, má býti doslova vyhnána bez náhrady bytové i finanční“ . Dále vyjádřila nesouhlas s úvahou odvolacího soudu, že žalobci zamlčela, že má uzavřenu nájemní smlouvu na dobu určitou. Zastávala názor, že naopak žalobce se choval nezodpovědně a ledabyle, jestliže se neseznámil se seznamem nájemců a s jejich nájemními smlouvami, které mu byly předány statutárním městem Brnem za účelem stanovení okruhu osob oprávněných účastnit se privatizace. K úvaze, že měla vědět, že jí skončením nájmu bytu zanikne i členství v občanském sdružení, uvedla, že odvolací soud opomenul, že příslušné ustanovení „bylo do stanov žalobcem vloženo až v průběhu ( jejího ) členství, což ( jí ) bylo zamlčeno“ . Zdůraznila, že vždy řádně a včas plnila své povinnosti vyplývající z nájmu bytu a že je proto těžko odůvodnitelné, že jí žalobce odmítl nájemní smlouvu prodloužit či ji nahradit nájemní smlouvou na dobu neurčitou. V této souvislosti rovněž zmínila své výhrady ke „stavebním úpravám prováděným žalobcem“ a uvedla, že šlo o poměrně zásadní přestavbu domu a o jeho rozšíření o další byty za účelem jejich pronajímání anebo prodeje. V dovolání zastávala názor, že tím žalobce porušuje svoje stanovy i „zákon“ , „dochází k daňovým i jiným deliktům“ , a protože „na tento problém … upozorňovala, … se (jí) potřebuje …zbavit“ . Měla též za to, že jí nelze přičítat k tíži, že žalobce nepřevedl byt do jejího vlastnictví „v určitém konkrétním termínu“ . V této souvislosti zmínila hodnocení způsobu privatizace bytového fondu v České republice orgány Evropské unie, které tuto privatizaci pokládaly za diskriminující ve vztahu k fyzickým osobám. Konečně dovozovala, že odvolací soud svým rozhodnutím „připustil, aby došlo k porušení čl. 11 LZPS, kdy je na jedné straně upíráno státem garantované budoucí vlastnické právo ( její ) osoby k bytu a na druhé straně trpěno zneužívání vlastnického práva žalobcem (čl. 11/3 LZPS) na ( její ) úkor“ . Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, zdůraznil, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu, a navrhl, aby její dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. července 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – brojí nejen proti vyklizovacímu výroku, nýbrž i proti výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 1. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V soudní praxi pak není pochyb ani o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnila vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V projednávané věci nevyšlo z provedených důkazů najevo, že ustanovení týkající se zániku členství v občanském sdružení mimo jiné skončením nájemního vztahu bylo do stanov žalobce vloženo až v průběhu členství dovolatelky v občanském sdružení a že jí tato skutečnost byla zamlčena. Tuto okolnost dovolatelka nově tvrdila až v dovolání. Tím v dovolání uplatnila tzv. „skutkové novoty“, avšak přehlédla, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot /srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6./). Za této situace nelze odvolacímu soudu – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. – úspěšně vytýkat, že k uvedené okolnosti nepřihlédl. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věc. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že dovolatelka užívá předmětný byt bez právního důvodu. Dovolací soud proto z tohoto názoru vycházel. Se zřetelem k obsahu dovolání a k právním závěrům, které v této souvislosti přijal odvolací soud, pak půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že zjištěné skutečnosti nejsou pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce podle §3 odst. 1 obč. zák. dostačující a že hypotéza ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bude dostatečně naplněna již tím, že vyklizovací povinnost dovolatelky bude vázána na tříměsíční (tj. delší než patnáctidenní) lhůtu k vyklizení (a nikoli na zajištění bytové náhrady).
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V ustálené soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že bytovou náhradu zásadně nelze přisoudit (za použití §3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005, a z 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008).
V posuzovaném případě se dovolací soud především ztotožňuje s názorem, že z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nejsou právně významné okolnosti, že převod domu na žalobce byl v rozporu s privatizačními pravidly statutárního města Brna, že zvolený postup privatizace domu nebyl nejlepší variantou a že dovolatelka nesouhlasila se zadlužením občanského sdružení úvěrem na bytovou nástavbu. Způsob, jakým žalobce nabyl předmětný dům do vlastnictví (otázka privatizace domu včetně zvolené varianty jejího provedení) a jak s ním nakládá (otázka stavebních úprav domu), totiž neměl žádný nepříznivý dopad na nájemní právo dovolatelky k předmětnému bytu; dovolatelka nebyla v jeho realizaci nijak omezována, což ostatně v řízení ani netvrdila. Tyto okolnosti se tedy nemohly nepříznivě dotknout jejího nájemního vztahu a tím spíše nemohou ovlivnit situaci, kdy jí již nesvědčí k bytu žádný užívací titul. V tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
S odvolacím soudem se lze ztotožnit rovněž v názoru, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nemají z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. žádný právní význam okolnosti, že dovolatelka byla nájemkyní bytu od roku 1999, že neměla žádný dluh na platbách souvisejících s užíváním bytu, že se stala členkou občanského sdružení, že mu poskytla vedle zápisného a členského vkladu další nezanedbatelné finanční prostředky a že vzhledem k tomu mohla nabýt přesvědčení, že se stane vlastnicí předmětného bytu. Je tomu tak proto, že uvedené okolnosti nemohou nic změnit na tom, že dovolatelce nájemní poměr k bytu již nesvědčí. Přitom musela vědět, že šlo o nájemní poměr na dobu určitou, jehož skončením jí zanikne rovněž členství v občanském sdružení. Vstoupila-li přes to do občanského sdružení a s vidinou získání bytu do vlastnictví mu poskytla finanční prostředky, lze se ztotožnit s názorem, že šlo pouze a jen o její riziko, zda se uvedený předpoklad (převedení bytu do vlastnictví) naplní před skončením nájemního poměru k bytu a členství v občanském sdružení.
Dovolací soud však nesouhlasí s názorem, že uvedené okolnosti jsou bez právního významu i pro úvahu, zda v tomto případě za použití §3 odst. 1 obč. zák. výjimečně vázat vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti nelze bez dalšího opomenout ani to, že dovolatelka byla nájemkyní bytu po relativně dlouhou dobu (je přitom z tohoto pohledu nerozhodné, že šlo o /opakovaný/ nájemní poměr na dobu určitou). Neměla-li přitom dluh na nájemném a na platbách za služby poskytované s užíváním bytu, mohla vzhledem k ujednání obsaženému v čl. V. bodu 1. Smlouvy (a také k dřívější praxi) důvodně předpokládat (a s přihlédnutím k tomu, že žalobci poskytla nemalé finanční prostředky, rovněž předpokládala), že její nájemní poměr k bytu a také členství v občanském sdružení bude pokračovat a povede v budoucnu k založení vlastnického práva k bytu; to, že vztahy mezi účastníky byly napjaté, přitom nehraje vzhledem k podmínkám obsaženým v bodu V. nájemní smlouvy žádnou roli. Lze uzavřít, že byť v tomto případě šlo o nájemní poměr na dobu určitou, je vyklizení bytu bez vázanosti na bytovou náhradu z uvedených důvodů v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Ve vztahu k otázce bytové náhrady byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil v celém rozsahu (viz výklad shora) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu