Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2013, sp. zn. 26 Cdo 1931/2013 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1931.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1931.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1931/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Ing. V. K., CSc. , bytem v P., zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalované WTW, měřící a analytická technika, s. r. o. , se sídlem v Praze 9 – Satalicích, Budovatelská 1/281, IČO: 25623079, zastoupené Mgr. Zdeňkem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Dopraváků 749/3, o zaplacení částky 187.500,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 22/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 17 Co 486/2012-142, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 17 Co 486/2012-142, se v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 187.500,- Kč s úroky z prodlení od 28. 1. 2010 do zaplacení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 17 Co 486/2012-142, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč, se odmítá . Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 7. 2011, č. j. 38 C 22/2010-116, uložil žalované zaplatit částku 187.500,- Kč s úroky z prodlení v zákonné výši od 28. 1. 2010 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč (odstavec I. výroku, dále též jen „vyhovující výrok“), zamítl žalobu o zaplacení další smluvní pokuty ve výši 58.750,- Kč (odstavec II. výroku), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 76.933,70 Kč s úrokem z prodlení (odstavec III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odstavec IV. výroku). K nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného ve výši 187.500,- Kč za listopad 2009 – leden 2010 a zaplacení smluvní pokuty zjistil, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník rodinného domu, postaveném na pozemku p. č. 76/44 v katastrálním území S., P. (dále též jen „předmětný dům“), že užívání nemovitosti – jako řadového rodinného domu – bylo povoleno rozhodnutím ze dne 4. 12. 2007, že dne 2. 6. 2009 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu o nájmu tohoto domu (dále jen „Smlouva“), a to s účinností od 1. 7. 2009, v níž se mj. dohodli o výši nájemného ve výši 62.500,- Kč měsíčně, že žalovaná může dům užívat jako celek v rámci své podnikatelské činnosti, ale jen k účelu, k němuž je dům stavebně určen, a sjednali si pro případ prodlení s jeho placením smluvní pokutu. Dále zjistil, že si žalovaná dům před uzavřením smlouvy prohlédla, že se do domu nastěhovala dne 30. 6. 2009 a užívala ho do 24. 11. 2009, kdy ho vyklidila a klíče od domu předala žalobci, že předmětný dům byl na internetových stránkách v roce 2009 nabízen k nájmu s označením typu nemovitosti jako kanceláře, že v době od 9. – 29. 7. 2009 probíhala mezi účastníky korespondence (e-mailová), jejímž předmětem bylo zjištění účelu, k němuž byl předmětný dům kolaudován a (ne)předání kolaudačního rozhodnutí žalované, že 30. 10. 2009 sdělila žalovaná žalobci, že od Smlouvy odstupuje, neboť z viny pronajímatele nedošlo k předání předmětu nájmu a podpisu předávacího protokolu a nebylo ani doloženo kolaudační rozhodnutí, a že žalovaná zaplatila nájemné v červenci – říjnu 2009. Uzavřenou Smlouvu posoudil podle §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jenobč. zák.“) a dospěl k závěru, že byla uzavřena platně, za nedůvodnou považoval námitku žalované o relativní neplatnosti Smlouvy podle §49a obč. zák. pro její omyl ohledně účelu užívání nemovitosti, neboť ten vyplýval ze Smlouvy, z kolaudačního rozhodnutí i z výpisu z katastru nemovitostí a žalovaná se s tímto účelem mohla (a měla) seznámit. Odstoupení žalované od Smlouvy z 30. 10. 2009 posoudil jako neplatné, neboť bylo učiněno v rozporu s ujednáním účastníků ve Smlouvě. Protože ke skončení nájmu nedošlo v době od listopadu 2009 do ledna 2010 ani jiným způsobem, uložil žalované zaplatit dlužné nájemné za toto období ve výši celkem 187.500,- Kč s úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč (jež odpovídala ujednání ve Smlouvě) za prodlení žalované se zaplacením nájemného. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 11. 2012, č. j. 17 Co 486/2012-142, k odvolání žalované vyhovující výrok změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 187.500,- Kč s úroky s prodlení a zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč zamítl (měnící výrok), rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se vzájemné žaloby a výrok o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při posuzování nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného a smluvní pokuty na rozdíl od soudu prvního stupně přisvědčil námitce žalované, že Smlouva je relativně neplatná pro omyl žalovaného týkající se podstatné vlastnosti předmětu nájmu podle §49a obč. zák. Za významné považoval zjištění soudu prvního stupně, že předmětný dům byl kolaudován jako rodinný dům, že ho žalobce nabízel k pronájmu jako kancelář, a že podle Smlouvy byla žalovaná oprávněna užívat dům v rámci své podnikatelské činnosti, s níž byl žalobce seznámen prostřednictvím výpisu z obchodního rejstříku, avšak pouze k účelu, k němuž byl určen. Měl za to, že nevědomost žalované o stavebním určení předmětného domu vyplývá z korespondence jejího zástupce v červenci 2009. Dospěl k závěru, že žalovaná uzavřela Smlouvu v omylu týkajícím se způsobu užívání nemovitosti určeného kolaudačním rozhodnutím, který byl pro ni při uzavření Smlouvy rozhodující, o čemž „žalobce musel nutně vědět“, Smlouva je proto podle §49a obč. zák. neplatná a žalobce se tak nemůže domáhat úhrady nájemného za prosinec 2009, leden 2010, kdy již žalovaná dům vyklidila, ani za listopad 2009, kdy sice žalovaná dům užívala, ale žalobce měl k dispozici kauci ve výši 62.500,- Kč a nemá tak právo ani zaplacení smluvní pokuty. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jeno. s. ř.“), a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soud, že dospěl k jiným skutkovým závěrům, aniž by zopakoval dokazování a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by mu umožnil vyjádřit se k novému právnímu hodnocení věci. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná jednala při uzavření nájemní smlouvy v omylu, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1830/2007), podle níž se může jednající osoba účinně dovolat podstatného omylu jen, jde-li o tzv. omluvitelný omyl, o ten se však v dané věci jednat nemohlo, neboť žalovaná si mohla (jak správně zjistil soud prvního stupně) ještě před uzavřením Smlouvy zjistit stavební určení předmětného domu, skutečnost, že se jedná o rodinný dům, byla zřejmá i z katastru nemovitostí a u podnikatelského subjektu, který s širokým předmětem podnikání funguje již 15 let, lze i předpokládat, že se před podpisem Smlouvy seznámil se stavebním určením budovy. Není ani zřejmé, z čeho žalovaná dovodila, že prostory v domě bude možné užívat i jako výrobní, tvrdí-li zároveň, že v inzerátu, kterým měla být uvedena v omyl, byly prostory v domě označeny jako kanceláře. Namítal, že soud ani neprovedl dokazování ke zjištění, zda žalobce tvrzený omyl vyvolal nebo o něm věděl. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, vyvracela dovolací námitky žalobce a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popř. zamítnuto. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jeno. s. ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Měnícím výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku na zaplacení nájemného a o nároku na zaplacení smluvní pokuty), dovolací soud proto posuzoval přípustnost dovolání u každého z těchto nároků samostatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 02. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2549/2008). Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč, není dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť jde o peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl. Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného ve výši 187.500,- Kč s úroky z prodlení, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a je i důvodné. Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná podle §49a obč. zák. pro omyl žalované týkající se podstatné vlastnosti předmětu nájmu, a to jeho stavebního určení. Omyl jednající osoby má za následek neplatnost právního úkonu podle §49a obč. zák. (nešlo-li o omyl vyvolaný úmyslně, takový závěr však odvolací soud neučinil) jen tehdy, jde-li o omyl podstatný (bez něho by k právnímu úkonu nedošlo) a osoba, které byl učiněný právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm věděla (musela vědět), avšak druhou stranu na něj neupozornila. Podle právní teorie i soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod č. 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však jednající osoba může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Požadavek omluvitelného omylu, coby předpokladu účinného dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle §49a věty první obč. zák. pro podstatný skutkový omyl vyvolaný druhou smluvní stranou je plně v souladu se zásadou vigilantibus iura (podle níž „jen bdělým svědčí jejich práva”), opakovaně zdůrazňovanou i v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Tvrdí-li žalovaná, že ačkoli způsob užívání domu byl pro ni rozhodující při uzavírání Smlouvy, spolehla se jen na údaje obsažené v inzerátu o možnosti pronájmu předmětného domu, a že o stavebním určení domu jako domu určeného k bydlení neměla (nemohla mít) vědomost, byť z údajů (veřejně přístupných) v katastru nemovitostí bylo zřejmé, že jde o rodinný dům, pak nejde o omluvitelný omyl. Zavinila ho totiž svou nedbalostí při (ne)využití možnosti ověřit si skutečnosti, jež považovala při uzavření Smlouvy za podstatné. Závěr odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná podle §49a obč. zák., tak není správný. Dovolací soud proto rozsudek v napadené části zrušil (§243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. listopadu 2013 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/14/2013
Spisová značka:26 Cdo 1931/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1931.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Nájem
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§49a obč. zák.
§663 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28