ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.196.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 196/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) JUDr. J. H. a B) A. H. proti žalovaným 1/ M. F. a 2/ J. F., o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 200/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2002, č.j. 12 Co 487/2000-96, ve znění usnesení ze dne 2. července 2003, č.j. 12 Co 487/2000-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7.4.2000, č.j. 54 C 200/98-54, ve znění opravných usnesení ze dne 12.5.2003, č.j. 54 C 200/98-111, a ze dne 3.9.2003, č.j. 54 Co 200/98-117, uložil žalovaným „společně a nerozdílně vyklidit byt č. 45 o velikosti 4 pokojů s příslušenstvím v 10. poschodí v domě S. č. 6 v B.“ (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a tento byt vyklizený předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20.3.2002, č.j. 12 Co 487/2000-96, ve znění usnesení ze dne 2.7.2003, č.j. 12 Co 487/2000-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že \"se zamítá žaloba žalobců v části, kterou se domáhají uložení povinnosti žalovaným předmětný byt jim předat“ a dále tak, že „žalovaní jsou povinni vyklidit předmětný byt do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku“; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Současně rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť nájemci bytu jsou žalobci, kteří uzavřeli se žalovanými smlouvu o převodu členských práv a povinností a následně s družstvem i smlouvu o nájmu předmětného bytu, a proto je důvodný požadavek žalobců na vyklizení bytu. Námitky vznášené žalovanými proti platnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností neshledaly soudy obou stupňů opodstatněnými. Dílčí změnu rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil odvolací soud tím, že požadavek předání bytu nemá oporu v hmotném právu a že vzhledem k širším okolnostem případu považoval za spravedlivé poskytnout žalovaným poněkud delší lhůtu k vyklizení bytu, aby si mohli zajistit jinou možnost uspokojování bytových potřeb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali s poukazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2000, a v němž uplatnili dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu v tomtéž znění. V dovolání uvedli, že v řízení byla prokázána výslechy účastníků dohoda, v níž se žalobce zavázal zaplatit žalovaným i další úplatu za převod členských práv a povinností v částce 960.000,-Kč. I když toto ujednání nebylo sjednáno písemnou formou, bylo účastníky shodně tvrzeno, že existovalo. Obsahem ústní dohody, která byla dodatkem původní dohody o převodu členských práv a povinností, bylo ujednání o tom, že žalovaní nejsou povinni předmětný byt předat do doby, než jim bude žalobci uhrazena další úplata za převod členských práv a povinností. Žalobce přitom toto ujednání nezpochybňuje, když tvrdí, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit, protože tato úplata již uhrazena byla. Žalovaní však tvrdí, že nejsou povinni byt vyklidit, protože uvedená úplata uhrazena nebyla, a že pokladní doklad předložený žalobci je padělkem. Nedostatek skutkových zjištění spočívající v neprovedeném grafologickém posouzení předmětného pokladního dokladu dle dovolatelů nutně vede k chybnému závěru o uhrazení předmětné další úplaty a navazujícímu právnímu závěru o povinnosti žalovaných se vystěhovat. Dovolatelé vytýkají soudu, že nesprávně vyhodnotil shodná skutková tvrzení, když o nich neuvažoval jako o důkazu a následně z nich vyvodil nesprávný závěr o tom, že jsou splněny podmínky pro vyklizení bytu. Dle jejich přesvědčení jakýkoli rozsudek mohl přicházet v úvahu až poté, co bude zjištěn skutkový stav řádně a zcela. Soud podle nich též nemůže posuzovat jednu část jednání odděleně od druhého a považovat takováto zjištění za dostatečná. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 7. 4. 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl dne 20. 3. 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Dovolací soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a má obsahové i formální znaky uvedené v §241 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže toto rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ust. 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozhodnutí, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§238 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže byla těmito rozhodnutími stanovena odlišně práva a povinnosti účastníků řízení. Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle §220 o.s.ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.
V dané věci žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., přičemž přehlížejí, že uvedené ustanovení je způsobilé založit přípustnost proti měnícímu výroku ve věci samé, nikoli tedy proti meritornímu výroku potvrzujícímu, ani proti výroku, jenž nemá povahu rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudek soudu prvního stupně nebyl změněn ve výroku o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt, aniž by povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění bytové náhrady, nýbrž byl v tomto výroku potvrzen. V tomto směru jsou tedy rozhodnutí soudů obou stupňů obsahově shodná, a protože přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ust. §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., když ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen, ani z ust. §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., když odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání a návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl učiněn, není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné.
K dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali toho, aby žalovaným bylo (vedle vyklizení bytu) uloženo též byt jim předat, a stanovil žalovanému delší (dvouměsíční) lhůtu k plnění - k vyklizení bytu, nejsou žalovaní subjektivně oprávněni. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V dané věci napadené rozhodnutí v měnícím výroku vyznělo pro žalované - v porovnání s rozsudkem soudu prvního stupně - příznivěji (žaloba byla vůči nim zčásti zamítnuta a byla jim stanovena delší lhůta k vyklizení); vzhledem k tomu, že touto změnou žalovaným žádná újma nevznikla, nemůže být jejich dovolání subjektivně přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který je svou povahou usnesením, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, žádné ustanovení o.s.ř. nezakládá, naopak ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání proti měnícímu výroku o nákladech řízení výslovně vylučuje.
Dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., přípustnost dovolání tedy nevyplývá ani z tohoto ustanovení.
Z uvedených důvodů bylo dovolání žalovaných proti potvrzujícímu a nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odmítnuto.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné náklady spojené s uplatňováním či bráněním práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu