ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1961.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1961/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované O. S., zastoupené advokátem, o vyklizení místností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 6 C 346/93, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1999, č. j. 23 Co 130/99-128, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) - poté, co jeho v pořadí první, tehdy zamítavý, rozsudek ze dne 12. února 1996, č. j. 6 C 346/93-46, byl k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 30. září 1996, č. j. 11 Co 88/96-59, zrušen a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení - rozsudkem ze dne 12. prosince 1996, č. j. 6 C 346/93-69, uložil žalované povinnost „vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat dvě místnosti s předsíní a koupelnou s WC v I. patře domu čp. 1953 v P., K., a to místnost č. 107 nacházející se na konci chodby se vstupem napravo od vstupních dveří do chodby a místnost označenou v dokumentaci jako č. 113 /společnou kuchyňku/ se vchodem naproti vstupním dveřím do chodby (dále jen „předmětné místnosti\", resp. „místnosti\"), a to do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt\", a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 1996, č. j. 6 C 346/93-69, odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. června 1997, č. j. 11 Co 160/97-77, potvrdil v té části výroku o věci samé, jíž byla žalované uložena povinnost vyklidit předmětné místnosti. Přitom – stejně jako soud prvního stupně – ohledně této otázky dovodil, že předmětné místnosti nebyly bytem, neboť jako byt kolaudovány nebyly (šlo o místnosti sloužící k hotelovému ubytování), a pokud byly přiděleny manželu žalované (jako podnikový byt), šlo o neplatný právní úkon. Z tohoto důvodu bydlí žalovaná v předmětných místnostech bez právního důvodu. Citovaný rozsudek zrušil v části výroku o věci samé, týkající se přisouzené bytové náhrady, a dále ve výroku o nákladech řízení účastníků a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dalším, v pořadí třetím, rozsudkem ze dne 6. listopadu 1998, č. j. 6 C 346/93-110, soud prvního stupně žalované uložil, aby svou vyklizovací povinnost z místností splnila do dvou let od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 28. dubna 1999, č. j. 23 Co 130/99-128, uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů především dovodily, že v daném případě jde o vyklizení místností, které nejsou a nikdy nebyly bytem (šlo o místnosti sloužící hotelovému ubytování), a už proto, že nejde o vyklizení bytu, nepřísluší žalované bytová náhrada. Kromě toho však rovněž dovodily, že bytové náhrady vyklizovanému náleží v případech výslovně uvedených v §712 a §713 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\"), tj. tehdy, kdy vyklizovaný měl původní, resp. alespoň odvozený, právní důvod k užívání bytu. Užívala-li však žalovaná místnosti bez právního důvodu, jinak řečeno nikdy nedisponovala žádným (původním a ani odvozeným) právním důvodem k jejich užívání, nelze její vyklizení podmínit zajištěním bytové náhrady, a to ani poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť s odkazem na dobré mravy lze výkon práva odepřít, tedy žalobu zamítnout, je-li výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a nikoliv přiznat právo, které žalované nenáleží; citované ustanovení lze „aplikovat jen na výkon existujícího práva nebo povinnosti, avšak na jeho podkladě nelze konstituovat dosud neexistující právo nebo povinnost\", jak to v těchto souvislostech vyjádřil odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V rámci zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost závěru, že prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyklizení předmětných místností vázat na zajištění náhradního bytu. V této souvislosti zdůraznila dobrou víru při užívání místností a své stáří a dále uvedla, že pokud by i nevykonání práva udržovalo stav, který by byl v rozporu s dobrými mravy, je třeba nalézt takovou úpravu sporných práv a povinností, která by byla přijatelná pro obě strany. Za takové přijatelné řešení pokládá vyklizení místností s vázaností na zajištění náhradního bytu (ostatně od roku 1993 je vedena v pořadníku žadatelů obecních bytů a takový rozsudek by zdůraznil naléhavost jejího případu) a nikoliv stanovení pouhé dvouleté lhůty k vyklizení místností, v jejímž rámci – vzhledem k nedostatku finančních prostředků – stejně není způsobilá opatřit si byt. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a zdůraznil, že bylo-li již od roku 1993 žalované známo, že místnosti užívá bez právního důvodu, měla „dost času na vystěhování\".
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. dubna 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť v rozsudku ze dne 6. listopadu 1998, č. j. 6 C 346/93-110, byl soud prvního stupně vázán v otázce bytové náhrady právním názorem odvolacího soudu, obsaženém ve zrušujícím usnesení ze dne 30. září 1996, č. j. 11 Co 88/96-59. Je přitom nerozhodné, že příčinou odlišného pozdějšího rozsudku soudu prvního stupně byl závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozhodnutí, které bezprostředně nepředcházelo citovanému rozsudku soudu prvního stupně (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. Beck, 1994, strana 680). Zbývá dodat, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení žalované z předmětných místností (nikoli bytu, nýbrž místností určených k hotelovému ubytování), které užívala bez právního důvodu, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 1996, č. j. 6 C 346/93-69, potvrzeného v otázce vyklizení místností rozsudkem odvolacího soudu ze dne 16. června 1997, č. j. 11 Co 160/97-77. Nebyl-li dovoláním zpochybněn závěr, že předmětné místnosti nejsou bytem, nýbrž jde o místnosti sloužící k hotelovému ubytování, jejichž vyklizení už proto, že nejde o vyklizení bytu, nelze vázat na zajištění bytové náhrady, pak - s přihlédnutím k dovolacím námitkám - je spornou právní otázkou otázka, zda vyklizení předmětných místností, žalovanou užívaných bez právního důvodu, lze přesto vázat na zajištění náhradního bytu postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., jak míní žalovaná.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že „poskytla-li organizace ubytování pracovníku v ubytovně, určené k přechodnému ubytování, je právní vztah takto vzniklý třeba posuzovat podle §300 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Povinnost vyklidit takovou ubytovnu není podmíněna opatřením náhradního ubytování\" (srov. R 67/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž dovodila že „o přidělení náhradního bytu žalované by bylo možno uvažovat jen tehdy, když by bylo nepochybně zjištěno, že žalované vzniklo právo užívat služební byt. V případě, že bylo zjištěno, že nejde ani o právo osobního užívání služebního bytu ani jiných místností, ale o poskytnutí ubytovací služby v místnostech určených k přechodnému užívání podle §300 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pak není dán zákonný nárok na přidělení náhradního bytu nebo zabezpečení náhradního ubytování po uplynutí dohodnuté doby\" (srov. R 30/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze odkázat rovněž na právní názor, že „poskytla-li organizace ubytování pracovníku, případně i členům jeho rodiny v ubytovně určené k přechodnému ubytování, je třeba právní vztah takto vzniklý posuzovat podle ustanovení §300 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. Při zániku vztahu z tohoto přechodného ubytování není podle ustanovení občanského zákoníku ani podle ustanovení bytových předpisů právní nárok na náhradu\" (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. května 1974, sp. zn. 3 Cz 20/74). Protože odklon od uvedených právních závěrů nebyl v soudní praxi zaznamenán, platí, že nejsou-li předmětné místnosti bytem, nýbrž jde pouze o místnosti sloužící k hotelovému ubytování, nelze vyklizení žalované z těchto místností vázat na zajištění bytové náhrady proto, že nejde o vyklizení bytu, jak správně dovodily soudy obou stupňů, a to ani prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Za této situace napadený rozsudek obstojí i v případě, že není správný závěr, že vyklizení předmětných místností, užívaných bez právního důvodu, nelze vázat na zajištění náhradního bytu ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. Jestliže totiž odvolací soud napadené rozhodnutí založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu