ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1970.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1970/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. T. proti žalované A. T., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 137/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 1999, č.j. 15 Co 142/99-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 9. 12. 1998, č.j. 16 C 137/98-20, zamítl žalobu (ve znění změny učiněné žalobcem dne 14. 8. 1998 a připuštěné usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 12. 1998), jejímž prostřednictvím se žalobce P. T. domáhal proti žalované A. T. zrušení práva společného nájmu bytu II. kategorie č. 5, sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyňského koutu, který se nachází ve II. patře obytného domu v ulici P. č. p. 1110, orientační číslo 4, v P. - V. (dále též jen „předmětný byt\") a určení, že byt bude dále užívat „jako jediný nájemce\" žalobce. Zároveň byl žalobce zavázán nahradit žalované náklady řízení. Soud prvního stupně vyšel že zjištění, že nájemcem předmětného bytu se žalobce stal 1. 11. 1994, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu uzavřením manželství dne 2. 12. 1994, a že toto manželství doposud nebylo pravomocně rozvedeno. Dovodil, že soud rozhoduje o zrušení práva společného nájmu bytu pouze podle §705 odst. 1 obč. zák. (tedy nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu), zatímco podle §708 a §707 odst. 1 obč. zák., na které odkazoval žalobce v souvislosti s tvrzením, že žalovaná opustila společnou domácnost, právo společného nájmu zrušit nelze. Jestliže jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, opustí trvale společnou domácnost, uzavřel obvodní soud, stane se jediným nájemcem „pozůstalý manžel\" a „k přechodu nájmu bytu podle těchto ustanovení dochází ze zákona, nikoli rozhodnutím soudu\".
Citovaný rozsudek byl napaden odvoláním žalobce, který v něm vytkl soudu prvního stupně nesplnění jeho poučovací povinnosti a navrhl připuštění změny žaloby: požadoval nyní, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žalovaná je povinna v třídenní pariční lhůtě odhlásit se z evidenčního listu vedeného k předmětnému bytu v kanceláři S. k. m. P., a. s., a odevzdat žalobci prostřednictvím této kanceláře klíče od předmětného bytu a od hlavního vchodu do „předmětného domu\".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 1999, č.j. 15 Co 142/99-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (když předtím usnesením podle §95 a §211 o. s. ř., vyhlášeným téhož dne, nepřipustil výše citovanou změnu žaloby) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že podle §5 o. s. ř. poskytují soudy účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, avšak poučení, jehož nedostatek žalobce vytýká soudu prvního stupně, je poučením o hmotném právu, které soud poskytovat nesmí, neboť by tím byla porušena zásada rovnosti účastníků. Rozhodnutí o žalobním petitu, který byl naposledy uplatněn (míněn byl žalobní návrh na zrušení práva společného nájmu bytu a na určení výlučného nájemce), shledal odvolací soud správným, když - jak v odůvodnění uvedl - pro ně postačilo zjištění učiněné soudem prvního stupně o existenci práva společného nájmu a existenci manželství účastníků, s tím, že žaloba byla podána předčasně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci 25. 10. 1999, podal žalobce - nezastoupen advokátem - dne 25. 11. 1999 dovolání, jež bylo posléze na výzvu soudu prvního stupně doplněno (nahrazeno) samostatným podáním sepsaným advokátem, zastupujícím žalobce v dovolacím řízení na základě procesní plné moci. Přípustnost dovolání byla opřena o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a dovolací důvody žalobce podřadil „§241 odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.\". Dovolatel tvrdil, že ke změně původního petitu žaloby, v níž poukazoval na to, že opuštěním společné domácnosti žalovanou zaniklo právo společného nájmu bytu ve smyslu §708 obč. zák., došlo v důsledku poučení (podle dovolatelova názoru nesprávného), obsaženého v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 23. 6. 1998, a že „již soud prvního stupně ... svým postupem fakticky odňal žalobci možnost jednat před soudem o tom, o čem chtěl, aby bylo jednáno\". Tato vada řízení nebyla odstraněna ani v řízení před soudem odvolacím i přesto, že na to žalobce ve svém odvolání poukazoval. Z těchto důvodů dovolatel tvrdil, že i v řízení před odvolacím soudem „mu byla postupem soudu odňata možnost jednat\", a je tak dán dovolací důvod „podle §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.\". Další vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci „podle §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.\", spatřoval dovolatel v tom, že odvolací soud nepřipustil změnu „rozsudečného návrhu\", ačkoliv měl podle dovolatele „všechny podklady pro připuštění\" této změny. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná označila ve svém dovolacím vyjádření žalobcovo dovolání za opožděné a nepřípustné, resp. nedůvodné, a navrhla, aby bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), nedostatek zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) byl na výzvu soudu prvního stupně odstraněn, dovolání má formální i obsahové znaky stanovené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilé dovolací důvody, byť opakovaně (a nesprávně, resp. nepřesně) odkazuje na znění občanského soudního řádu před jeho novelizací provedenou s účinností od 1. 1. 1996 (platné znění tohoto procesního předpisu již neuvádí způsobilé dovolací důvody v §241 odst. 2, ale ve svém §241 odst. 3, a také dikce §237 odst. 1 písm. f/, jakož i dikce §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. se odlišuje od znění dříve platných ustanovení §237 písm. f/ a §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nejvyšší soud se musel především zabývat přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout (pouze) pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a toliko z podnětu přípustného dovolání může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/, §239 či §237 odst. 1 o. s. ř.
O ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost žalobcova dovolání opřít nelze, neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 12. 1998, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem, byl prvním rozsudkem, jímž soud prvního stupně o žalobě rozhodl (nešlo tedy o jeho nové a v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu obsahově odlišné rozhodnutí po předchozí kasaci původního rozsudku).
Přípustnost dovolání neplyne ani z §239 odst. 1 o. s. ř., protože ji odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil, a rovněž nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., když schází návrh účastníka (v daném případě žalobce) na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, učiněný před vyhlášením rozsudku.
Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání z hlediska §237 o. s. ř., podle něhož lze dovoláním napadnout každé rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), je-li zde některá z vad vyjmenovaných taxativně v odstavci 1 tohoto ustanovení, tj. vada, která má za následek zmatečnost rozhodnutí, a k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), tj. i tehdy, není-li dovoláním uplatněna. Dovolatel v tomto ohledu tvrdí, že řízení před soudy obou stupňů bylo stiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (tj. že je dán stav, kdy nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla účastníkovi - dovolateli - odňata možnost jednat před soudem). Jiné důvody zmatečnosti nenamítá a z obsahu spisu se také nepodávají. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. ovšem není založena již tím, že účastník označenou vadu tvrdí, ale jen tehdy, jestliže řízení skutečně tvrzenou vadou trpí. Žalobcovu tvrzení však nelze přiznat opodstatněnost.
V tzv. občanském soudním řízení sporném, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou (§153 odst. 2 o. s. ř.), což znamená nejen vázanost (ve smyslu nepřekročitelnosti) navrhovaným soudním výrokem (tzv. petitem), ale i vázanost skutkem, to jest žalobními a jinými tvrzeními (§79 odst.1, §101 odst. 1) o právně významných skutečnostech, z nichž žalobce uplatněný nárok odvozuje. Totéž platí o žalobě změněné, resp. o žalobcově návrhu, aby byla připuštěna změna původní žaloby (§95 o. s. ř.); také na tento procesní úkon je nutno vztáhnout požadavek, aby žalobcova tvrzení o rozhodujících skutečnostech nebyla v rozporu s jeho žalobním návrhem.
Podle §43 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen účastníka vyzvat, aby nesprávné nebo neúplné podání opravil nebo doplnil, a poučit ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. V souzené věci nelze soudu prvního stupně vytknout nedodržení této povinnosti, ani nesprávnost postupu ve stadiu, kdy usnesením ze dne 23. 6. 1998, č.j. 16 C 137/98-4, vyzval žalobce k odstranění vad žaloby. Původní žaloba skutečně nebyla přesná a správná z hlediska náležitostí uvedených v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. a označené usnesení ani ve svém výroku, ani v odůvodnění neobsahovalo nic, co by žalobce nesprávně, nepřesně či nedostatečně informovalo o tom, v čem vady jeho žaloby spočívají, a vůbec již z něho nelze dovodit to, co namítá dovolatel, totiž požadavek soudu, aby žaloba byla formulována jako žaloba na zrušení práva společného nájmu bytu. Naproti tomu poté, kdy žalobce dne 14. 8. 1998 v tzv. „doplnění podání\" (viz č.l. 5 - 6) žalobní návrh změnil, vyvstal logický a věcný rozpor mezi skutkovými tvrzeními uvedenými v žalobě (tvrzeními o trvalém opuštění společné domácnosti účastníků žalobkyní a z toho plynoucím zániku jejího práva nájmu bytu) a novým žalobním návrhem, směřujícím ke zrušení práva společného nájmu bytu. Soud prvního stupně měl bezpochyby v mezích poučovací povinností plynoucí z ustanovení §43 o. s. ř. (která se vztahuje i k návrhu změny žaloby), žalobce na uvedený rozpor upozornit a vyzvat ho k jeho odstranění ještě předtím, než o změně žaloby podle §95 o. s. ř. rozhodl. Skutečnost, že tak neučinil, ale nezakládá vadu podřaditelnou ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (odnětí možnosti účastníkovi jednat před soudem jako důsledek nesprávného postupu soudu v průběhu řízení); dovolatelem tvrzená vada je způsobilá zatížit řízení toliko tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod číslem 36), a ke které by soud mohl přihlédnout jen u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zároveň je dovolací soud názoru, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytknout, že nepřipustil změnu žaloby v tom znění, které žalobce zahrnul do svého odvolání; bylo však možno od tohoto soudu žádat, aby v rámci odvolacího přezkumu k výše zmíněné vadě řízení, vzniklé před soudem prvního stupně, přihlédl (srov. §212 odst. 2 o. s. ř.). I zde ale platí, že okolnost, že tak neučinil, nezakládá zmatečnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a s ní spojenou přípustnost dovolání, ale toliko dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Nezbývá tak, než uzavřít, že přípustnost dovolání v této věci nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a - jak již bylo uvedeno - ani o žádné z dalších v úvahu přicházejících ustanovení občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud žalobcovo dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout jako nepřípustné.
Dovolatel nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto. Proto je podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. (per analogiam) povinen nahradit žalované náklady řízení v úhrnné výši 575,- Kč, jež jí vzešly v souvislosti s dovolacím vyjádřením podaným prostřednictvím advokáta (odměna advokáta ve výši 500,- Kč za jeden úkon právní služby podle §7, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1996 Sb., paušální náhrada advokátových hotových výloh v částce 75,- Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 28. srpna 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková