ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1990.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1990/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavebního bytového družstva V. proti žalovanému L. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 193/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2005, č. j. 42 Co 650/2004-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. září 2004, č. j. 84 C 193/2003-44, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovanému L. M. (dále jen „žalovaný“) povinnost vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „družstevní byt č. 4, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v domě č. p. 1676 na ulici P. v O. – P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); ve vztahu k tehdejší žalované J. K. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaní jako rozvedení manželé, jímž svědčilo podle dřívějších předpisů právo společného užívání předmětného bytu manžely a společné členství v družstvu, uzavřeli po rozvodu manželství dohodu o zrušení práva společného užívání předmětného bytu a že podle uvedené dohody se stal výlučným uživatelem bytu a členem bytového družstva žalovaný. Dále rovněž zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. března 2002, č. j. 91 Nc 10030/2002-4, byla nařízena exekuce vykonatelného směnečného platebního rozkazu dřívějšího Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. května 2000, č. j. 1 Sm 80/2000-7, k uspokojení pohledávky oprávněného A., spol. s r. o., proti povinnému L. M. (v projednávané věci žalovanému), v částce 465.519,60 Kč s příslušenstvím, v částce 1.551,70 Kč a nákladů řízení, a že dne 22. dubna 2002 vydal pověřený soudní exekutor exekuční příkaz o provedení exekuce postižením jiných majetkových práv povinného, a to členských práv a povinností povinného jako člena žalujícího bytového družstva. Nakonec také zjistil, že žalovaný bydlí v předmětném bytě s nezletilým synem L., který mu byl svěřen do výchovy, a že na nájemném a zálohách na plnění poskytovaná s užíváním bytu nemá žádný dluh. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaný byl nájemcem předmětného bytu a členem družstva, že jeho členství v družstvu zaniklo vydáním exekučního příkazu k postižení jeho členských práv a povinností (ve smyslu §231 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění) a že zánikem jeho členství v družstvu mu také zanikl nájem předmětného bytu (§714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, tj. ve znění do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“). Za tohoto stavu žalobě na vyklizení – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. Ve smyslu §714 věty druhé obč. zák. rovněž dovodil, že žalovanému přísluší za podmínek stanovených v §712 obč. zák. bytová náhrada, přičemž mu jako bytovou náhradu přisoudil náhradní byt s odůvodněním, že s ním v bytě bydlí nezletilý syn L., který mu byl svěřen do výchovy, a že na nájemném a úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu nemá žádný dluh.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. února 2005, č. j. 42 Co 650/2004-64, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správný pokládal rovněž závěr, který soud prvního stupně učinil – ohledně povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Poté se ztotožnil rovněž s právním názorem, že žalovanému přísluší bytová náhrada za podmínek stanovených v §712 obč. zák. (§714 věta druhá obč. zák.). Uvedl, že občanský zákoník v ustanovení §712 výslovně neřeší otázku bytové náhrady pro nájemce, jehož členství v bytovém družstvu zaniklo vydáním exekučního příkazu k postižení členských práv a povinností; proto je na místě použít ta ustanovení, která upravují vztah obsahem a účelem nejbližší (§853 obč. zák.). Jelikož žalovaný jako nájemce neporušil žádné povinnosti vyplývající pro něj z nájmu bytu, odvolací soud vyloučil použití ustanovení §712 odst. 5 obč. zák., neboť v něm jsou upraveny bytové náhrady pro případ skončení nájemního poměru výpovědí podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/ obč. zák., tj. v případech, kdy je přivoleno k výpovědi z nájmu bytu z důvodů porušení určitých povinností nájemce bytu. Poté dovodil, že postavení žalovaného je obdobné postavení rozvedeného manžela v případě zániku práva společného nájmu družstevního bytu rozvodem manželství (§705 odst. 2 věta první obč. zák.), a proto použil ustanovení §712 odst. 3 věty první obč. zák. a přisoudil žalovanému náhradní ubytování (ve smyslu §712 odst. 3 věty první před středníkem obč. zák.); důvody zvláštního zřetele hodné pro přisouzení bytové náhrady ve formě náhradního bytu (viz §712 odst. 3 věta první za středníkem obč. zák.) neshledal a výslovně uvedl, že takovým důvodem nemůže být okolnost, že žalovaný má ve své výchově nezletilé dítě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatel se výslovně ztotožnil se závěry, že jeho členství v bytovém družstvu zaniklo podle §231 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, že podle §714 věty první obč. zák. zanikl i jeho nájem bytu, že podle §714 věty druhé obč. zák. má právo na bytovou náhradu za podmínek stanovených v §712 obč. zák. a nevznesl ani žádné námitky proti analogickému použití (§853 obč. zák.) ustanovení §712 odst. 3 věty první obč. zák. Uvedl ovšem, že „rozhodnutí soudu o bytové náhradě … musí vzít na zřetel zájmy nezletilých dětí, neboť výkon práva, byť odpovídající zákonu, by nemusel být v souladu s dobrými mravy. Nelze tudíž vyloučit použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku a vázat vyklizení na zajištění náhradního bytu. Zájmy nezletilého dítěte a s tím související jeho bytové potřeby jsou prvořadé, jeho příprava na budoucí povolání nemůže být plnohodnotně zajištěna v podmínkách náhradního ubytování“. V této souvislosti uvedl, že nezletilý L. je dosud studentem SOU stavebního a dřevozpracujícího v O. – Z. a že matka neplatí na něj žádné výživné. Navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti měnícímu výroku o bytové náhradě. Proti tomuto měnícímu výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Zbývá dodat, že proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti dovolání evidentně nesměřuje. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k výše vymezené přípustnosti dovolání půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda v případě, kdy přísluší bytová náhrada ve formě náhradního ubytování (podle §714 věty druhé obč. zák. ve spojení s ustanovením §853 a §712 odst. 3 věty první před středníkem obč. zák.), lze vyklizovanému – vzhledem k zájmu s ním žijícího nezletilého dítěte, které mu bylo svěřeno do výchovy – přisoudit za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bytovou náhradu ve formě náhradního bytu.
Podle §714 obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Nájemce družstevního bytu není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna bytová náhrada za podmínek stanovených v §712.
Podle §712 odst. 1 obč. zák. jsou bytovými náhradami náhradní byt a náhradní ubytování. Přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); ve smyslu §712 odst. 5 věty třetí obč. zák. se přístřeším rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby.
V posuzovaném případě odvolací soud posoudil otázku bytové náhrady pro žalovaného podle §714 věty druhé obč. zák. ve spojení s ustanovením §853 a §712 odst. 3 věty první před středníkem obč. zák. Jinými slovy řečeno ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného analogicky aplikoval pozitivní právní úpravu, tj. ustanovení §712 odst. 3 věty první před středníkem obč. zák. jako ustanovení upravující podle jeho názoru vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že správnost uvedeného právního názoru nebyla dovoláním napadena, a proto uvedený právní názor ani dovolacímu přezkumu nepodléhal. Za této situace se dovolací soud soustředil na posouzení otázky specifikované výše, tj. otázky, zda v případě, kdy vyklizovanému přísluší podle ničím nezpochybněného názoru odvolacího soudu bytová náhrada ve formě náhradního ubytování (podle §712 odst. 3 věty první před středníkem ve spojení s ustanovením §853 obč. zák.), lze vyklizovanému (s přihlédnutím k zájmu nezletilého dítěte, o které pečuje) přisoudit za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bytovou náhradu ve formě náhradního bytu. Zde je ovšem zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/1996, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rovněž pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze vyklizovací povinnost z bytu výjimečně vázat na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu, a to ani podle pozitivní právní úpravy, ani na základě její analogické aplikace. Z uvedeného rovněž vyplývá, že svědčí-li – jako v posuzovaném případě – vyklizovanému bytová náhrada na základě analogické aplikace pozitivní právní úpravy, tj. ustanovení §712 odst. 3 věty první (před středníkem) ve spojení s ustanovením §853 obč. zák., nelze vyklizovací povinnost z bytu (výjimečně) vázat na zajištění bytové náhrady v jiné formě na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Lze proto uzavřít, že v takovém případě je vyloučeno uvažovat o přisouzení jiné formy bytové náhrady na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít bytovou náhradu vyplývající z pozitivní právní úpravy, resp. z její analogické aplikace (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2375/2005).
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že již odvolací soud zde připustil možnost bytové náhrady ve formě náhradního bytu (podle §712 odst. 3 věty první za středníkem obč. zák.), avšak to pouze v případě naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných; lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že na naplněnost uvedeného předpokladu nelze bez dalšího usoudit z toho, že s vyklizovaným žije v bytě nezletilé dítě, které mu bylo svěřeno do výchovy.
Lze uzavřít, že v měnícím výroku o bytové náhradě pro žalovaného je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu