ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2008.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2008/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) J. U. a B) M. U., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. M. P., zastoupenému advokátkou, a 2) Ing. K. P., jako právnímu nástupci žalovaného K. P., zemřelého dne 16. února 2003, o náhradu nákladů k odstranění závady bránící řádnému užívání bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 308/97, o dovolání žalobců a prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2002, č. j. 13 Co 677/2000-130, takto:
I. Řízení o dovolání žalobců se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2002, č. j. 13 Co 677/2000-130, v měnícím výroku o uložení povinnosti prvnímu žalovanému zaplatit žalobcům částku 21.970,- Kč a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. září 2000, č. j. 6 C 308/97-109, ve výroku, kterým byla povinnost zaplatit žalobcům částku 21.970,- Kč uložena rovněž prvnímu žalovanému, a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. září 2000, č. j. 6 C 308/97-109, vyhověl žalobě o zaplacení částky 21.790,- Kč a uložil prvnímu žalovanému a tehdejšímu druhému žalovanému K. P. (dále jen „původní druhý žalovaný“), aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatili společně a nerozdílně uvedenou částku žalobcům; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. srpna 1998, č. j. 6 C 308/97-86, jímž byla povinnost k zaplacení částky 21.790,- Kč uložena pouze původnímu druhému žalovanému a proti prvnímu žalovanému byla žaloba o zaplacení uvedené částky zamítnuta, byl k odvolání druhého žalovaného v těchto výrocích a v souvisejícím nákladovém výroku zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2000, č. j. 13 Co 42/99-100, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání prvního žalovaného a původního druhého žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 13 Co 677/2000-130, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost k zaplacení uvedené částky uložil pouze prvnímu žalovanému, proti původnímu druhému žalovanému žalobu o zaplacení této částky zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že první žalovaný, původní druhý žalovaný a jejich otec K. P. starší byli spoluvlastníky domu čp. 655 na M. ulici v L. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), že K. P. starší byl původně spoluvlastníkem předmětného domu co do 2/3, později k 1/2, že spoluvlastnický podíl prvního žalovaného a původního druhého žalovaného činil nejdříve u každého z nich 1/6, později 1/4, a že od 1. ledna 1998 byl předmětný dům ve výlučném vlastnictví původního druhého žalovaného. Dále rovněž zjistily, že dne 27. prosince 1991 uzavřeli první žalovaný, původní druhý žalovaný a jejich otec K. P. starší jako spoluvlastníci předmětného domu na straně jedné a žalobci na straně druhé dohodu, na jejímž základě první žalovaný, původní druhý žalovaný a K. P. starší přenechali žalobcům s účinností od 1. ledna 1992 do osobního užívání byt první kategorie o třech pokojích a jedné kuchyni v L., M. 655 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a že první žalovaný a původní druhý žalovaný dopisem ze dne 29. prosince 1996, označeným jako „dodatek k nájemní smlouvě“ (dále jen „dopis ze dne 29. prosince 1996“), sdělili žalobcům, že „od 1.1.1997 přechází byt … do vlastnictví spolumajitele pana Ing. P. M., L. č. 286“, a že od tohoto data mají nájemné platit „na uvedené jméno“, tj. prvnímu žalovanému. Poté zjistily, že žalobci dopisem ze dne 29. července 1997 oznámili prvnímu žalovanému, že od 24. července 1997 byl do předmětného bytu zastaven přívod pitné vody, v důsledku čehož je znemožněno řádné užívání bytu, že současně v dopise požádali prvního žalovaného o okamžitou nápravu, že přívod pitné vody do bytu zastavil původní druhý žalovaný, že žalobci zajištění nápravy v dodávce pitné vody do bytu urgovali u prvního žalovaného dopisy z 16. října 1997, 26. října 1997, 10. listopadu 1997 a 19. listopadu 1997, že s žádostí o řešení vzniklé situace se obrátili rovněž na Městský úřad v L., a že pitná voda nebyla do bytu dodávána v době od 24. července 1997 do 21. prosince 1997. Nakonec zjistily, že v této době žalobci pitnou vodu dováželi, že za tímto účelem podnikli 169 jízd po 130,- Kč, a že celkem takto vynaložili částku 21.790,- Kč. Na základě uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů dovodily, že žalobci jsou nájemci předmětného bytu, a že v důsledku zastavení přívodu pitné vody do bytu jim nebyl – ve smyslu §687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – zajištěn plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Poté soud prvního stupně dovodil, že pronajímateli bytu byli oba žalovaní (první žalovaný a původní druhý žalovaný), a proto je – s odkazem na ustanovení §691 obč. zák. – zavázal, aby žalobcům společně a nerozdílně zaplatili žalovanou částku jako náhradu účelně vynaložených nákladů k zajištění pitné vody pro nejnutnější potřebu jejich rodiny. Naproti tomu odvolací soud uzavřel, že v době, o níž v posuzovaném případě jde, tj. v době od 24. července 1997 do 21. prosince 1997, byl – vzhledem k obsahu dopisu ze dne 29. prosince 1996 – pronajímatelem předmětného bytu pouze první žalovaný, na něhož se žalobci obrátili s žádostí o sjednání nápravy v přívodu pitné vody do bytu. První žalovaný jako pronajímatel bytu žalobcům obnovení přívodu pitné vody nezajistil a podle odvolacího soudu „není podstatné, proč se tak stalo“. Za této situace odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost k zaplacení žalované částky – s poukazem na ustanovení §691 obč. zák. – uložil pouze prvnímu žalovanému a proti původnímu druhému žalovanému žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a první žalovaný.
Žalobci přípustnost svého dovolání opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., a výslovně v něm uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 téhož zákona, domáhaje se zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Podáním doručeným osobně soudu prvního stupně dne 25. března 2003 vzali žalobci dovolání zpět.
Dovolání prvního žalovaného směřuje proti výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 21.970,- Kč. Přípustnost dovolání první žalovaný opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.), a v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). V dovolání namítl, že k zaplacení žalované částky žalobcům nemůže být zavázán už proto, že nebyl dodavatelem pitné vody, podobně jako elektrické energie a plynu, a že úhrady za tyto služby žalobci platili „přímo J., a. s., J., a. s. a za pitnou vodu pak K. P., podnikajícímu pod obchodním jménem K. P., K. Ten byl zároveň majitelem přípojky a dodávku přerušil z důvodu neuhrazení částky za vodné a stočné …. Náklady, které žalobcům vznikly v souvislosti se zastavením dodávky pitné vody, by jim nikdy nevznikly, kdyby řádně hradili služby spojené s užíváním bytu … za užívání bytu žalobci platili nájemné, jehož součástí však nebyly úhrady za služby spojené s užíváním bytu“. Současně dodal, že „není vlastníkem ani spoluvlastníkem nemovitosti – budovy čp. 146, kde se nachází uzávěr pitné vody, neměl do této nemovitosti přístup, ani mu nebyl nikým umožněn“. Má rovněž zato, že pokud přívod pitné vody nepřerušil, nemohl ho ani obnovit. Zastává také názor, že pokud jej žalobci „předem neupozornili na to, že budou požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů a s výší těchto nákladů byl 1. žalovaný seznámen teprve při jednání dne 21.4.1998“, a že pokud „závadu v bytě neodstraňovali ani v míře nezbytně nutné“, nejsou splněny podmínky pro aplikaci §691 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil – v napadeném vyhovujícím výroku – rozsudek odvolacího soudu a věc mu – v tomto rozsahu – vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovoláních má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své (v pořadí druhé) rozhodnutí dne 26. září 2000. Odvolací soud sice o odvolání prvního žalovaného a původního druhého žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl až dne 17. ledna 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001, jak správně konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle §90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu, a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil. Mezi podmínky řízení (ve smyslu §103 a násl. o.s.ř.) náleží rovněž podmínky řízení na straně účastníka. Takovou podmínkou je i způsobilost být účastníkem řízení.
Podle §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení (mít procesní práva a povinnosti) má ten, kdo má (podle hmotného práva) způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením a zaniká smrtí (§7 odst. 1 a 2 obč. zák.). Jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat (§107 odst. 1 ve spojení s §243c o.s.ř.). Řízení soud přeruší zejména tehdy, jde-li o majetkovou věc a navrhovatel nebo odpůrce zemřel; v řízení pokračuje s dědici účastníka, jakmile se skončí řízení o dědictví, pokud povaha věci nepřipouští, aby se s těmito dědici nepokračovalo dříve (§107 odst. 3 ve spojení s §243c o.s.ř.).
V projednávané věci původní druhý žalovaný v průběhu dovolacího řízení, konkrétně dne 16. února 2003, zemřel. Dovolací soud pokračoval v dovolacím řízení s jeho právním nástupcem Ing. K. P. (synem původního druhého žalovaného), který se stal jako dědic vlastníkem předmětného domu.
Podle §243b odst. 5 věty druhé o.s.ř. vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.
Vyplývá-li z citovaného ustanovení, že zpětvzetí dovolání má bez dalšího za následek zastavení dovolacího řízení, rozhodl dovolací soud v důsledku zpětvzetí dovolání ze strany žalobců tak, že řízení o dovolání žalobců zastavil.
Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání prvního žalovaného bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé mimo jiné tak, že povinnost k zaplacení žalované částky uložil prvnímu žalovanému.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán ve výroku, jímž byla prvnímu žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 21.970,- Kč žalobcům, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda první žalovaný může být zavázán k zaplacení žalované částky žalobcům přesto, že nebyl dodavatelem pitné vody do předmětného bytu, že za dodávku pitné vody žalobci platili původnímu druhému žalovanému, podnikajícímu pod obchodním jménem K. P., K., že nebyl vlastníkem a ani spoluvlastníkem nemovitosti – budovy čp. 146, v níž se nachází uzávěr pitné vody, že do této nemovitosti neměl ani přístup, a že přívod pitné vody nepřerušil a proto ho nemohl ani obnovit. Následně půjde o posouzení správnosti právního závěru, zda byla naplněna skutková podstata uvedená v §691 obč. zák., nebyl-li první žalovaný ze strany žalobců předem upozorněn na to, že po něm budou požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů, byl-li s výší těchto nákladů seznámen teprve při jednání dne 21.4.1998, a neodstraňovali-li žalobci závadu v bytě ani v míře nezbytně nutné.
Podle §687 odst. 1 obč. zák. pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Podle §691 obč. zák. nesplní-li pronajímatel svoji povinnost odstranit závady bránící řádnému užívání bytu, nebo jimiž je výkon nájemcova práva ohrožen, má nájemce právo po předchozím upozornění pronajímatele závady odstranit v nezbytné míře a požadovat od něj náhradu účelně vynaložených nákladů. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, že v době, o níž v posuzovaném případě šlo, byli žalobci nájemci předmětného bytu a první žalovaný byl jeho pronajímatelem. Ani závěr, že možnost odběru pitné vody nájemcem je v daném případě součástí práv spojených s užíváním bytu (ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák.), nebyl dovoláním zpochybněn. Za této situace dovolací soud z těchto právních závěrů vyšel.
Byl-li první žalovaný v uvedené době pronajímatelem předmětného bytu, měl – ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. – žalobcům jako jeho nájemcům v rámci povinnosti zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu rovněž povinnost zajistit jim možnost odběru pitné vody v bytě jako plnění spojeného s užíváním bytu. Nebylo-li tvrzeno a ani prokázáno, že z důvodů na straně dodavatele došlo k přerušení dodávky pitné vody, nemůže se první žalovaný jako pronajímatel předmětného bytu zbavit povinnosti umožnit odběr pitné vody nájemci ani poukazem na jím zmíněné okolnosti; není tudíž v tomto případě podstatné, proč se tak stalo (proč nebyl žalobcům odběr pitné vody umožněn), jak správně uzavřel odvolací soud. V tomto ohledu tedy nebyl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) uplatněn opodstatněně.
Jiná je však situace ve vztahu k posouzení věci podle §691 obč. zák. Pro předchozí upozornění zákon v citovaném ustanovení nestanoví zvláštní formu. Předchozí upozornění jako hmotněprávní předpoklad ve smyslu citovaného ustanovení však musí jednoznačně obsahovat nejen upozornění na závadu a poskytnutí přiměřené lhůty k jejímu odstranění, nýbrž rovněž upozornění na to, že neodstraní-li pronajímatel závadu, učiní tak nájemce sám a bude po pronajímateli požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů.
V projednávané věci bylo provedeným dokazováním prokázáno, že první žalovaný byl upozorněn, že od 24. července 1997 byl do předmětného bytu zastaven přívod vody, v důsledku čehož je znemožněno řádné užívání bytu (dopis žalobců ze dne 29. července 1997), že současně žalobci v citovaném dopise požádali prvního žalovaného o okamžitou nápravu, a že žalobci zajištění nápravy v přívodu vody do bytu urgovali u prvního žalovaného dopisy z 16. října 1997, 26. října 1997, 10. listopadu 1997 a 19. listopadu 1997. Z provedeného dokazování tedy nevyplývá, že žalobci prvního žalovaného předem upozornili na to, že budou požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů pro případ, že první žalovaný jako pronajímatel bytu závadu neodstraní a žalobci tak učiní sami. S prvním žalovaným se lze ztotožnit rovněž v tom, že žalobci závadu (šlo-li vůbec o závadu ve smyslu §691 obč. zák.) sami neodstraňovali (v nezbytné míře), jak to předpokládá ustanovení §691 obč. zák. Jestliže tedy odvolací soud žalovanou částku žalobcům přisoudil podle §691 obč. zák., nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné.
Z uvedeného však nevyplývá, že uplatněný nárok na zaplacení částky 21.970,- Kč není po právu.
V usnesení ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněném pod č. 210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. vymezuje náležitosti žaloby po obsahové stránce. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Navíc se soudní praxe již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Uvedený právní názor je využitelný i poté, co byl občanský soudní řád novelizován zákonem č. 30/2000 Sb.
V projednávané věci se žalobci žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 24. září 1997 domáhali „obnovení dodávky pitné vody do bytu“. V podání doručeném soudu prvního stupně před prvním jednáním ve věci (dne 13. října 1997) uplatnili žalobci další nárok – nárok týkající se „zajištění řádného vytápění předmětného bytu a možnosti řádné regulace a obsluhy kotle a jeho hospodárného využití“. V podání doručeném soudu prvního stupně dne 2. ledna 1998 pak žalobci sdělili, že od 21. prosince 1997 jim je umožňován odběr pitné vody, že v době od 24. července 1997 do 21. prosince 1997 (v době, kdy jim nebyl umožněn odběr pitné vody v bytě) pitnou vody dováželi, vyjádřili se k nákladům na dovoz pitné vody a z tohoto titulu uplatnili vůči prvnímu žalovanému a původnímu druhému žalovanému nárok na zaplacení částky 21.970,- Kč. U prvního jednání ve věci dne 21. dubna 1998 vzali žalobu zpět „ohledně obnovení dodávky vody a obnovení dodávky tepla“ a setrvali – mimo jiné – „na náhradě za dovoz vody“. Zbývá připomenout, že ohledně nároku na zaplacení částky 21.970,- Kč z titulu dovozu pitné vody bylo provedeným dokazováním mimo jiné prokázáno, že v době od 24. července 1997 do 21. prosince 1997 uskutečnili žalobci 169 jízd po 130,- Kč, a že celkem jde o částku 21.970,- Kč. Z žaloby tedy vyplývalo a provedeným dokazováním bylo prokázáno, že první žalovaný jako pronajímatel předmětného bytu neumožnil žalobcům jako nájemcům bytu v době od 24. července 1997 do 21. prosince 1997 odběr pitné vody v bytě, že žalobci v této době pitnou vodu dováželi, a že na dovoz pitné vody vynaložili celkem částku 21.970,- Kč. Z uvedeného je zřejmé, že skutková tvrzení obsažená v žalobě (i s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů) umožňovala posoudit uplatněný nárok také podle jiných ustanovení občanského zákoníku, např. podle ustanovení o náhradě škody. Zbývá dodat, že v současné době lze takto postupovat např. i s využitím ustanovení §118a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (citované ustanovení je za použití §211 o.s.ř. použitelné i v odvolacím řízení).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a také neúplné. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tak v tomto ohledu uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o uložení povinnosti prvnímu žalovanému zaplatit žalobcům částku 21.970,- Kč a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo ve výroku, kterým byla povinnost zaplatit žalobcům částku 21.970,- Kč uložena rovněž prvnímu žalovanému, a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu