ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2021.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2021/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. M., proti žalovanému: D. s., o zaplacení částky 98.726,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 231/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č.j. 20 Co 259/2001 – 74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1, který jako soud prvního stupně rozhodoval o žalobě podané žalobcem S. M. proti žalované příspěvkové organizaci D. s., o zaplacení nájemného v částce 98.726,- Kč, rozsudkem ze dne 9. 11. 2000, č.j. 23 C 231/98 – 42, zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) ohledně částky 21.548,- Kč (výrok I.), zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 25.397,- Kč ve třídenní pariční lhůtě (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení částky 51.781,- Kč (výrok III.), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Proti prvostupňovému rozsudku podali odvolání oba účastníci. Odvolání žalobce směřovalo proti zamítavému výroku, žalovaný svým odvoláním napadl vyhovující výrok tohoto rozsudku. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2001, č.j. 20 Co 259/2001 – 74, potvrdil výrokem označeným I. rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé“, když odvolání žalobce neshledal důvodným. Zároveň k odvolání žalovaného výrokem II. potvrdil rozsudek obvodního soudu „ve vyhovujícím výroku ve věci samé“ ohledně částky 5.956,- Kč, a změnil jej ohledně částky 15.592,- Kč tak, že žalobu „v tomto rozsahu“ zamítl. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání opřené o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., v němž odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby byl rozsudek „ve výrokové části článku II, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ohledně částky 15.592,- Kč“ zrušen, a aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 15.592,- Kč a nahradit mu náklady dovolacího řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Soud prvního stupně rozhodoval dne 9. 11. 2000, tedy předtím, než byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „občanský soudní řád“) novelizován zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“ (účinnost této novelizace nastala dne 1. 1. 2001). Nemohl tedy aplikovat jiná ustanovení občanského soudního řádu než ta, která byla jeho součástí před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Městský soud v Praze sice o odvolání obou účastníků proti prvostupňovému rozsudku rozhodoval dne 18. 10. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů – tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Také Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda má o dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění ode dne účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (od 1. 1. 2001), anebo podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval před tímto datem. Odpověď je rovněž obsažena v přechodných ustanoveních k zákonu č. 30/2000 Sb.: podle jeho části dvanácté, hlavy první, bodu 17. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Rozhodnutí odvolacího soudu, které by se mělo stát předmětem dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení, v němž odvolací soud správně aplikoval občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“). Z tohoto důvodu bylo nutno i v dovolacím řízení – jak výslovně ukládá zákon č. 30/2000 Sb. v citovaném přechodném ustanovení – aplikovat ony dosavadní právní předpisy, tj. postupovat podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení stanovené v §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. (advokátního zastoupení dovolatele, který má nadto sám právnické vzdělání), a že je jím napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ohledně částky 15.592,- Kč. V dovolání je podle jeho obsahu uplatněn dovolací důvod podřaditelný ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami stanovenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), jsou-li zde vady uvedené formou taxativního výčtu pod písmeny a/ až g/ tohoto procesního ustanovení. Dovolatel existenci těchto (zmatečnostních) vad nenamítá a dovolací soud jejich existenci podle obsahu spisu neshledává.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (na které žalobce v dovolání odkazuje) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; dovolání podle odstavce 1 však není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč (srov. §238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
V dané věci napadá dovolatel rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé ohledně částky 15.592,- Kč; dovolání tedy směřuje proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (nešlo o věc obchodní) a jeho přípustnost proto nelze opřít o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť ustanovení §238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. to výslovně vylučuje.
Okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl – v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu – opatřen poučením, že dovolání proti jeho měnícímu výroku podat lze, přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku založit nemůže. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. je totiž možno pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§237 až §239 o. s. ř.), jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení dostalo ze strany soudu – o dovolání nepřípustné.
Závěr o nepřípustnosti dovolání žalovaného s sebou nese rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) toto dovolání podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat přezkumem správnosti napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o skutečnost, že žalovanému, jemuž by podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé /per analogiam/ o. s. ř. náleželo právo na jejich náhradu proti dovolateli, který procesně zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, podle obsahu spisu v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu