ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2023.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2023/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. B., provdané Š., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 292/93, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1995, č.j. 11 Co 240/95-51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1995, č.j. 11 Co 240/95-51, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 7. 1994, č.j. 9 C 292/93-14, zavázal žalovanou vyklidit byt č. 4 ve 2. patře domu čp. 1323 ve S. ul. 84 v P., a předat jej žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Zároveň žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 1995, č.j. 11 Co 240/95-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanou zavázal nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil i odvolací soud, že žalovaná bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu, když dohoda o výměně bytů, na jejímž základě jí mělo vzniknout užívací právo, je neplatná podle §39 obč. zák., a že nájem předmětného bytu nepřešel na žalovanou ani smrtí předchozí nájemkyně (její babičky L. B.).
Rozsudek odvolacího soudu byl účastníkům řízení (jejich zástupcům) doručován soudem prvního stupně (§225 o. s. ř.); právní zástupkyně žalobce jej obdržela dne 12. 1. 1996, právnímu zástupci žalované pak byl doručen dne 6. 3. 1996 na adresu jeho advokátní kanceláře v P., M. Š. 3, když předchozí pokus o doručení na adresu „A. H. 11a, P.\", nebyl úspěšný - zásilka se dne 12. 1. 1996 vrátila soudu prvního stupně s poznámkou, že adresát přesídlil (viz doručenky u č. l. 32 p. v.). Rozsudek tedy nabyl právní moci dne 6. 3. 1996.
Proti rozsudku odvolacího soudu, podala žalovaná dovolání sepsané advokátem Toto dovolání bylo předáno k poštovní přepravě na adresu soudu prvního stupně dne 9. 4. 1996 a došlo mu dne 10. 4. 1996. Žalovaná v dovolání neuvedla, z čeho dovozuje přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku a uplatněné dovolací důvody nepodřadila jednotlivým procesním ustanovením (§241 odst. 3 písm. a/ až d/ o. s. ř.). Namítala nicméně, že „rozsudkem městského soudu byl ... porušen zákon\", a podle obsahu podání (§41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu soudu vytýkala zejména nesprávné hodnocení důkazů, vadná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci, především pak z hlediska aplikace ustanovení §706 odst. 1 a §716 odst. 2 obč. zák. Navrhla, aby „shora uvedený rozsudek byl zrušen a nahrazen rozsudkem, jímž se žaloba zamítá\".
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno po 1. 1. 1996, muselo být proto projednáno podle občanského soudního řádu ve znění vyplývajícím z čl. I zákona č. 238/1995 Sb.(dále opět též jen „o. s. ř.\"), neboť není významné, kdy bylo rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12.1997, sp. zn. 2 Cdon 622/97 uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 10/98 pod poř. č. 74).
Nejvyšší soud České republiky, který je soudem dovolacím (§10a o. s. ř.), a jemuž byl spis předložen dne 24. 8. 2000, shledal, že dovolání žalované bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky, a je včasné (poslední den jednoměsíční dovolací lhůty připadl na sobotu 6. 4. 1996, dne 8. 4. 1996 byl státní svátek - pondělí velikonoční, a nejbližším příštím pracovním dnem ve smyslu §57 odst. 2 o. s. ř. bylo tedy úterý 9. 4. 1996, kdy bylo také dovolání odesláno poštou na adresu příslušného soudu). Přestože dovolání po stránce obsahové trpí výše zmíněnými vadami, shledal dovolací soud, že je opodstatněné, i když z jiných důvodů, než jsou v jeho textu výslovně uplatněny.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, lze obecně opřít o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., §239 o. s. ř., popř. o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání v této věci neplyne, neboť není naplněn předpoklad v něm uvedený: rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 7. 1994, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem, byl prvním rozsudkem, jímž obvodní soud o žalobě rozhodl (nešlo tedy o nové a v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu obsahově odlišné rozhodnutí po předchozí kasaci původního rozsudku).
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil ve výroku rozhodnutí, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Městský soud v Praze ovšem přípustnost dovolání nevyslovil takže ani aplikace tohoto procesního ustanovení v úvahu nepřichází. Totéž platí o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.; zde dovolatelka nejen že nenavrhla, aby odvolací soud pro případ potvrzení prvostupňového rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, ale ani tak účinně navrhnout nemohla, neboť odvolací soud rozhodoval předtím, než posledně označené procesní ustanovení (§239 odst. 2 o. s. ř.) nabylo účinnosti.
Podle §237 o. s. ř. lze dovoláním napadnout každé rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), jsou-li zde vady řízení, jejichž taxativní výčet je obsažen v §237 odst. 1 o. s. ř., které pro svou závažnost působí zmatečnost, a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i v případě, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka sice zmatečnost řízení výslovně nenamítá (resp. používá-li ve svém dovolání slovního spojení „zmatečné závěry\", má zjevně na mysli tvrzenou nesprávnost napadeného rozsudku), z obsahu spisu je ale zřejmé, že jí nesprávným postupem odvolacího soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem a řízení je tak stiženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 1/97 pod poř. č. 1).
Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení §51 o. s. ř. k jednání, jak to vyplývá z §115 odst. 1, 2 o. s. ř. (to ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. platí i pro odvolací řízení). Procesním právem přiznaným účastníku řízení občanským soudním řádem je i právo účastníka dát se v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (§24 a násl. o. s. ř. ), mající svůj základ v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (srov. usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.). Zástupce, kterému účastník řízení udělil procesní plnou moc, je pak oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ). O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže takový účastník v důsledku nesprávného postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 4. 1996 sp. zn. 3 Cdon 810/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 14/97, pod poř. č. 111). Podle §101 odst. 2 věty druhé ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. může sice odvolací soud věc projednat v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka řízení (jeho zástupce na základě procesní plné moci), projedná-li však věc v nepřítomnosti účastníkova zástupce, který k jednání řádně předvolán nebyl, aniž účastník, o jehož zástupce jde, takový postup výslovně navrhl (popř. výslovně s ním souhlasil), jde o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Z obsahu spisu se podává, že k projednání odvolání, které žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně, nařídil Městský soud v Praze odvolací jednání na den 3. 8. 1995. O termínu jednání byli právní zástupci obou sporných stran vyrozuměni, avšak dne 3. 8. 1995 odvolací soud na žádost zástupce žalované jednání odročil na den 9. 10. 1995 v 10.45 hodin. O tomto novém termínu jednání měl být zástupce žalované vyrozuměn tiskopisem vzor 10 o. s. ř., žalované pak měl být (podle pokynu daného soudní kanceláři) zaslán vzor 14 o. s. ř. (předvolání k jednání, u něhož má být účastník vyslechnut). U odvolacího jednání dne 9. 10. 1995 (viz protokol na č.l. 28) odvolací soud konstatoval, že žalovaná ani její zástupce nejsou přítomni, a že u žádného z nich není „doručení vykázáno\". Jednání proto opět odročil (na 16. 11. 1995 v 11.00 hodin) a k novému obeslání žalované a jejího zástupce bylo použito stejného druhu tiskopisů (v případě žalované tedy opět vzoru 14 o. s. ř., v případě jejího zástupce pak vzoru 10 o. s. ř.). Protokol o odvolacím jednání ze dne 16. 11. 1995, který tvoří číslo listu 29, obsahuje ve své úvodní části údaj, že žalobce a jeho advokátka jsou přítomni osobně, ohledně žalované se konstatuje, že není přítomna, a že „doručení je vykázáno\" (před číslem listu 29 se ve spise nachází neočíslovaná obálka s nevyzvednutou a soudu vrácenou poštovní zásilkou, adresovanou žalované, obsahující zmíněný vzor 14 o. s. ř.), zatímco ohledně zástupce žalované citovaný protokol konstatuje, že není přítomen a „doručení není vykázáno\". Doklad o tom, že by tomuto advokátovi bylo doručeno vyrozumění o odvolacím jednání, konaném dne 16. 11. 1995, se skutečně nikde ve spise nenachází. Před číslem listu 29 (a před výše zmíněnou neočíslovanou obálkou) je sice založena doručenka prokazující obeslání k jednání odvolacího soudu, nejde však o jednání konané dne 16. 11. 1995, ale o odvolací jednání nařízené na 3. 8. 1995.
Z již citovaného protokolu ze dne 16. 11. 1995 se dále podává, že odvolací soud se rozhodl jednat „v nepřítomnosti žalované\", a že u téhož jednání, poté, kdy byla přečtena písemná podání účastníků, a kdy zástupce žalobce učinil závěrečný přednes, byl odvolacím soudem vydán a vyhlášen výše citovaný potvrzující rozsudek.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá závěr, že za situace, kdy zástupce žalované nebyl řádně předvolán k odvolacímu jednání konanému 16. 11. 1995, a kdy sama žalovaná nebyla u jednání přítomna a nedala (nemohla dát) souhlas k jednání v nepřítomnosti vadně obeslaného zástupce, nebyly splněny zákonné podmínky pro projednání a rozhodnutí věci a řízení tak bylo stiženo vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž se mohl zabývat opodstatněností námitek dovolatelky, které proti napadenému rozsudku vznesla.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková