ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2045.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2045/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně P. N., zastoupené advokátkou, proti žalovanému S. N., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 55/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 1999, č. j. 27 Co 693/98-30, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. července 1998, č. j. 5 C 55/98-14, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil "právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu, sestávajícímu ze 4 pokojů a kuchyně s příslušenstvím v I. podlaží domu č. 145 v K., pošta S." (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), výrokem označeným jako II. určil, "že byt bude nadále užívat žalobkyně ... jako členka družstva", výrokem označeným jako III. uložil žalovanému povinnost "předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů po přidělení náhradního ubytování" a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 1999, č. j. 27 Co 693/98-30, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném jako III. tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, a ve výroku označeném jako IV., tj. ve výroku o nákladech řízení účastníků, tak, že tyto náklady stanovil částkou 2725,- Kč; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shledal správnými výroky týkající se zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude jako členka družstva nadále užívat žalobkyně. Neztotožnil se však s výrokem, v němž soud prvního stupně vázal vyklizení žalovaného z bytu pouze na zajištění náhradního ubytování. Bylo-li totiž v odvolacím řízení prokázáno, že žalovaný se od rozhodnutí soudu prvního stupně již podílí na hrazení nájemného a poplatků s užíváním bytu spojených, pak, byť dosud neuhradil všechny dluhy, lze dovodit, že důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zákoník"), spočívající podle soudu prvního stupně v tom, že žalovaný nepřispíval žalobkyni na úhradu poplatků spojených s užíváním bytu, již pominul. Současně - zejména s ohledem na lékařskou zprávu ze dne 10. února 1999 - neuvěřil tvrzení žalobkyně, že žalovaný i nadále požívá alkoholické nápoje; naopak dospěl ke skutkovému závěru, že u něj úspěšně probíhá léčba ze závislosti na alkoholu. Z těchto důvodů vázal jeho vyklizení z bytu na zajištění náhradního bytu a ubytovnu, kterou mu poskytl jeho zaměstnavatel, z týchž důvodů nepovažoval za "možnost jiného bydlení žalovaného".
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Uplatnila v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Dovolacími námitkami, že "žalovaný nepřispívá na nájem a služby spojené s nájmem bytu" a že "požívá alkoholické nápoje ... dochází domů opilý", v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnila správnost skutkových závěrů, že žalovaný se již podílí na úhradě nájemného a poplatků za plnění poskytovaná s užíváním bytu a že u něj úspěšně probíhá léčba ze závislosti na alkoholu. Z obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vyplývá, že žalobkyně brojí proti právnímu závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by bylo možné vázat vyklizení žalovaného z bytu pouze na zajištění náhradního ubytování. Má zato, že za důvody zvláštního zřetele hodné lze pokládat to, že žalovaný má zajištěno ubytování v ubytovně svého zaměstnavatele, že nepřispívá na nájemné a poplatky za plnění spojené s užíváním bytu a že se i nadále chová v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud v napadeném výroku zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. února 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do "patnácti dnů" od právní moci rozsudku, do "patnácti dnů" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání se tak omezuje na výrok týkající se povinnosti žalovaného předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu; ostatně výtky dovolatelky směřují pouze proti tomuto výroku napadeného rozsudku. Z obsahu dovolání lze dovodit, že potvrzující výrok, tj. výrok, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a ve výroku, že byt bude nadále užívat jako členka družstva žalobkyně, dovoláním napaden nebyl. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán ve výše uvedeném rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle §241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací námitka, týkající se nepřispívání žalovaného na nájemné a na poplatky za plnění poskytovaná s užíváním bytu a směřující ke zpochybnění skutkového závěru, že žalovaný se již podílí na úhradě nájemného a poplatků za plnění poskytovaná s užíváním bytu, byť předchozí dluh dosud nezaplatil, není důvodná. Odvolací soud v rámci postupu podle §213 odst. 2 o.s.ř. opětovně vyslechl při odvolacím jednání dne 11. února 1999 oba účastníky řízení a za přítomnosti účastníků a jejich zástupců provedl důkaz čtením ústřižků poštovních poukázek a písemných potvrzení vystavených žalobkyní. Z takto provedených důkazů, a to i doplňující výpovědi samotné žalobkyně, zjistil, že žalovaný v červenci 1998 přispěl žalobkyni na nájemné částkou 1000,- Kč, od měsíce září 1998 jí platil na tento účel 1000,- Kč, v měsíci říjnu 1998 jí přispěl částkou 1000,- Kč na uhlí, v měsíci listopadu 1998 jí z tohoto titulu neposkytl žádnou částku a od měsíce prosince 1998 jí přispívá na nájemné částkou 700,- Kč měsíčně; dluh za předchozí období dosud nezaplatil. Odvolací soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které v tomto směru z provedených důkazů a přednesů účastníků vyplynuly, a jeho skutkový závěr, že "žalovaný se již podílí na úhradě nájemného a poplatků za plnění poskytovaná s užíváním bytu, byť dluh z předchozí doby dosud neuhradil", je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Odvolacímu soudu nelze rovněž nic vytknout, pokud na základě zmíněné lékařské zprávy vyšel ze skutkového závěru, že u žalovaného úspěšně probíhá léčba ze závislosti na alkoholu, neboť tento závěr z obsahu lékařské zprávy přímo vyplývá. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn důvodně.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k družstevnímu bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé obč. zákoníku vyplývá, že v těch případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem (tím je rovněž daný případ), rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zákoníku při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zákoníku v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věta druhá (obč. zákoníku) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zákoníku); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Z ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zákoníku vyplývá, že v těchto případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady - náhradní ubytování.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda ze zjištěných okolností lze v daném případě usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. zásadních, kvalifikovaných důvodů, pro něž může soud ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zákoníku výjimečně rozhodnout, že rozvedený manžel má právo nikoliv na náhradní byt, tedy vyšší formu bytové náhrady, což je v těchto věcech pravidlem, nýbrž jen na náhradní ubytování jako nižší formu bytové náhrady, připadající v úvahu podle citovaného ustanovení právě při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zákoníku patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
V projednávané věci označil soud prvního stupně za jediný důvod zvláštního zřetele hodný, pro který vázal vyklizení žalovaného z předmětného bytu pouze na zajištění náhradního ubytování, okolnost, že žalovaný nepřispíval žalobkyni na nájemné a poplatky za plnění spojená s užíváním bytu. Lze-li, jak vyplývá z výše uvedeného, pokládat za správný skutkový závěr odvolacího soudu, že "žalovaný se již podílí na úhradě nájemného a poplatků za plnění poskytovaná s užíváním bytu, byť dluh z předchozí doby dosud neuhradil", a správným je rovněž skutkový závěr o úspěšně probíhající léčbě žalovaného ze závislosti na alkoholu, pak je správný také odvolacím soudem přijatý právní závěr, že v daném případě není naplněn předpoklad v podobě důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž by se výjimečně vyklizení rozvedeného manžela z bytu mělo vázat na zajištění pouhého náhradního ubytování. Lze se ztotožnit rovněž se závěrem, že vzhledem k úspěšně probíhající léčbě žalovaného ze závislosti na alkoholu nelze hodnotit bydlení žalovaného na ubytovně jeho zaměstnavatele "jako možnost jiného bydlení žalovaného", tj. jakoby u něj existoval právní důvod k užívání jiného "bytu". Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová