ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2078.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2078/2022-173
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyň a) I. H. , narozené XY, bytem XY, b) M. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Veronikou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti žalované V. V. , narozené XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Korunní 1302/88, o 320.501 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 41/2019, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2022, č. j. 19 Co 86/2021-118, ve znění usnesení ze dne 2. 3. 2022, č. j. 19 Co 86/2021-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2022, č. j. 19 Co 86/2021-118, ve znění usnesení ze dne 2. 3. 2022, č. j. 19 Co 86/2021-123, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 63 C 41/2019-90, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) 26.334 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 204.000 Kč (výrok II.), a žalobkyně b) částky 90.167 Kč (výrok III.) a uložil žalobkyním zaplatit žalované náklady řízení (výroky IV., V.).
Po provedeném dokazování zjistil, že účastnice uzavřely dne 1. 1. 2016 smlouvu o nájmu nebytových prostor nacházejících se na adrese XY, na dobu určitou od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2025, za dohodnuté nájemné ve výši 18.000 Kč měsíčně (12.000 Kč žalobkyni a/, 6.000 Kč žalobkyni b/), dopisem ze dne 10. 7. 2018 daly žalobkyně žalované výpověď bez výpovědní doby pro prodlení s placením nájemného, výpověď byla žalované doručena dne 18. 7. 2018 (dále též jen „Nebytové prostory“, „Smlouva“, „Výpověď“). Za dobu trvání nájmu, tedy do 18. 7. 2018, žalovaná nezaplatila žalobkyni a) nájemné ve výši 26.334 Kč, žalobkyni b) oproti tomu uhradila o 11.833 Kč více, než byla podle Smlouvy povinna. Uzavřel, že v době od 1. 1. 2016 do 18. 7. 2018 byla žalovaná podle platně uzavřené Smlouvy nájemkyní Nebytových prostor, měla tak povinnost platit nájemné, a to bez ohledu na to, zda tyto prostory opravdu sama užívala; uložil jí proto zaplatit žalobkyni a) dlužné nájemné. Za nevýznamnou proto považoval její obranu, že prostory ve skutečnosti užíval její tehdejší přítel P. K., který v nich podnikal a měl v nich svou provozovnu.
Žalobkyně se kromě úhrady dlužného nájemného domáhaly i úhrady bezdůvodného obohacení, a to za užívání Nebytových prostor po skončení nájmu (tedy od 19. 7. 2018 do prosince 2019), s tvrzením, že žalovaná prostory po skončení nájmu nevyklidila a užívala je i nadále. V této části však soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že pasivně legitimován je podle §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), ten, kdo Nebytové prostory skutečně užíval. Žalobkyně neunesly své důkazní břemeno, neboť neprokázaly, že tím, kdo prostory užíval, byla skutečně žalovaná. Ačkoliv byly o svém důkazním břemenu poučeny, navrhly jen listinné důkazy, z nichž jejich tvrzení nevyplývalo.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 19 Co 86/2021-118, ve znění usnesení ze dne 2. 3. 2022, č. j. 19 Co 86/2021-123, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (v části týkající se nároku na zaplacení bezdůvodného obohacení - tedy vyjma výroku I., kterým bylo žalobě částečně vyhověno), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Měl za to, že soud prvního stupně provedl v řízení dostatečné dokazování, ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry, za dostatečné považoval i jeho poučení žalobkyň o nutnosti navrhnout další důkazy. Zdůraznil, že s ohledem na provedené dokazování lze mít za to, že skutkový děj se „odehrál mnohem spíše tak, jak líčí strana žalovaná“, že žalobkyně „pravděpodobně“ věděly, že Nebytové prostory užívá přítel žalované, že „chápe“, že žalovaná hradila dluhy za svého „životního partnera a otce svého dítěte“, že tak činila i proto, že chtěla s žalobkyněmi uzavřít novou nájemní smlouvu, neboť poté, co od svého přítele v lednu 2020 „koupila“ jeho podnik za částku 100.000 Kč, chtěla v provozu provozovny pokračovat (což také posléze učinila s novým vlastníkem Nebytových prostor). Měl za to, že jen ze skutečnosti, že žalobkyně vídávaly žalovanou v provozovně „s kasírtaškou“, a to jak během trvání nájmu, tak po jeho skončení, nelze dovozovat, že žalovaná v Nebytových prostorách podnikala (užívala je), považoval to za „nepravděpodobné“, neboť se jí v té době narodilo dítě, za „mnohem spíše pravděpodobné“ pokládal, že provozovnu v Nebytových prostorách provozoval od roku 2006 do konce roku 2020 přítel žalované p. K.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnily tím, že při posouzení otázky splnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 115/2012“). Soud prvního stupně jim poskytl poučení pouze u jednání dne 22. 6. 2020, na něž reagovaly navržením důkazů – jak listinných, tak výslechem svědkyně a žalobkyně b), u jednání 5. 10. 2020 jim soud sdělil, že žádné další skutečnosti není třeba prokazovat a další poučení jim již v řízení poskytnuto nebylo. Nelze přitom přehlédnout, že v řízení si vždy počínaly aktivně a s ohledem na průběh řízení a dokazování neměly důvod k pochybnostem, zda unáší důkazní břemeno. Ačkoliv na toto pochybení soudu prvního stupně poukazovaly i v odvolání, nápravu nesjednal ani odvolací soud. Za doposud v rozhodnutích dovolacího soudu neřešenou pak považovaly otázku, kdo má nést důkazní břemeno ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí po skončení nájmu (byla-li smlouva o nájmu platná). Nesouhlasily se závěrem soudů, že to byly ony, kdo měl prokazovat setrvání žalované v Nebytových prostorách po skončení Smlouvy. Podle Smlouvy měla žalovaná povinnost jim po skončení nájmu Nebytové prostory odevzdat, to, že se tak nestalo, je negativní skutečnost, kterou nemají prokazovat a nenesou ohledně ní důkazní břemeno. Měly za to, že s nesprávným posouzením této otázky pak souvisí i nesprávné řešení nároku na vydání bezdůvodného obohacení (které je v rozporu se soudní judikaturou). Soudy se neměly zabývat tvrzením žalované o užívání Nebytových prostor třetí osobou, neboť to byla právě jen žalovaná, která je měla po skončení nájmu odevzdat; umožnila-li jejich užívání třetí osobě, neučinila tak na základě nějakého platného právního titulu, jenž by jí svědčil, a nadále tak udržovala protiprávní stav nepředaného předmětu nájmu. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně ho zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání podané včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázku procesního práva splnění poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 3 o. s. ř. o unesení důkazního břemene posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V soudní praxi (srovnej nejen již výše uvedené R 115/2012, ale také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není pochyb, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný.
V předmětné věci žalobkyně tvrdily, že jim žalovaná po skončení nájmu neodevzdala (nepředala) Nebytové prostory, které byly předmětem nájmu, za jejich užívání neplatila a obohatila se tak (po dobu jejich „nepředání“) na jejich úkor. U jednání dne 22. 6. 2020 (u něhož byla přednesena žaloba a učiněny další úkony podle §118 odst. 1, 2 o. s. ř.) byly mj. žalobkyně poučeny o povinnosti označit důkazy k prokázání tvrzení, že žalovaná užívala Nebytové prostory i po skončení nájmu. Žalobkyně v reakci na toto poučení navrhly výslech žalobkyně b), výslech dcery žalobkyně a) a přípis Statutárního města Brna ze dne 13. 6. 2019; výslech žalobkyně b) a svědkyně byl proveden u dalšího jednání dne 23. 7. 2020. O tom, že těmito důkazy nebylo tvrzení žalobkyň prokázáno, již soud prvního stupně žalobkyně nepoučil, ani z průběhu dalších jednání (z obsahu protokolů) nevyplývá, že by soud dal nějak najevo, že má za to, že neunesly ohledně svého tvrzení důkazní břemeno, přesto jejich nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání Nebytových prostor po skončení nájmu posléze zamítl právě proto, že neunesly důkazní břemeno. Nápravu nesjednal ani odvolací soud u odvolacího jednání.
Tento postup soudů (obou stupňů) je tak v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Měl-li soud prvního stupně za to, že pro úspěšnost žaloby v části týkající se zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání Nebytových prostor po skončení nájmu musí žalobkyně prokázat, kdo skutečně tyto prostory užíval, a že jejich tvrzení, že touto osobou byla žalovaná, nebylo, ani po provedení důkazů, které označily, prokázáno, měl je o možném neunesení důkazního břemene poučit; to však neučinil. Poučení, které žalobkyním poskytl u prvního jednání dne 22. 6. 2020, ke splnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 3 o. s. ř. a zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene nedostačovalo. Na toto poučení totiž žalobkyně reagovaly, důkazy označily, soud je provedl, a jestliže jimi nedošlo (podle mínění soudu) k prokázání tvrzení žalobkyň a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) nemohly být ve věci úspěšné, měl je soud poučit znovu (viz R 115/2012).
Již z tohoto důvodu není rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný. Rovněž nelze přehlédnout, že odvolací soud své závěry odůvodnil ve skutečnosti nikoliv skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedeného dokazování, ale úvahami o „pravděpodobném“ průběhu, motivech a jednání zúčastněných osob.
Odvolací soud navíc za skutečnost významnou pro právní posouzení věci považoval zejména okolnost, která osoba fakticky užívala Nebytové prostory po skončení nájmu. Při zkoumání otázky věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení a na to navazující otázky břemene tvrzení a důkazního břemene je však podstatné, že k bezdůvodnému obohacení mělo podle tvrzení žalobkyň dojít užíváním Nebytových prostor po skončení nájmu (který vznikl na základě platně uzavřené Smlouvy), neboť je žalovaná (v rozporu se Smlouvou) nevyklidila a žalobkyním nepředala. V soudní praxi není pochyb, že nájemce má po skončení nájmu povinnost nejen předmět nájmu vyklidit, ale také ho předat pronajímateli (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod číslem 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže po skončení nájmu žalovaná předmět nájmu (Nebytové prostory) nevyklidila a nepředala ho žalobkyním, pak pro vznik její povinnosti zaplatit peněžitou náhradu za užívání věci (ve výši stanovené podle §2999 odst. 2 o. z.) není zpravidla významné (stejně jako po dobu trvání nájmu), zda ho (ne)užívala sama či jeho užívání umožnila třetí osobě (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 srovnej závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 pak odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 929/2021). Skutečností významnou pro právní posouzení věci je tedy zejména to, zda po skončení nájmu vzniklého na základě platné Smlouvy žalovaná vyklidila a předala Nebytové prostory (předmět nájmu) žalobkyním; protože jde o skutečnost, která svědčí žalované, je na ní také její prokázání.
Protože nejsou podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu