ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2105.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2105/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně S. B. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. C., zastoupenému advokátem, o zaplacení 29.721,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 213/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2000, č.j. 25 Co 753/99-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 10. června 1999, č. j. 11 C 213/98-53, výrokem označeným I. určil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 29.721,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku; výrokem označeným II. žalobu zamítl v části „aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni poplatek z prodlení z částky 29.721,- Kč od 1.1.1996 do zaplacení“, a výrokem označeným III. rozhodl o nákladech řízení. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že na žalobkyni bez jakýchkoliv omezení přešlo vlastnické právo k předmětné nemovitosti ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. s tím, že právo osobního užívání bytu žalovaným se ke dni 1.1.1992 transformovalo na nájem ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák. Z vlastnického práva žalobkyně k předmětné nemovitosti, v níž se nachází byt č. 6 užívaný žalovaným, je nepochybné i její postavení jakožto pronajímatele, který je v nájemním vztahu s žalovaným. Proto právě žalobkyni jako pronajímateli svědčí i „výlučné právo k přijímání nájemného a služeb s nájmem spojených“ od žalovaného. V rámci procesní obrany žalovaného tak nemůže obstát argument, že úhrady poukazoval tomu subjektu, který mu byt přidělil do užívání.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2000, č.j. 25 Co 753/99-98, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu I. stupně, ve výroku I. tak, že žalobu se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni 29.721,- Kč, zamítl. Výrokem II. odvolací řízení zahájené k odvolání žalobkyně zastavil a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně, nikoliv však s jeho závěry právními. V rámci odvolacího řízení vyšel ze zjištění, že se v posuzovaném případě jedná o spor o zaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Jádrem sporu se přitom stala otázka, zda je žalobkyně věcně aktivně legitimována, neboli, zda právě ona má oprávnění vybírat od žalovaného předmětné peněžité plnění. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyni nesvědčí právo vybírat od žalovaného nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Zrušením hospodářského zákoníku a zák.č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, nezaniklo právo společnosti P. P. M. L., a.s. (dále jen „jmenovaná společnost“), založené hospodářskou smlouvou o sdružení finančních prostředků ze dne 14.4.1970, rozhodovat o přidělování konkrétních bytů v domě, když pro takový zánik není opora v zákoně. Stejně jako se podle §871 odst. 1 obč. zák. změnilo právo osobního užívání bytu (vzniklé na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o odevzdání a převzetí bytu) na nájem bytu, změnilo se i právo jmenované společnosti rozhodovat o přidělování bytů na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům, ke kterým jim náleží dispoziční právo. V souladu s tímto závěrem, se pak právo účastníka dotčené hospodářské smlouvy provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené (čl. VIII. hospodářské smlouvy) transformovalo v právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Jmenovaná společnost je tudíž na základě dotčené hospodářské smlouvy oprávněna po svém právním předchůdci P., P. m. v., n.p. N., rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k určeným bytům, a ohledně těchto bytů pak inkasovat nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytů; žalobkyně proto není v tomto řízení věcně aktivně legitimována.
Proti části rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně (výrok I.), a dále proti části rozsudku, v níž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výrok III.), podala žalobkyně dovolání. Dle dovolatelky je dána přípustnost „ve smyslu §238 odst. 1 o.s.ř.“, přičemž důvodem pro dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, tedy důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatelka prostřednictvím uplatněného důvodu namítá, že výplata nájemného jí přísluší nejen z titulu vlastnictví, ale tento nárok jí vznikl již mnohem dříve z jiného právního titulu, když zákonem č. 98/1988 Sb. došlo k přeměně institutu správy národního majetku v institut práva hospodaření s národním majetkem, které tímto zákonem začalo příslušet právnímu předchůdci žalobkyně. Organizace, jíž příslušelo právo hospodaření s národním majetkem, tak ve smyslu §64 zák.č. 98/1988 Sb. získala právo plně hospodařit s veškerými jednotlivými věcmi, majetkovými právy a pohledávkami, které se týkaly státem svěřeného majetku. Nelze najít v zákoně oporu pro názor, že právo hospodaření k bytům specifikovaným v dohodě z r. 1970, v jakékoliv jeho části vzniklo i P. m. v., n.p. Žalobkyně mohla být omezena jiným subjektem v právu hospodaření k jednotlivým věcem či pohledávkám, k tomuto omezení by však muselo dojít vznikem nové hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření ve smyslu §68 zák.č. 98/1988 Sb., resp. §347 hospodářského zákoníku, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo, a tak žalobkyni nároky z inkasa nájemného z předmětných bytů náleží již od roku 1988. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; dále navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst.1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o.s.ř., a je v něm uplatněn způsobilý dovolací důvod, opírající se o ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jde přitom o dovolání přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) a jeho obsahové konkretizaci, půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda je dovolatelka ve sporu věcně aktivně legitimována, čili zda má vůči žalovanému splatnou pohledávku z titulu dlužného nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu v předmětné výši, když také na tomto právním závěru odvolací soud své rozhodnutí založil.
Mezi účastníky nebylo v projednávané věci sporu o tom, že dovolatelka je vlastníkem domu, v němž se nachází byt užívaný žalovaným. Předmětem sporu byla otázka existence nájemního vztahu mezi účastníky řízení a z něj vyplývajícího závazku žalovaného platit nájemné a úhrady za plnění spojená s nájmem bytu žalobkyni.
Podle ustanovení §763 odst. 1 zák.č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se řídí právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku, t.j. před 1.1.1992, a práva z nich vzniklá, dosavadními předpisy. Odvolací soud správně uzavřel, že zrušením hospodářského zákoníku (zák. č. 109/1964 Sb.) a zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, nezaniklo právo jmenované společnosti rozhodovat o přidělování bytů v domě, založené smlouvou o sdružení finančních prostředků ze dne 14.4.1970 uzavřenou mezi právním předchůdcem dovolatelky na straně jedné a právním předchůdcem jmenované společnosti, která byla jedním ze čtyř „podílníků“, na straně druhé, když o právním nástupnictví účastníků této smlouvy nebylo pochyb a pro takový zánik práva nelze v zákoně nalézt oporu.
Jsou proto stále platná a účinná i ustanovení čl. II., IV. a VIII. této smlouvy, upravující dispoziční práva jmenované společnosti, na základě nichž byl omezen, nejprve právní předchůdce dovolatelky ve správě národního majetku (později v právu hospodaření s národním majetkem), a poté dovolatelka sama jako vlastník objektu, v němž se nachází předmětný byt, v tom směru, že konkrétně ve smyslu čl. VIII. této smlouvy bylo dáno oprávnění právního předchůdce jmenované společnosti (mimo jiné) rozhodnout o přidělení předmětného bytu žalovanému a provádět inkaso úhrady za užívání bytu a služby s tímto užíváním spojené.
Odvolací soud proto správně dovodil, že stejně jako nezaniklo, nýbrž se transformovalo, právo této jmenované společnosti rozhodovat o přidělování bytů v právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům, stejně tak nezaniklo, nýbrž se transformovalo, právo účastníka dotčené hospodářské smlouvy provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené v právo vybírat nájemné a úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.11.1998, sp.zn. 29 Cdo 154/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 43, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2000, sp.zn. 29 Cdo 2581/99).
Smluvní ujednání obsažená ve smlouvě o sdružení jsou nadále závazná i s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, které má donucující povahu, a dle něhož přecházejí na nabyvatele s vlastnickým právem k privatizovanému majetku i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Vzhledem k tomu, že dovolatelka nabyla vlastnictví k objektu s předmětným bytem v rámci tzv. velké privatizace, v důsledku níž došlo k univerzálnímu přechodu práv a závazků z právního předchůdce dovolatelky na dovolatelku (tzv. univerzální sukcesi), staly se součástí této sukcese také závazky plynoucí z předmětné hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků.
Dovolatelka proto nebyla v posuzovaném sporu věcně aktivně legitimována, jelikož neměla právo k vymáhání předmětných plateb po žalovaném. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože se správnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), podle §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelka (žalobkyně) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Michal Mikláš , v.r.
předseda senátu