ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2152.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2152/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti žalované K. T., zastoupené advokátkou, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 172/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2000, č. j. 19 Co 168/2000-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 23.12.1999, č. j. 14 C 172/96-29, zamítl žalobu na vyklizení žalované z ubytovací jednotky č. 608 (dále „předmětná ubytovací jednotka\") v domě hotelového bydlení č. p. 392 v P. (dále „předmětný dům\"), a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že smlouva o ubytování ze dne 1.3.1993 (dále jen „smlouva ze dne 1.3.1993) byla uzavřena mezi Bytovým podnikem v P., s.p. a žalovanou ve smyslu §754 a násl. obč. zákoníku, že žalobci přísluší k předmětnému domu právo hospodaření, které na něj přešlo z titulu platně uzavřené smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 29.12.1995, a žalobce je z tohoto důvodu ve věci také aktivně věcně legitimován. Dále dovodil, že výpověď ze dne 15.9.1995, daná žalované právním předchůdcem žalobce (ke dni 31.10.1995), nemá zamýšlené právní účinky, a žalovaná „nadále užívá předmětnou ubytovací jednotku tak, jak bylo toto její právo založeno smlouvou ze dne 1.3.1993\", protože právní předchůdce žalobce vůbec nedodržel závazek, ke kterému se v čl. IV. odst. 3 této smlouvy zavázal (v případě ukončení nájemního vztahu výpovědí, uvést ve výpovědi výslovně důvody ukončení, přičemž za výpovědní důvody jsou „zejména\" považovány důvody dále konkrétně ve smlouvě o ubytování uvedené). Ve prospěch právního názoru o neplatnosti výpovědi argumentoval soud I. stupně také listinou ze dne 11.5.1989, jež obsahuje souhlas odboru bytového hospodářství hl. m. Prahy s dohodou o výměně bytu v předmětném domě, když na základě této listiny dovodil, že ubytování v domě hotelového bydlení se blíží charakteru ubytování trvalého.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10.5.2000, č. j. 19 Co 168/2000-40, změnil k odvolání žalobce zamítavý rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil žalované povinnost vyklidit předmětnou ubytovací jednotku a předat ji žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování opakováním listinných důkazů (smlouvou ze dne 1.3.1993 a výpovědí této smlouvy ze dne 15.9.1995), dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že žalobce je ve sporu aktivně věcně legitimován. S poukazem na to, že účelem smlouvy ze dne 1.3.1993, uzavřené podle §754 a násl. obč. zákoníku, jako smlouvy o ubytování (jak ostatně vyplývá i z jejího znění), bylo poskytnutí ubytování žalované na přechodnou dobu včetně služeb a za úplatu, dospěl, narozdíl od soudu I. stupně, k právnímu závěru, že právní předchůdce žalobce tuto smlouvu platně vypověděl výpovědí ze dne 15.9.1995 ke dni 31.10.1995, od tohoto data žalované nesvědčí právní důvod k užívaní předmětné ubytovací jednotky, a žalobce se právem domáhá jejího vyklizení (§126 obč. zákoníku per analogiam). Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že ve smlouvě ze dne 1.3.1993 je zakotveno právo kteréhokoliv účastníka vypovědět smlouvu písemnou výpovědí, kdy platnost smlouvy končí za této situace posledním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi druhému účastníku, přičemž „ve smlouvě nebyla sjednána kvalifikovaná výpověď, ale smlouva pouze demonstrativně uvádí výpovědní důvody\".
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., a odůvodnila je nesprávným právním posouzením věci (podle obsahu §41 odst. 2 o.s.ř.), když namítla, že „odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti výpovědi\". Uplatnila tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., ohledně kterého vyslovila názor, že bod 3. smlouvy ze dne 1.3.1993 je třeba posuzovat v návaznosti na bod 2 c/ této smlouvy, a podle obsahu těchto ustanovení „měl být uveden každý důvod, pro který žalovaná dostala výpověď, jinak nemůže jít o platnou výpověď\". S ohledem na okolnosti případu, kdy předmětnou ubytovací jednotku získala na základě žádosti o přidělení bytu, žije v ní již od 1.3.1993 a smlouva z tohoto dne „obsahuje ustanovení o odevzdání a převzetí bytové jednotky a neurčitou dobu trvání\", se domnívala, že se jedná o byt. Námitkou, že se oba soudy nedostatečně zabývaly skutečnostmi, které měly vliv na charakter bydlení a „zcela bylo pominuto, kromě shora zmíněného, i stanovisko odboru výstavby M. h. m. P. ze dne 9.9.1992 o tom, že předmětný DBH je bytovým objektem s odkazem na ustanovení §40 vyhl. č. 83/1976 Sb., s tím, že se jedná o bytové jednotky s přísl. a pod uzavřením\", žalovaná rovněž zpochybnila správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o vztah mezi účastníky založený smlouvou ze dne 1.3.1993, tj. zda jde o smlouvu o ubytování podle §754 odst. 1 obč. zákoníku, nebo o smlouvu o nájmu bytu podle §685 odst. 1 obč. zákoníku, jak se domnívá žalovaná; tím rovněž uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V dovolání pak dále namítla, že odvolací soud měl také posoudit postup správních orgánů, jejichž pochybením se dostala do těžké situace a že jsou ve věci proto dány výjimečné a mimořádné okolnosti případu, které by odůvodňovaly použití §3 občanského zákoníku. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, přičemž do rozhodnutí o dovolání, aby byla odložena vykonatelnost tohoto rozsudku.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále opět jen „o.s.ř.\").
Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 10.5.2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o.s.ř. a je v dané věci podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z tohoto důvodu nebylo nutno se již zabývat otázkou přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. v souvislosti s návrhem zástupkyně žalované na připuštění dovolání, učiněným před odvolacím soudem dne 10.5.2000.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu v dovolání tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci se tak předmětem dovolacího přezkumu stala předně otázka správnosti právního posouzení smlouvy ze dne 1.3.1993 odvolacím soudem, jako smlouvy o ubytování podle §754 obč. zákoníku.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, týkající se m.j. i právního důvodu užívání a charakteru bydlení v předmětné ubytovací jednotce, když vyšel ze smlouvy o užívání ubytovací jednotky uzavřené dne 1.3.1993 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, a to ve smyslu ustanovení §754 obč. zákoníku. Uvádí-li dovolatelka, že „se domnívala, že se jedná o byt\", a tyto své domněnky zdůvodňuje výše uvedeným způsobem, takto uplatněné námitky musí nutně vyznít jako liché a bez právního významu. Sporná jednotka jako předmět užívání nemohla být bytem již z toho důvodu, že nesplňuje zákonné požadavky na byt kladné. V době uzavření smlouvy ze dne 1.3.1993 se občanskoprávní vztahy a nároky z nich vzniklé řídily (v prvé řadě) úpravou občanského zákoníku ve znění po novele provedené zák. č. 509/1991 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1.1.1992 (dále jen „obč. zákoník\"). Pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zákoníku je v každém případě účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Existence uvedeného rozhodnutí je předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97). Dovolatelka v tomto směru žádný důkaz nejenom že nenavrhla, ale existenci takovéhoto kolaudačního rozhodnutí ani netvrdila. Odvolací soud zcela správně na základě skutkového zjištění, učiněného z důkazů provedených soudem prvního stupně, a to především ze smlouvy ze dne 1.3.1993, právně posoudil vztah mezi účastníky jako vztah založený smlouvou o ubytování podle §754 a násl. obč. zákoníku, jak to konečně výslovně vyplývá i z jejího znění. Byť samotné kolaudační rozhodnutí se nedochovalo, byla skutečnost, že předmětný dům není obytným domem určeným k bydlení, ale domem určeným k (hotelovému) ubytování, a že k tomuto účelu byl také zkolaudován, potvrzena také v řadě jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkajících se obdobných sporů ohledně ubytovacích jednotek v předmětném domě (srov. např. rozsudky NS ČR ze dne 17.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 2961/99; ze dne 9.1.200l, sp.zn. 26 Cdo 370/99).
Další otázkou otevřenou dovolacímu přezkumu, je otázka správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o platnost výpovědi dané právním předchůdcem žalobce žalované. Jak již bylo uvedeno, právní vztah mezi účastníky se řídí smlouvou ze dne 1.3.1993, jejíž součástí je také dovolatelkou nezpochybněné ustanovení čl. IV. obsahující rovněž ujednání účastníků smlouvy o podmínkách, za kterých mohou obě smluvní strany smlouvu vypovědět; totéž platí i o zjištění, že výčet důvodů pro výpověď ze strany pronajímatele byl výčtem pouze demonstrativním (čl. IV. bod 3 smlouvy), takže ve výpovědi, kterou dal žalované Bytový podnik v P., s.p., mohl být uveden i důvod výslovně nezahrnutý v čl. IV. bodě 3 pod písm. a/ až c/ smlouvy ze dne 1.3.1993 (odvolací soud v této souvislosti používá formulace, že „ve smlouvě nebyla sjednána výpověď kvalifikovaná, smlouva pouze demonstrativně uvádí důvody výpovědi\"). Namítá-li dovolatelka neplatnost výpovědi s tím, že podle ustanovení čl. IV. bodu 2c/ a bodu 3 smlouvy ze dne 1.3.1993, měl být uveden každý důvod, pro který byla výpověď daná, není tato její námitka důvodná. Z předmětné výpovědi totiž jednoznačně vyplývá, že důvodem výpovědi je, že „Dům hotelového bydlení ... bude k 1.1.1995 předán do správy resortu Ministerstva vnitra\". Výpověď tak v souladu s bodem 3, čl. IV., smlouvy ze dne 1.3.1993 obsahuje výslovně důvod ukončení nájemního vztahu, resp. výpovědní důvod, k jehož výslovnému uvedení se právní předchůdce žalobce ve smlouvě ze dne 1.3.1993 zavázal. Rozhodl-li proto odvolací soud, jak to vyplývá také z odůvodnění jeho rozsudku, že „právní předchůdce žalobce vypověděl předmětnou smlouvu z důvodu změny subjektu, kterému přísluší právo hospodaření k uvedené nemovitosti, odpovídá toto znění výpovědi požadavkům na ní kladených v čl. IV. smlouvy ze dne 1.3.1993\", a právní posouzení věci odvolacím soudem je také v tomto směru správné.
Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud měl také zhodnotit okolnosti případu, kdy se pochybením správních orgánů dostala do těžké situace, a proto jsou ve věci dány výjimečné a mimořádné okolnosti, odůvodňující použití §3 obč. zákoníku.
Podle §3 odst. 1 obč. zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V projednávané věci se možností aplikace uvedeného ustanovení k námitce žalované zabýval pouze soud I. stupně, a dospěl k závěru (v případě, že by výpověď byla platná), že by použití §3 obč. zákoníku nepřicházelo v úvahu. Odvolací soud, který věc projednal z podnětu odvolání žalobce, se touto otázkou nezabýval. Jak již bylo uvedeno, právní vztah mezi účastníky byl založen smlouvou o ubytování podle §754 a násl. obč. zákoníku, a žalované tak k předmětné ubytovací jednotce nemohlo vzniknout právo nájmu bytu. Za této situace nelze přičítat k tíži žalobce okolnost, že žalovaná byla subjektivně přesvědčena o jiném právním stavu věci a dostala se do tíživé osobní situace, nehledě na to, že v čl. V., bodě 3. smlouvy ze dne 1.3.1993 je obsaženo výslovné ujednání účastníků smlouvy, že při zániku smlouvy „nevzniká ubytovanému právo na náhradní byt ani náhradní ubytování\". Již v rozhodnutí publikovaném pod č. 67 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1967, byl vysloven právní názor, že pokud není ubytovna určená k trvalému bydlení jejich uživatelů, je třeba právní vztahy z jejího užívání vzniklé podřadit pod ustanovení §300 a násl. o.z. (v tehdy platném znění), které se týkají poskytování ubytovací služby, právo užívání může být zrušeno i jednostranně organizací, která službu poskytla a povinnost vyklidit takovou ubytovnu není podmíněna opatřením náhradního ubytování. Vzhledem k tomu, že zmíněné ustanovení §300 o.z. je obsahově shodné s nyní platným zněním §754 obč. zákoníku, je uvedené rozhodnutí použitelné i v této věci. Proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se nezabýval možností použití §3 odst. 1 obč. zákoníku a na základě toho pak případně rozhodl o zamítnutí žaloby, nebo o vázání vyklizení předmětné ubytovací jednotky na poskytnutí náhradního bytu.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání žalované podle §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29.května 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v.r.
předseda senátu