ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2165.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2165/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhod v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce statutárního města B., zast. advokátem, proti žalovaným 1) J. N., a 2) V. N., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 341/2002, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2006, čj. 19 Co 243/2005-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 1.025 Kč, do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, čj. 19 Co 243/2005-159 potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2005, čj. 50 C 341/2002-139, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 48 o velikosti 3+1, nacházejícím se v 10. podlaží domu čp. 693/1, v B. na ulici Rolnická s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční lhůty, která počne běžet 1. dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od poskytnutí přístřeší a že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu a pronajímatelem předmětného bytu, že dal žalovaným jako společným nájemcům výpověď obsaženou v žalobě, a to z důvodu podle ust. §711 odst. 1 písm. d) a h) „obč. zák.“. Oba výpovědní důvody byly dle odvolacího soudu uplatněny důvodně, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaní přenechali předmětný byt do podnájmu paní H. s dětmi na základě smlouvy o podnájmu ze dne 8. 11. 2001 bez souhlasu pronajímatele, a to v období od 8. 11. 2001 do 31. 10. 2002, a dále žalovaní v této době byt bez vážných důvodů neužívali a pokud nebyli pracovně v zahraničí, zdržovali se v domě čp. 307 v Ž., jehož spoluvlastníky jsou jejich dcery. Žalovaní nežádali pronajímatele o souhlas k podnájmu, přihlášení paní H. u správce domu ve vztahu k poskytovaným službám je evidenční povahy a nenahrazuje písemný souhlas pronajímatele s podnájmem bytu. Vzhledem k tomu, že bydlení paní H. v předmětném bytě bylo prokázáno, podnájemní smlouva byla uzavřena bez souhlasu pronajímatele, byl naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v návaznosti na ust. §719 obč. zák.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že byl prokázán i druhý výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť žalovaní dlouhodobě předmětný bytu neužívali, a to i po odstěhování paní H., o čemž svědčí výpovědi svědků i zpráva obecního úřadu v Ž., kde nezletilá dcera žalovaných chodila do základní školy od 8. 11. 2001 a poté chodila do Základní školy v Ž.
Na základě toho odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně přivolil k výpovědi z nájmu bytu z obou uplatněných výpovědních důvodů a taktéž v souladu s ust. §712 odst. 5 obč. zák. a §3 odst. 1 obč. zák. rozhodl správně o bytové náhradě, když žalovaným přiznal právo na přístřeší.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
Dovoláním ze dne 5. 5. 2006, doplněným podáním z 5. 6. 2006, napadli žalovaní výše uvedený rozsudek odvolacího soudu. V dovolání žalovaní zejména uvedli, že právní otázky byly soudy v předchozím řízení, a to že výpověď z nájmu bytu byla platným právním úkonem ve smyslu ust. §710 odst. 3 obč. zák. a že byly naplněny výpovědní důvody uvedené v ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s §719 obč. zák. a dále v ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., posouzeny nesprávně a jde o otázky zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V obsáhlém odůvodnění dovolání pak žalovaní uvedli, že pro právní posouzení naplnění výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s ust. §719 obč. zák. byla rozhodná podnájemní smlouva z 8. 11. 2001 uzavřená s paní H. a evidenční list pro výpočet úhrady za užívání předmětného bytu, v němž je vedle žalovaného jako nájemce uvedena jako spolubydlící osoba též paní M. H. a její dítě. Z obsahu evidenčního listu lze proto usuzovat, že pronajímatelem byl udělen souhlas k dočasnému přenechání části bytu do podnájmu. Právní předpis nestanoví způsob, jímž má být pronajímatel požádán o souhlas s podnájmem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99), a proto nelze vyloučit udělení souhlasu pronajímatele v evidenčním listu, v daném případě prostřednictvím zástupce pronajímatele, tj. I., spol. s r. o.
Dovolatelé dále nesouhlasí s tím, že byl naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., tj. neužívání bytu bez závažných důvodů, popř. jen jeho občasné užívání, neboť žalovaný provozuje pouťové atrakce na celém území České republiky a v zahraničí a tam se ubytovává v maringotkách a manželka jej na těchto cestách doprovází. Za nesprávný považují dovolatelé závěr odvolacího soudu, že se zdržovali v Ž. v letech 2001-2003, že zde jejich nezletilá dcera chodila do základní školy a tím byl naplněn uvedený výpovědní důvod, ale zároveň tento závěr považují za neústavní a odkazují na nálezy Ústavního soudu, např. nález ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. I. ÚS 360/02, podle něhož má občan právo pobývat kdekoli na území vlastního státu nebo mimo něj.
Dovolatelé respektují zjištění odvolacího soudu, podle něhož bydleli v Ž., ale domnívají se, že soud přehlížel vážnost důvodů (neužívání bytu), a to lepší výukové podmínky, přístup pedagogů k nezletilé dceři. Taktéž podle dovolatelů nelze dovodit, že měli zajištěnou trvalou možnost bydlení na jiném místě.
Dovolatelé dále namítají, že svědecké výpovědi Ing. K. a J. M., které též vedly ke zjištění, že předmětný byt žalovaní neužívali, byly pořízeny protiprávně, neboť byt byl otevřen bez vědomí žalovaných a proti jejich vůli, čímž bylo porušeno právo na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Taktéž jsou dovolatelé toho názoru, že při rozhodování o bytové náhradě bylo rozhodnuto v jejich neprospěch, když jím bylo přiznáno pouze přístřeší a domnívají se, že nebylo důsledně aplikováno ust. §712 odst. 5, 2. věty obč. zák., neboť jde o rodinu s nezletilými dětmi, proto může soud rozhodnout, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování či byt.
V podání z 5. 6. 2006 dovolatelé dovolání ještě doplnili o odůvodnění své námitky ohledně určitosti výpovědi dle ust. §710 odst. 3 obč. zák. Domnívají se, že výpověď formulovaná tak, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, je v rozporu s uvedeným ustanovením, neboť podle ní neskončí nájem posledním dnem kalendářního měsíce.
Dovolatelé proto s ohledem na uvedené důvody navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 18. 7. 2006 se k dovolání vyjádřil žalobce a ve vyjádření zejména uvedl, že dovolání žalovaných není přípustné, a to ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s.. ř., neboť v rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena žádná otázka zásadního právního významu. Dále je žalobce toho názoru, že způsob stanovení počátku běhu výpovědní lhůty splňuje požadavky zákona, zejména ust. §711 odst. 2 obč. zák., soudní rozhodnutí obsahuje výpovědní lhůtu a proto považuje námitky dovolatelů za nepřiléhavé. V dovolání žalovaní uplatňují především výhrady, které směřují k hodnocení provedených důkazů, a proto přípustnost dovolání nelze opřít o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud, aniž by nařizoval jednání, dovolání odmítl a žalovaným uložil povinnost nahradit mu náklady řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vady řízení podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě, je-li již dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jimž lze dovolání odůvodnit je proto námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); případné nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem, tj. z hlediska posuzování přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nejsou.
Dovolací soud je dále podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř., s výjimkou určitých vad řízením vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Z obsahu dovolání, včetně jeho doplnění, především vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu obsažená v žalobě je platná a odpovídá ust. §710 odst. 3 obč. zák. a řešení této otázky pokládají za právně významné, tj. namítají nesprávnost právního posouzení platnosti výpovědi z nájmu bytu.
Z ustálené rozhodovací praxe soudů vyplývá, že pro platnost výpovědi z nájmu bytu je bezpodmínečně nutné uvést zákonem stanovenou, popř. další výpovědní lhůtu a dobu počátku běhu lhůty, aby bylo jasně a konkrétně zjistitelné, kdy nájem bytu uplynutím stanovené výpovědní lhůty skončí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1611/2006). Pronajímatelova výpověď z nájmu bytu lze posoudit, z hlediska požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ust. §710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí (podle zásad vyjádřených v ust. §711 odst. 2 obč. zák.), by výpověď náležitým podkladem být nemohla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98).
Z uvedeného vyplývá, že v dovolání uplatněná právní otázka posouzení platnosti výpovědi nemá v posuzovaném případě zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud posoudil výpověď obsaženou v žalobě v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto není dovolání z tohoto důvodu podle uvedeného ustanovení přípustné.
Dovolatelé dále v dovolání napadli správnost právního závěru odvolacího soudu, že ve výpovědi obsažené výpovědní důvody, a to výpovědní důvod uvedený v ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s §719 obč. zák. (hrubé porušení povinnosti nájemce spočívající v přenechání bytu do podnájmu bez souhlasu pronajímatele) a výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů), byly naplněny.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení naplněnosti výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. dovolatelé v podstatě vymezili tak, že polemizují se skutkovým zjištěním soudů, že pronajímatel s podnájmem nevyslovil písemný souhlas a nabízejí svoji verzi skutkových závěrů, a to že uvedením spolubydlící osoby v evidenčním listě pronajímatel, prostřednictvím svého zástupce, vyslovil souhlas s podnájmem bytu. Shora již bylo uvedeno, že namítané nesprávnosti skutkových zjištění nemohou být způsobilým dovolacím důvodem zakládajícím přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu že v posuzovaném případě je dán výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., není již právně významné, zda byl taktéž naplněn další uplatněný výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., tj. neužívání předmětného bytu, popř. je nadbytečné posuzovat, zda důvodem pro neužívání bytu nebo pro jeho občasné užívání byly dány vážné, popř. závažné důvody, a to i proto, že při skončení nájmu z uvedených výpovědních důvodů je při vyklizení poskytována stejná bytová náhrada (§712 odst. 5 obč. zák.) a že i v případě závěru o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a shledání dovolání v této části důvodným to nemůže nic změnit na postavení dovolatelů. Pro úplnost je však třeba poznamenat, že i v případě naplněnosti výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. dovolatelé především brojí proti skutkovým zjištěním soudů a teprve poté proti právnímu hodnocení zjištěného skutkového stavu.
Dovolatelé dále namítají, že nebylo správně aplikováno ust. §712 odst. 5 obč. zák., neboť odvolací soud při rozhodování o bytové náhradě opomenul, že v dané věci se jedná o rodinu s nezletilým dítětem a vyklizení bytu nepodmínil zajištěním náhradního ubytování nebo náhradního bytu, a proto je jeho rozhodnutí nesprávné.
Odvolací soud, pokud jde o formu bytové náhrady se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, jenž podmínil vyklizení předmětného bytu pouze zajištěním přístřeší s odůvodněním, že nejsou dány žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby byla přiznána jiná bytová náhrada, neboť k aplikaci §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. musí být naplněny oba zde uvedené předpoklady a nestačí, že jde o rodinu s nezl. dětmi (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelé opět především brojí proti skutkovým zjištěním soudu (tj. že nebyly zjištěny žádné důvody zvláštního zřetele hodné), aniž by blíže tyto důvody uvedly a dále bylo v řízení prokázáno, že nezletilá je spoluvlastnicí domu čp. 307 v Ž., kde je její potřeba bydlení zabezpečena (že zde bydleli žalovaní vyplývá i z jejich dovolání).
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání není v daném případě přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovaným 1) a 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.025 Kč (§7 písm. d/, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu