ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2195.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2195/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně R. N., zastoupené advokátem, proti žalované M. P., zastoupené advokátem, o vyklizení místností a dalších prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 289/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 16 Co 120/2003-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2001, č. j. 12 C 289/2000-42, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování místnosti a další prostory specifikované ve výroku rozsudku (dále jen „místnosti a další prostory“), nacházející se ve druhém patře domu čp. 872 (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) na pozemkové parcele parcelní č. 2264 v k. ú. M., v obci P., zapsané na listu vlastnictví č. 1426 pro obec P. a k. ú. M. u Katastrálního úřadu P. (výrok označený jako I.), ve vztahu k původnímu druhému žalovanému S. P. (dále jen „původní žalovaný“) žalobu na vyklizení místností a dalších prostor zamítl (výrok označený jako II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok označený jako III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. března 2002, č. j. 16 Co 54/2002-60, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku označeném jako I. a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou i v nákladovém výroku označeném jako III., řízení proti žalované zastavil a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 28 Cdo 1821/2002-85, citované usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení – s odkazem na R 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – vyslovil závazný právní názor, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené podle §83 odst. 1 o.s.ř. pro spor o vyklizení téhož bytu; obdobně to platí pro překážku věci rozsouzené podle §159 odst. 3 o.s.ř.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 13. května 2003, č. j. 16 Co 120/2003-94, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. listopadu 2001, č. j. 12 C 289/2000-42, změnil ve vyhovujícím výroku označeném jako I. tak, že žalobu na vyklizení místností a dalších prostor zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že předmětný dům nabyly v restituci do podílového spoluvlastnictví matka žalobkyně J. U. a její teta A. S.-T., každá z nich k jedné ideální polovině, že žalobkyně následně nabyla ideální polovinu domu darem od své matky, a že současnými podílovými spoluvlastnicemi domu jsou proto žalobkyně a její teta A. S.-T., každá z nich k jedné ideální polovině. Dále rovněž zjistil, že předmětný dům byl kolaudován jako penzion, že místnosti a další prostory nebyly do současné doby kolaudovány jako byt, že žalovaná užívala místnosti a další prostory od roku 1974, že tehdy jí byly přiděleny jako byt 2+1, IV. kategorie, že tehdejší rozhodnutí o jejich přidělení jako bytu se nedochovalo, že žalovaná dosud místnosti a další prostory užívá, a že původní žalovaný se odstěhoval na ubytovnu dopravního podniku h. m. P. v P. Nakonec zjistil, že na návrh původní spoluvlastnice domu – matky žalobkyně Jany Urbanové – probíhalo proti žalované u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 339/98 řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, že byt, jehož se přivolení k výpovědi z nájmu týkalo, byl v tomto řízení označen jako „byt 3+1 s přísl., II. kat. v domě čp. 872, v P.“, a že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. dubna 1999, č. j. 38 C 339/98-14, které nabylo právní moci dne 26. dubna 1999, byl schválen smír, v němž se účastnice dohodly mimo jiné na skončení nájemního poměru žalované k takto označenému bytu ke dni 31. srpnu 1999 a žalovaná se zavázala tento byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že k místnostem a dalším prostorám nemohlo žalované vzniknout podle tehdy platných předpisů právo osobního užívání bytu a tudíž následně ani právo nájmu bytu proto, že nejsou a nikdy nebyly kolaudovány jako byt. Poté – stejně jako soud prvního stupně – uzavřel, že žalovaná užívá místnosti a další prostory bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobě ve vztahu k žalované vyhověl, odvolací soud žalobu proti žalované – napadeným rozsudkem – v konečném důsledku zamítl. Předně v něm konstatoval, že smírem (uzavřeným ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4) se rozumí dohoda účastníků upravující jejich práva a povinnosti a uzavřená během řízení, že uzavřený smír, je-li v souladu s právními předpisy, soud schválí, že takovýto soudní smír má tytéž účinky jako pravomocný rozsudek, že je závazný pro účastníky a pro všechny orgány, a že je titulem pro soudní výkon rozhodnutí. Poté dovodil, že pro právní posouzení věci je okolnost schváleného smíru ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu právně významná potud, že součástí uzavřeného a schváleného smíru je rovněž závazek žalované vyklidit „byt 3+1 s přísl. II. kat.“ do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt, a pokračoval, že i když ve smyslu názoru dovolacího soudu nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, „nelze vyhovět žalobě, kterou se právní nástupkyně tehdejší žalobkyně domáhá proti téže žalované vyklizení týchž místností (byť jinak označených), tentokráte ovšem bez zajištění bytové náhrady“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především zpochybnila správnost skutkového závěru, že prostor, označený v řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4 jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“, je identický s místnostmi a dalšími prostory, jejichž vyklizení se domáhá v tomto řízení. Tvrdí, že v současném řízení se domáhá vyklizení většího „počtu místností a dalších prostorů, celkem devíti přesně specifikovaných prostor v předmětném domě, než které byly předmětem soudem schváleného smíru“. Tak v současném řízení se domáhá mimo jiné vyklizení dvou balkónů, části společné domovní předsíně, koupelny a WC, na něž „se nemůže smír schválený soudem vztahovat, když v usnesení, kterým byl smír schválen, nejsou tyto prostory vůbec uvedeny“. Připustil-li i odvolací soud, že ve schváleném smíru je vyklizovaný prostor vymezen příliš obecně, lze se podle dovolatelky v dalším řízení domáhat vyklizení konkrétně specifikovaných prostor. Navíc prostor označený v původním řízení jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“ v domě nikdy neexistoval a ani schválený smír nemohl z místností a dalších prostor učinit takto označený byt; smír tak řeší ukončení nájemního vztahu k neexistujícímu bytu a závazek žalované vyklidit neexistující byt. Místnosti a další prostory, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhá v současném řízení, „mají různý účel a netvoří dohromady jeden celek ani stavebně, ani právně“. Za této situace není dána totožnost předmětu řízení, jak to ve skutečnosti dovodil odvolací soud. Na existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzuje dovolatelka z toho, že odvolací soud postupoval podle §220 odst. 1 o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl), ačkoliv z důvodů vad spočívajících v nedostatku podmínky řízení (překážky věci pravomocně rozhodnuté) měl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně zrušit (podle §221 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a řízení zastavit. Podle dovolatelky odvolací soud ve skutečnosti porušil také ustanovení §243d odst. 1 věty za středníkem ve spojení s ustanovením §226 odst. 1 o.s.ř., pokud nedbal závazného právního názoru dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítla, že podle nájemní smlouvy ze dne 26. ledna 1992 jde o „byt 3+1 2. kategorie“ a žalovaná jednala v dobré víře, pokud nájemní smlouvu na takto specifikovaný byt podepsala. Proto nejde o užívání bytu bez právního důvodu. Žalovaná je však ochotna byt vyklidit po „poskytnutí odpovídajícího bytu“, jak se zavázala v soudem schváleném smíru. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly. Stejně tak nebyla zjištěna existence vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a dovolací soud dospěl k závěru, že řízení není postiženo ani vadami, které byly v dovolání pod citované ustanovení podřazeny.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud výslovně uvedl, že „ve smyslu názoru dovolacího soudu nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté“. Z toho vyplývá, že ve skutečnosti ani nedovodil totožnost předmětu řízení v projednávané věci a předmětu řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4. Ostatně kdyby tomu tak bylo, jistě by odvolací soud postupoval podle §221 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. c/ o.s.ř. a – stejně jako v usnesení ze dne 26. března 2002, č. j. 16 Co 54/2002-60 – by rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé zrušil a řízení proti žalované zastavil. Je tedy zřejmé, že odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel – ve smyslu §243d odst. 1 věty za středníkem ve spojení s ustanovením §226 odst. 1 o.s.ř. – ze závazného právního názoru dovolacího soudu, obsaženého ve zrušujícím usnesení ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 28 Cdo 1821/2002-85. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně.
Napadá-li žalobkyně rovněž správnost skutkového závěru, že prostor, označený v řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4 jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“, je identický s místnostmi a dalšími prostory, jejichž vyklizení se domáhá v tomto řízení, uplatnila – vedle dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Při posuzování správnosti skutkového závěru, že prostor, označený v řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4 jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“, je identický s místnostmi a dalšími prostory, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhá v tomto řízení, nelze především přehlédnout názory, na nichž se v těchto souvislostech ustálila soudní praxe. Tak v rozsudku ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud České republiky názor, že nebylo-li mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji obsaženými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci. Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že podmínkou dostatečné identifikace bytu není uvedení patra /podlaží/, v němž se byt nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod č. 16 v sešitě č. 3 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neexistuje žádný rozumný důvod proto, aby se uvedené názory nemohly prosadit v řízení o vyklizení místností a dalších prostor, které nejsou bytem.
Ve schváleném smíru ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4 se žalovaná zavázala vyklidit prostory nacházející se v předmětném domě a označené jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“. Je nepochybné, že žalovaná takto označené prostory v předmětném domě užívá, neboť jinak by se k jejich vyklizení mohla jen ztěží zavázat. Pro úplnost je zapotřebí připomenout, že podle §121 odst. 2 obč. zák. příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Příslušenstvím bytu (ve smyslu §121 odst. 2 obč. zák.) jsou tedy jednak vedlejší místnosti, jednak vedlejší prostory, obojí určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Přitom vedlejšími místnostmi jsou místnosti v bytě, které nelze považovat za obytné, avšak jsou určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem. Jde o neobytné kuchyně, neobytné haly a komory, koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či koupelnové kouty, předsíně atd. Vedlejší prostory jsou prostory, které leží mimo byt, avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány, jako např. sklep, dřevník, kolna atd. Příslušenství bytu není a nemůže být samostatným předmětem právních vztahů, nýbrž se řídí režimem právního vztahu k bytu, k němuž náleží, jinak řečeno sdílí právní režim bytu, k němuž náleží.
Je-li nesporné, že žalovaná užívá v předmětném domě pouze místnosti a další prostory, jejichž vyklizení se žalobkyně v projednávané věci domáhá, pak – vzhledem k výše uvedenému – lze pokládat za správný skutkový závěr, že tyto prostory jsou identické s „bytem 3+1 s přísl. II. kat.“, tj. s prostory, které žalovaná v předmětném domě skutečně užívá a k jejichž vyklizení se zavázala již ve schváleném smíru ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda lze v současném řízení vyhovět žalobě na vyklizení místností a dalších prostor, zavázala-li se žalovaná ve schváleném smíru ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4 mimo jiné vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu „byt 3+1 s přísl. II. kat. v domě čp. 872, v P.“.
Předně lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že smírem se rozumí dohoda účastníků upravující jejich práva a povinnosti a uzavřená během řízení, že uzavřený smír, je-li v souladu s právními předpisy, soud schválí, že takovýto soudní smír má tytéž účinky jako pravomocný rozsudek, že je závazný pro účastníky a pro všechny orgány, že je titulem pro soudní výkon rozhodnutí. Dovolací soud se ztotožňuje rovněž s názorem, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (v projednávané věci řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4) nezakládá překážku věci rozsouzené podle §159 odst. 3 o.s.ř. pro řízení o vyklizení téhož bytu, tj. s názorem, vycházejícím z ustálené soudní praxe, jímž byl odvolací soud zavázán ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 28 Cdo 1821/2002-85. Nelze ovšem, jak podle názoru dovolacího soudu správně dovodil odvolací soud, vyhovět žalobě na vyklizení místností a dalších prostor v předmětném domě, byly-li již právní poměry účastníků týkající se vyklizení téhož prostoru (pravomocně) vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jinak řečeno bylo-li o vyklizení téhož prostoru, byť označeného jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“, již (pravomocně) rozhodnuto ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4. Je přitom nerozhodné, že ve věci sp. zn. 38 C 339/98 přijal Obvodní soud pro Prahu 4 diametrálně odlišné právní závěry, tj. prostory užívané žalovanou v předmětném domě posoudil jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“, dovodil, že žalované svědčí ve vztahu k takto označenému bytu právo nájmu, a uzavřel, že není v rozporu s právními předpisy smír, v němž se účastnice mimo jiné dohodly na skončení nájemního poměru žalované k „bytu 3+1 s přísl. II. kat. …“ ke dni 31. srpna 1999 a žalovaná se zavázala takto označený byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Za této situace ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Lze tak učinit závěr, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, 150 a §151 odst. 1 o.s.ř. a žalované náhradu nákladů dovolacího řízení (nákladů vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání) nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu §150 o.s.ř.) spatřuje v okolnostech daného případu a dále v tom, že tyto náklady nepovažuje – vzhledem k obsahu vyjádření – za účelně vynaložené náklady.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu