ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2196.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2196/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) V. Č., a b) E. Č., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) L. Č., a 2) J. Č., zastoupeným advokátem, o určení právního vztahu k bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 163/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15.4.2005, č.j. 11 Co 799/2004-49, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15.4.2005, č.j. 11 Co 799/2004-49 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.4.2005, č.j. 11 Co 799/2004-49, změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17.9.2004, č.j. 15 C 163/2004-25, jímž tento soud ve výroku I. určil, že žalobci jsou společnými nájemci bytu č. 1, o velikosti 2 + 1 se sklepem o celkové výměře 55,40 m2 v prvním nadzemním podlaží v domě č.p. 237 v K. V., na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu uzavřené dne 17.11.1970 na dobu neurčitou tak, že tuto žalobu zamítl. Dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku III. tak, že žalovanému povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč neuložil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení, když žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek podle ust. §212 o.s.ř. za použití ustanovení článku 15, hlavy I., části dvanácté z.č. 59/2005 Sb. a shledal odvolání žalovaných důvodným.
Odvolací soud uvedl, že v posuzované věci se žalobci domáhali určení, že jsou společnými nájemci předmětného bytu, a to na základě dohody o převzetí a odevzdání bytu ze dne 17.11.1970 na dobu neurčitou. Naléhavý právní zájem žalobců na podání určovací žaloby byl vyložen v článku V. žaloby a je spojován s jednáním žalovaných (jako pronajímatelů předmětného bytu), kteří dopisem ze dne 25.3.2004, doručeným žalobkyni, zpochybnili další trvání jejího nájemního vztahu k bytu. V dopise, který je současně výzvou k předání bytu pronajímatelům se tvrdí, že nájemní vztah skončil ke dni 31.5.2004 uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Odvolací soud dále konstatoval, že v průběhu řízení i při odvolacím jednání specifikovali žalobci naléhavost právního zájmu na požadovaném určení tím, že chtějí mít právní jistotu na základě jaké nájemní smlouvy trvá v současné době nájemní vztah. Zda na základě nájemní smlouvy, uzavřené se žalobkyní dne 29.5.2003, či na základě dohody o užívání bytu z roku 1970, když obsah nájemní smlouvy je odlišný a jde o smlouvu uzavřenou na dobu určitou. Dle odvolacího soudu k jiným, než-li takto žalobci specifikovaným skutečnostem, jimiž osvědčují naléhavost právního zájmu na podání určovací žaloby, nelze přihlížet.
Dle odvolacího soudu stanoví zákon pronajímateli takové povinnosti, které mu znemožňují svévolné ukončení nájemního vztahu, resp. vystěhování nájemce z bytu, aniž by měl možnost se proti tomu účinně bránit. Pronajímatelé – žalovaní nepoužili vůči žalobcům jako nájemcům žádný ze zákonných způsobů ukončení jejich nájemního vztahu k bytu vypovězením (§711 odst. 1 obč. zák.), či na jejich vyklizení z bytu, v případě, že by nájem bytu skončil uplynutím doby, na níž byl sjednán (§676 odst. 2 obč. zák.). Žalovaní dokonce i v odvolání výslovně potvrdili, že existenci nájemního vztahu jako takového nezpochybňují.
Odvolací soud proto souhlasil se stanoviskem soudu prvního stupně, že při uplatnění žaloby byl dán naléhavý právní zájem na jejím projednání, poněvadž v této době bylo právo žalobců zpochybňováno. Dle odvolacího soudu je ale pro rozhodnutí rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř.) a v tomto okamžiku, již právo žalobců zpochybňováno nebylo a pronajímatelé neučinili žádných úkonů, jež by směřovaly k ukončení nájemního vztahu či vyklizení žalobců z bytu. V době vydání napadeného rozhodnutí neměli již, dle odvolacího soudu, žalobci naléhavý právní zájem na určení nájemního práva k bytu.
Vzhledem k tomu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno.
Dovoláním ze dne 4.7.2005, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, napadli žalobci rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když dovolací důvod výslovně neuvedli.
V odůvodnění dovolání žalobci zejména uvedli, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu tak, jak jej uvedl ve svém rozhodnutí. Dle dovolatelů je nesporným, že v době rozhodování soudu nebyla proti žalobkyni podána žaloba na vyklizení bytu. Ovšem sama skutečnost, že pronajímatel nepodal žalobu na vyklizení nemovitosti v době rozhodování soudu neznamená, že takovou žalobu nepodá v budoucnu, vždy za podmínek §676 obč. zák. Taková situace nemůže dle dovolatelů být pevným základem pro právní vztahy účastníků, neboť právo žalobců je ohroženo stále se opakující možností dalšího soudního sporu o vyklizení bytu a není eliminován stav nejistoty v právním vztahu. Dle dovolatelů jejich argumentace doložená dopisem pronajímatele ze dne 25.3.2004 s výzvou k vyklizení bytu, jehož nájem skončil uplynutím doby, a pojmenováním vad, pro které považují nájemní smlouvu na dobu určitou za neplatnou, jsou důvody naléhavého právního zájmu. Po rozhodnutí odvolacího soudu jim byl doručen návrh na uzavření nové nájemní smlouvy s výší nájemného podstatně zvýšenou oproti původnímu předpisu. Dále uvedli, že takový stav nejistoty není příznivý, zejména s ohledem na jejich věk, zdravotní stav a stálý měsíční příjem, odvíjející se pouze z dávek sociálního zabezpečení.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Za nedovolenou lze považovat určovací žalobu tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Určovací žaloba má dle dovolatelů své místo tam, kde se její pomocí vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, kterým se předejde žalobě na vyklizení nemovitosti, což je přesně nastalá situace.
Dovolatelé dále uvedli, že je třeba konstatovat, že smlouva o nájmu bytu ze dne 29.5.2003 uzavřená mezi žalobkyní a žalovanými, není způsobilá vyvolat změnu stávajícího nájemního vztahu, který byl založen dohodou o odevzdání a převzetí bytu na dobu neurčitou ze dne 17.11.1970, neboť tato nová dohoda není dohodou o zániku stávajícího závazku pronajímatele, který vstoupil do práv a povinností jeho předchůdce, a jeho nahrazení závazkem novým. Společný nájem ke spornému bytu vznikl dle dovolatelů dohodou o odevzdání a převzetí bytu ze dne 17.11.1970 s právním předchůdcem žalovaných na dobu neurčitou a nájemní smlouvou ze dne 1.6.2003 nezanikl.Tento právní úkon, jehož plnění je nemožné, je absolutně neplatný. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní, jak je patrno z obsahu spisu, se k dovolání žalobců nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmateční vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
Námitky dovolatelů směřují zejména proti právnímu posouzení věci, a to otázky naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Podle ust. §80 písm. c) o.s.ř. žalobu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, lze uplatnit, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle ust. §80 písm. c) o.s.ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.6.1995, sp.zn. III. ÚS 17/95, publikovaný pod pořadovým číslem 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 – I. díl).
Určovací žaloba podle §80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.1997, sp.zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27.3.1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3 ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).
Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud zamítl žalobu z důvodu, že na straně žalobců nebyl dán naléhavý právní zájem na tomto určení.
V posuzované věci odvolací soud správně uvedl, že určovací žaloba má místo zejména tam, kde za její pomoci lze eliminovat stav ohrožení práva, či nejistoty v právním vztahu, nebo kdy jejím prostřednictvím lze dosáhnout takové úpravy, jež vytvoří určitý právní rámec, kterým se předejde případným dalším sporům. Odvolací soud však tento závěr nesprávně aplikoval na daný případ, když pouze konstatoval, že v době vyhlášení jeho rozhodnutí již žalovaní nepopírali existenci nájemního práva žalobců k předmětnému bytu, a neshledal proto naléhavý právní zájem na tomto určení, přičemž nepřihlédl k tomu, že i v době vyhlášení jeho rozhodnutí trval mezi účastníky řízení spor ohledně toho, na základě jakého právního úkonu (zda na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 17.11.1970 nebo na základě nájemní smlouvy ze dne 29.5.2003) tento nájemní vztah vznikl a v návaznosti na to rovněž ohledně toho, na jak dlouhou dobu byl tento právní vztah uzavřen.
Dle dovolacího soudu lze proto souhlasit s námitkou dovolatelů, že za této situace je jejich právní postavení jako nájemců nejisté, neboť je ohroženo stále se opakující možností dalšího soudního sporu na vyklizení předmětného bytu, a to vždy jednou za rok, za podmínek dle ustanovení §676 obč. zák. Odvolací soud nepřihlédl ani ke skutečnosti, že určení na jakém základě je založen právní vztah žalobců k bytu, by mohlo vést v případě, že by soud dospěl k závěru, že právní vztah je založen na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 17.11.1970, k předejití případného dalšího sporu o vyklizení předmětného bytu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem Proto se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalobci nemají na určení naléhavý právní zájem, neboť v době vyhlášení rozsudku již žalovaní jejich nájemní právo nepopírali.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu podle ust. §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu