ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.226.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 226/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce města K., zastoupeného advokátem, proti žalované A. W., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 191/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 1999, č. j. 14 Co 794/99-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 1999, č. j. 14 Co 794/99-53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) - poté, co jeho v pořadí první (zamítavý) rozsudek ze dne 26. října 1998, č. j. 7 C 191/98-19, byl k odvolání žalobce usnesením Krajského soudu v Plzni (odvolacího soudu) ze dne 17. února 1999, č. j. 14 Co 57/99-30, zrušen a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení - rozsudkem ze dne 21. dubna 1999, č. j. 7 C 191/98-43, opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 9 o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství, II. kategorie, v domě čp. 53/IV v K. (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), kterou dal podle §711 odst. 1 písm. h) o.z. navrhovatel odpůrkyni svým podáním ze dne 7.8.1998\", a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. října 1999, č. j. 14 Co 794/99-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, a žalovanou zavázal, aby předmětný byt vyklidila a vyklizený žalobci odevzdala do 15 dnů poté, co jí bude poskytnuto přístřeší. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně uzavřel, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), není naplněn, neboť žalovaná sice užívá předmětný byt občas, avšak nikoliv bez závažných důvodů, tj. má k jeho pouze občasnému užívání závažné důvody. Zjistil totiž, že žije v druhovském poměru s J. V. na adrese P., kde pečuje o jeho starou a nemocnou matku, přičemž tento důvod – péči o starou a nemocnou matku druha na adrese P. – pokládal za závažný (objektivní i subjektivní) důvod, pro který žalovaná dočasně užívá předmětný byt pouze občas. Naproti tomu odvolací soud na naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. usoudil, a to poté, co dovodil, že žalovaná (a ani její rodinní příslušníci) bez vážných důvodů byt neužívá již od doby, kdy jí vznikl nájemní poměr. Přitom ve vztahu k péči žalované o matku druha na adrese P. uvedl, že „tvrzení, že po celou tuto dobu musela sama pečovat o matku svého druha, nebylo prokázáno zejména lékařskou zprávou, že by tuto péči nemohl zvládnout po celou tuto dobu její druh, a že šlo o jediný důvod neužívání bytu\". Odvolací soud se zabýval rovněž posouzením, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V tomto ohledu dovodil, že „zájem navrhovatele na řešení bytové situace v městě převažuje nad zájmem odpůrkyně, aby byla nadále nájemkyní bytu\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu napadla především závěr, že zde nejsou dány vážné důvody pro neužívání předmětného bytu (§711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). V této souvislosti nejprve namítla, že důkazní břemeno ohledně vážnosti důvodů neužívání bytu leží na žalobci, a dále uvedla, že krátce před uzavřením nájemní smlouvy na předmětný byt, a to v době, kdy ještě o možnosti uzavřít nájemní smlouvu nevěděla, se nastěhovala ke svému příteli J. V., který bydlí v P. Jediný důvod, pro který se po uzavření nájemní smlouvy nemohla s J. V. nastěhovat do předmětného bytu, byl zdravotní stav jeho otce (nikoli matky, jak bylo tvrzeno v nalézacím řízení), o něhož se v převážné míře stará. Jakmile uvedený důvod, jenž považuje za vážný důvod neužívání bytu, pomine, přestěhuje se do předmětného bytu i s J. V., který dům čp. 3 v P. nevlastní. Poté napadla i právní posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Má zato, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, neboť předmětný byt je jejím jediným bytem a po opuštění domu v P. (poté, co pomine důvod péče o otce přítele) by v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu neměla jinou možnost bydlení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Současně zdůraznil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je v daném případě naplněn proto, že žalovaná předmětný byt neužívala bez vážných důvodů.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. října 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
Podle §213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s §122 odst. 1 a §123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval a přesto se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Podle zmíněného ustanovení pronajímatel může vypovědět nájem bytu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů, a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpokladem naplnění uvedeného výpovědního důvodu je stav neužívání (občasného užívání) bytu, který není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá pouze občas) byt k účelu, k němuž je určen (k obvyklému způsobu bydlení).
Soud prvního stupně na vážnost důvodů ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. usoudil z toho, že žalovaná jako družka J. V. pečovala na adrese P., kde s J. V. žila, o jeho starou a nemocnou matku (a proto dočasně v předmětném bytě bydlela jen občas). Naproti tomu odvolací soud, aniž u odvolacího jednání dne 25. října 1999 příslušné důkazy (zejména výslech žalované) opakoval, resp. aniž provedl další důkazy, z uvedeného skutkového zjištění soudu prvního stupně při posuzování vážnosti důvodů (podle něj neužívání bytu) nevyšel a ve skutečnosti je pominul; tento závěr vyplývá z toho, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí v této souvislosti uvedl, že „tvrzení, že po celou tuto dobu musela (žalovaná) sama pečovat o matku svého druha, nebylo prokázáno zejména lékařskou zprávou, že by tuto péči nemohl zvládnout po celou tuto dobu její druh, a že šlo o jediný důvod neužívání bytu\". Odvolací soud se tak při posuzování vážnosti důvodů neužívání předmětného bytu odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž provedl (opakoval či doplnil) důkazy, na jejichž základě mohl postupem podle §132, §211, §213 odst. 2 o.s.ř. tento skutkový závěr učinit. Řízení tak bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej - aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky, podřazenými dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. patří - vzhledem k užitému slovnímu spojení „bez vážných, resp. závažných, důvodů\" - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Uvedený právní názor vyslovil Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96. Soudní praxe pak dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, pod pořadovým číslem 62), s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení, výkon základní vojenské služby či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti). Vážným důvodem neužívání bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné, resp. další, okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Pro úplnost zbývá dodat, že vždy musí jít o stav „přechodného\" neužívání bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněné v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 12. srpna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1287/97, 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98); je tedy třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že neužívání (občasné užívání) bytu nájemcem je „dočasné\". Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá; významné mohou být i další okolnosti, svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že po odpadnutí překážky se nájemce hodlá do bytu vrátit a užívat jej (např. to, zda a jaká činí nájemce reálná opatření k tomu, aby se po odpadnutí překážky, pro níž byt neužívá, do bytu vrátil a užíval jej, zda má v místě, kde se zdržuje, zajištěno jiné vhodné bydlení apod.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu