ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2284.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2284/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. L., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 140.910,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 9 C 50/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2004, č. j. 23 Co 202/2004-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.485,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku částku 140.910,- Kč. Žalobu odůvodnila tvrzením, že jí dluží na „nájemném z bytu“ částku 46.000,- Kč, dále „penále za opožděné platby“ v částce 10.715,- Kč a 10.848,- Kč a „náhradu za dodatečné náklady vynaložené na drobné opravy“ v částce 57.347,- Kč a 16.000,- Kč.
Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) platebním rozkazem ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 19 C 441/2003-13, uložil žalovanému, aby do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu zaplatil žalobkyni žalovanou částku 140.910,- Kč a náklady řízení v částce 5.640,- Kč nebo aby v téže lhůtě podal proti platebnímu rozkazu odpor. Pro případ podání odporu mu (ve smyslu §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění – dále jen „o.s.ř.“) uložil, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřil a mimo jiné aby v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, kterých se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně jej rovněž poučil, že jestliže se bez vážného důvodu k výzvě soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude se mít za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a za této situace bude ve věci samé rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.
Proti uvedenému platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odpor, v němž uvedl, že nárok žalobkyně neuznává, a to ani zčásti, že žaloba je zcela neopodstatněná a že vyjádření k žalobě předloží ve stanovené lhůtě.
Poté soud prvního stupně rozsudkem pro uznání ze dne 26. února 2004, č. j. 9 C 50/2004-45, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni částku 140.910,- Kč a na nákladech řízení částku 5.637,- Kč. Konstatoval, že podal-li žalovaný dne 3. prosince 2003 odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 19 C 441/2003-13, počala mu třicetidenní lhůta pro podání písemného vyjádření běžet dne 4. prosince 2003 a poslední den uvedené lhůty připadl na 2. ledna 2004, a pokračoval, že žalovaný ve lhůtě do 2. ledna 2004, konkrétně dne 29. prosince 2003 (a poté ještě dne 7. ledna 2004), učinil písemné vyjádření telefaxem, avšak toto vyjádření – v rozporu s ustanovením §42 odst. 3 o.s.ř. – v třídenní lhůtě nedoplnil předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění, a učinil tak až po uplynutí nejen této lhůty, nýbrž i třicetidenní lhůty pro podání písemného vyjádření, konkrétně dne 9. ledna 2004 (předložením originálu telefaxových podání). Poté dovodil, že žalovaný se ve stanovené třicetidenní lhůtě písemně nevyjádřil (nevylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu), a to přes poučení, že nevyjádří-li se ve lhůtě třiceti dnů od podání odporu proti platebnímu rozkazu, bude se mít za to, že uplatněný nárok uznává. Protože nastala fikce uznání uplatněného nároku žalovaným ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř., bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 a 4 o.s.ř.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. června 2004, č. j. 23 Co 202/2004-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o.s.ř. Zcela se ztotožnil se soudem prvního stupně v názoru, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř., neboť žalovaný své telefaxové podání nedoplnil předložením jeho originálu v třídenní lhůtě, a proto lhůta stanovená k podání písemného vyjádření ve věci – přes poučení o důsledku nečinnosti – marně uplynula dne 2. ledna 2004; v uvedené lhůtě se žalovaný písemně nevyjádřil a ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Námitce žalovaného, že své vyjádření vtělil do písemného odporu proti platebnímu rozkazu, nepřisvědčil se zdůvodněním, že v odporu proti platebnímu rozkazu nevylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a nepřipojil k němu listinné důkazy, jichž se dovolává, a ani neoznačil důkazy k prokázání svých tvrzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uvedl, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť otázka „náležitostí vyjádření k žalobě podle §114b o.s.ř., resp. splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a o.s.ř. ve spojení s obsahem vyjádření k žalobě“ nebyla dosud v rozhodovací praxi soudů zcela vyřešena. V této souvislosti namítl, že „své vyjádření k žalobě vtělil již do odporu proti platebnímu rozkazu, ve kterém zřetelně konstatoval, že žalobní nárok neuznává v celém rozsahu, a to pro jeho neopodstatněnost“. Má za to, že tím „vyjádřil základní důvod svých námitek k žalobě“. Podle jeho názoru z poučení (obsaženého v platebním rozkazu) nevyplynulo, „v jakém rozsahu má rozvádět svá skutková či právní tvrzení, resp. označovat důkazy a připojovat listiny“. Je rovněž přesvědčen, že byl sankcionován za svou výraznou aktivitu, neboť pokud by odpor proti platebnímu rozkazu podal v poslední den lhůty, tj. 12. prosince 2003, a nikoli již dne 3. prosince 2003, skončila by mu třicetidenní lhůta pro podání písemného vyjádření až dne 11. ledna 2004. Dále uvedl, že obsáhlé doplnění vyjádření k žalobě zaslané telefaxem dne 29. prosince 2003 bylo v originálu doručeno soudu prvního stupně až dne 9. ledna 2004 pouze v důsledku nedopatření ovlivněného dovolenými v době vánočních a novoročních svátků. Navíc zdůraznil, že rozsudek pro uznání byl vydán až dne 26. února 2004, tedy sedm týdnů poté, co již měl soud prvního stupně k dispozici jeho vyčerpávající doplnění k vyjádření. Kromě toho má dovolatel za to, že postoupil-li Obvodní soud pro Prahu 3 věc Okresnímu soudu Praha – východ, nepřímo tím dovodil, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly naplněny. Dále poukázal na vadu platebního rozkazu spočívající „v uvedení nesprávné výše žalované částky, a to 5.640,- Kč namísto 5.637,- Kč“, a uvedl, že tato vada u něj způsobila nejasnost, zda výzva k podání vyjádření se týká skutečně žaloby k výzvě připojené. Podle dovolatele i samotná žaloba trpí vadami (v dovolání specifikovanými), které nebyly v průběhu řízení odstraněny, a proto podle jeho názoru neměl soud v řízení vůbec pokračovat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zejména uvedla, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Současně se vyjádřila i k vadám namítaným v dovolání. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. června 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vady rovněž dovolatelem namítané), přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Předně je zapotřebí konstatovat, že nelze přihlížet k hypotetické námitce dovolatele, že byl sankcionován za svou výraznou aktivitu, neboť pokud by odpor proti platebnímu rozkazu podal v poslední den lhůty, tj. 12. prosince 2003, a nikoli již dne 3. prosince 2003, skončila by mu třicetidenní lhůta pro podání písemného vyjádření až dne 11. ledna 2004. Odvíjel-li se počátek běhu stanovené třicetidenní lhůty k podání písemného vyjádření ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu a byl-li odpor proti platebnímu rozkazu podán u soudu prvního stupně dne 3. prosince 2003, nelze vyvozovat žádné – navíc pro dovolatele příznivější – závěry z toho, že odpor proti platebnímu rozkazu mohl podat až v poslední den patnáctidenní lhůty pro podání odporu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních závěrech, že žalovaný se ve stanovené třicetidenní lhůtě písemně nevyjádřil a že rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř. soud rozhodne i v případě, kdy se žalovaný na základě výzvy podle §114b o.s.ř. písemně vyjádří – bez vážného důvodu – až po uplynutí stanovené lhůty, avšak ještě před vydáním rozsudku pro uznání. Dovolatel správnost těchto právních závěrů v dovolání napadl. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 1107/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 69 v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o.s.ř.). Přitom vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení §114b o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej – jako v posuzovaném případě – neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že – ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat – vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). Nelze ani přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst.1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (srov. opět odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).
V usneseních z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, a z 1. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§114b odst. 5 o.s.ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku. Vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku, jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být vyloučeno rozporem s právními předpisy kogentní povahy (§99 odst. 2 o.s.ř.). Přitom v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, uveřejněném pod C 2233 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dovodil, že výzva podle §114b odst. 1 o.s.ř., ukládající žalovanému splnění tam uvedených procesních povinností v soudcovské lhůtě, může být součástí výroku platebního rozkazu s tím, že uložené povinnosti je žalovaný povinen splnit, podá-li proti platebnímu rozkazu odpor.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.410,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 pol. 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu