ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2340.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2340/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobců A) J. Š., a B) P. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) F. P. a 2) R. P., zastoupeným JUDr. Z. Č., o vyklizení garáže, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 154/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 1999, č. j. 21 Co 24/99-35, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 1999, č. j. 21 Co 24/99-35, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. května 1999, č. j. 21 Co 24/99-35, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soudu prvního stupně) ze dne 20. listopadu 1998, č. j. 11 C 154/98-22, tak, že zamítl žalobu na vyklizení „garáže situované v suterénu domu čp. 689/IV v Ch. n. C. v ulici S.\" (dále jen „garáž\"), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci ze zjištění, že kolaudačním rozhodnutím dřívějšího Městského národního výboru v Ch. n. C. ze dne 30. srpna 1984 bylo povoleno užívání stavby šesti řadových bytových jednotek v ulici S. v Ch. n. C. s tím, že ke každé z nich náleží v suterénu garáž, kotelna, prádelna, uhelna, sklad ovoce a chodbové prostory, v přízemí WC, kuchyňský kout, hala a obývací pokoj a v I. patře dvě ložnice, dětský pokoj a koupelna. Současně měl za zjištěno, že rozhodnutím Státního statku v Ch. n. C. ze dne 10. března 1988, č. j. 4/88/Zá byl žalovanému přidělen podnikový byt č. 1, sestávající ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství, které není v rozhodnutí blíže specifikováno, a že dne 14. března 1988 byl sepsán zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu, v jehož čl. III. je uvedeno, že byt sestává ze čtyř pokojů a těchto dalších místností: obytná hala, kuchyně, chodba, šatna, předsíň. Poté dovodil, že garáž nemůže být nikdy příslušenstvím bytu, a s přihlédnutím k tomuto závěru a učiněným zjištěním uzavřel, že v důsledku absence rozhodnutí o přidělení garáže (§196 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před 1. květnem 1990, kdy bylo ustanovení §196 a §197 občanského zákoníku zrušeno zákonem č. 116/1990 Sb. - dále jen „o.z.\"), se žalovaní nestali uživateli a posléze ani nájemci garáže, garáž užívají bez právního důvodu a jsou proto povinni ji vyklidit. Odvolací soud vyšel při posouzení věci ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, avšak navíc z předložených fotografií zjistil, „že jde o typ domu s několika řadovými a z vnějšího pohledu samostatnými bytovými jednotkami, přičemž u každé z nich je v prvním podlaží domovní vchod a hned vedle něj vrata do garáže (která je v této bytové jednotce …)\"; z doplňujícího výslechu žalovaného vzal nakonec mimo jiné za zjištěno, „že když byt (žalovaný) přebíral, obdržel od státního statku klíče od hlavního vchodu, od garáže a od zadního vchodu do zahrady, … v garáži je hlavní uzávěr vody, elektrický bojler a rozvod vody pro tuto bytovou jednotku\". Na základě uvedených zjištění - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že v daném případě byla garáž ve smyslu §121 odst. 2 o.z. příslušenstvím bytu a proto se na ni ustanovení §196 o.z. nevztahovalo. Podle názoru odvolacího soudu totiž citované ustanovení platilo „jen pro ty garáže a jiné nebytové prostory, které nejsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány a nejsou tedy příslušenstvím bytu\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež odůvodnili nesprávným právním posouzením věci; uplatnili tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu namítli, že právním důvodem užívání garáže nemůže být uživatelský a posléze – po transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu bytu – nájemní vztah k bytu proto, že garáž nemůže být příslušenstvím bytu; žalovaní užívají garáž v důsledku absence rozhodnutí o přidělení garáže (§196 o.z.) bez právního důvodu. Garáž je sice podle kolaudačního rozhodnutí součástí stavby, avšak je určena ke garážování motorových vozidel a nikoliv k tomu, aby byla užívána s bytem (garáž neslouží k uspokojování bytové potřeby). Uvedené závěry lze dovodit i z toho, že garáže byly pokládány za místnosti nesloužící k bydlení (§196 a násl. o.z.). Současně namítli, že „ze skutečnosti, že žalovanému 1/ byl při předání bytu do užívání předán i klíč od garáže, nemůže vyplývat, že tato garáž je příslušenstvím bytu stejně tak, jako nemůže vyplývat z předání klíče od vchodu na zahradu, že příslušenstvím bytu je i zahrada\". Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před l. lednem 2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. května 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na předběžnou otázku, zda garáž může být příslušenstvím bytu. Je-li tomu tak, pak v roce 1988 vzniklo žalovanému právo užívat garáž současně se vznikem práva osobního užívání bytu, kteréžto právo se transformovalo na právo nájmu bytu ve smyslu §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.\").
Podle §121 odst. 2 o.z. příslušenstvím bytu byly vedlejší místnosti a prostory určené k bytu, aby byly s bytem užívány. Příslušenství bytu je stejným způsobem upraveno rovněž v ustanovení §121 odst. 2 obč. zák. Příslušenstvím bytu ve smyslu §121 odst. 2 o.z., resp. obč. zák., jsou tedy jednak vedlejší místnosti, jednak vedlejší prostory, obojí určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Vedlejšími místnostmi jsou místnosti v bytě, které nelze považovat za obytné, avšak jsou určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem. Jde o neobytné kuchyně, neobytné haly a komory, koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či koupelnové kouty, předsíně atd. Vedlejší prostory jsou prostory, které leží mimo byt, avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány, jako např. sklep, dřevník, kolna atd. Z uvedeného současně vyplývá, že příslušenství bytu není a nemůže být samostatným předmětem právních vztahů (v daném případě vztahů dříve uživatelských a posléze nájemních), nýbrž se řídí režimem právního vztahu k bytu, k němuž náleží, jinak řečeno sdílí právní režim bytu, k němuž náleží.
Je-li garáž, jak správně namítli dovolatelé, určena ke garážování motorových vozidel (a proto neslouží k uspokojování bytové potřeby) a nikoliv k tomu, aby byla užívána s bytem (tj. užívána „k bydlení\"), pak s přihlédnutím k uvedenému výkladu nelze nikdy garáž pokládat za příslušenství bytu ve smyslu §121 odst. 2 o.z. (obč. zák.). To, že garáž nemohla být a není ani v současné době příslušenstvím bytu, vyplývá nepřímo také z toho, že garáž byla a je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, a to v dřívější době jako místnost nesloužící k bydlení (§196 a násl. o.z.) a v současné době jako nebytový prostor (zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů).
Nemůže-li být garáž příslušenstvím bytu, pak žalovanému nevzniklo právo užívat garáž současně se vznikem práva osobního užívání bytu. V důsledku absence rozhodnutí o přidělení garáže do osobního užívání pak nevzniklo ani právo osobního užívání garáže (§196 o.z.) a proto nemohlo transformací podle §871 odst. 1 obč. zák. vzniknout ani právo nájmu. Lze jen dodat, že zjištění, učiněná v odvolacím řízení odvolacím soudem (jejich správnost nebyla v dovolání zpochybněna), by mohla být právně významná při posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. Nelze totiž přehlédnout, že nepřiměřenou tvrdost, jež by mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněného pod č. 170 v sešitě č. 23 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněný pod č. 110 ve svazku 15, ročník 1999 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Právní závěr, že garáž je v daném případě příslušenstvím bytu ve smyslu §121 obč. zák. a proto ji žalovaný, resp. oba žalovaní, užívali původně na základě existujícího práva osobního užívání bytu a posléze na základě práva nájmu bytu, nelze pokládat za správný. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu