ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2341.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2341/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně H. N. , zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti žalovaným 1/ T. K. a 2/ V. K. , zastoupeným Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 100/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. prosince 2008, č. j. 12 Co 481/2008-146, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. prosince 2008, č. j. 12 Co 481/2008-146, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2008, č. j. 25 C 100/2007-122, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 25 C 100/2007-81, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaných ze dne 19. dubna 2007 (dále jen „výpověď“) z nájmu žalobkyně k „bytu,
pod adresou O. , jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví pro kat. úz. O., obec O., u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 27. března 2008, č. j. 12 Co 1164/2007-101, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. června 2008, č. j. 25 C 100/2007-122, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2008, č. j.
12 Co 481/2008-146, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaní (pronajímatelé předmětného bytu) dali žalobkyni (nájemkyni bytu) dne 19. dubna 2007 písemnou výpověď z nájmu předmětného bytu a že ve výpovědi odkázali na výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanoveními §689 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), který skutkově vymezili tak, že žalobkyně nenahlásila žalovaným, že v předmětném bytě bydlí od 22. února 2007 G. F. se svými třemi nezletilými dětmi. Dále rovněž zjistil, že dne 26. února 2007 odcestovala G. F. se svými dvěmi (nikoli třemi) dětmi z V. K. do B., že dne 27. února 2007 přinesla do předmětného bytu v O. svá zavazadla a že až do 3. března 2007 v něm i s dětmi pobývala, že takto v bytě pobývala i v období od 3. března 2007 do 3. dubna 2007, neboť žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že jí (popřípadě dalším osobám) v tomto období neumožnila jeho užívání, že v době od 3. dubna 2007 do 11. dubna 2007 pak bydlela i s dětmi v bytě u L. O. a že poté se přestěhovala do svého domu v N. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné rovněž dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanoveními §689 odst. 2 a 3 obč. zák., neboť žalobkyně jako nájemkyně předmětného bytu písemně neoznámila žalovaným (pronajímatelům bytu) změny v počtu osob, které s ní v bytě žily od 27. února 2007 do 3. dubna 2007. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř. Předně poukázala na „nespravedlivý a příliš formalistický přístup odvolacího soudu k důkazním břemenům …“. V této souvislosti na konkrétním případě dokumentovala, že jako nájemkyně bytu není schopna – z důvodů v dovolání popsaných – prokázat, že „svou povinnost neporušila“. Dodala, že výpověď jí byla doručena až za delší dobu poté, co G. F. byt opustila, a že není schopna prokázat, kde po opuštění bytu, tj. po 3. březnu 2007, kdy ukončila pětidenní návštěvu u ní v bytě, i s dětmi pobývala. Trvala na tom, že uplatnili-li žalobci výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanoveními §689 odst. 2 a 3 obč. zák., měli rovněž prokázat, že G. F. i s dětmi v předmětném bytě pobývala nepřetržitě od 22. února 2007 až do 19. dubna 2007, jak bylo uvedeno ve výpovědi, tedy i v době od 3. března 2007 do 3. dubna 2007 (a že ona takto vymezený jejich pobyt v bytě žalovaným neohlásila ve smyslu §689 odst. 2 a 3 obč. zák.). Poté napadla správnost skutkového závěru, že G. F. i s dětmi pobývala v předmětném bytě i v době od 3. března 2007 do 3. dubna 2007. Podle názoru dovolatelky z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že G. F. s dětmi v bytě pobývala až do 3. dubna 2007, jak vzal za prokázáno odvolací soud. Zpochybnila také správnost právního názoru, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanoveními §689 odst. 2 a 3 obč. zák. tím, že do jednoho měsíce nenahlásila změny v počtu osob, které s ní v předmětném bytě žily. Trval-li totiž pobyt G. F. s dětmi v předmětném bytě pouze od 27. února 2007 do 3. března 2007, je přesvědčena, že tato pětidenní návštěva nepodléhala ohlašovací povinnosti ve smyslu §689 odst. 2 a 3 obč. zák. Zdůraznila, že odvolací soud nezohlednil ani to, že vždy si řádně plnila povinnosti nájemkyně, v bytě žije pouze se synem, je bez zaměstnání a jsou to právě žalovaní, kteří vyvolávají problémy i s nájemci jiných bytů v domě. Nakonec odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vytkla, že nebyla znovu vyslechnuta svědkyně L. O.; současně se zabývala i otázkou opětovného výslechu svědka N. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní se ve vyjádření dovolání ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popřípadě aby bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – namítla. Nejvyšší soud však v tomto případě napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z pohledu dalších výslovně uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. jedná i tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a ze dne 25. března 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněné na straně 372 v sešitě č. 7 z roku 1998 a na straně 337 v sešitě č. 6 z roku 1999 časopisu Právní rozhledy).
Za použití citovaného dovolacího důvodu byla v dovolání zpochybněna především správnost právního názoru, že dovolatelku tížilo důkazní břemeno k prokázání toho, že G. F. s dětmi v období od 3. března 2007 do 3. dubna 2007 v bytě nepobývala, přičemž ovšem netvrdila a ani neprokázala, že jí (popřípadě dalším osobám) v tomto období neumožnila jeho užívání.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů mu neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží
na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). V závislosti na hypotéze právní normy má každá ze stran sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne
10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002, a ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, uveřejněné pod C 1483 ve svazku 21 a pod C 2321 ve svazku 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Protože v posuzovaném případě šlo o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu bez přivolení soudu (viz §711 odst. 2 obč. zák.), nelze v poměrech souzené věci přehlédnout právní názor, který Nejvyšší soud zaujal v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, podle něhož nájemce musí v případné žalobě na neplatnost výpovědi podle 711 odst. 5 obč. zák. (na jejíž podání má zákonnou lhůtu šedesáti dnů) uvést, v čem spatřuje neplatnost této výpovědi – neexistenci uplatněného výpovědního důvodu, tj. vylíčit rozhodující skutečnosti, jimiž se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a to v takovém rozsahu, aby umožňoval jednoznačnou individualizaci skutku, tj. nemožnost jeho záměny s jiným skutkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné pod č. 290 v sešitě č. 11 z roku 2002 a pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). V naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (k obsahově shodnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 6 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit /§5 o. s. ř./. To platí i tehdy, jestliže žalovaný uvádí, že na něj přešlo právo nájmu bytu, avšak netvrdí všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení důvodnosti jeho procesní obrany. Tvrdí-li žalovaný v rámci této obrany, že nemá vlastní byt, je na žalobci, aby prokázal opak).
Uvedené názory se v poměrech projednávané věci prosadí tak, že vycházel-li soud z hypotézy ustanovení §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanoveními §689 odst. 2 a 3 obč. zák., pak dovolatelku stíhalo břemeno tvrzení (a důkazní) o tom, že nebyly naplněny okolnosti uvedené ve výpovědi z nájmu bytu (které měly zakládat výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanoveními §689 odst. 2 a 3 obč. zák.). Jelikož uplatněný výpovědní důvod byl vymezen okolnostmi, jejichž existenci dovolatelka popřela tím, že v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě uplatnila tzv. negativní tvrzení (přičemž s ohledem na obsahovou konkretizaci uplatněného výpovědního důvodu jí nic jiného ani nezbývalo), která se zásadně neprokazují, tížilo žalované břemeno tvrzení a důkazní o tom, že jsou dány okolnosti (uvedené ve výpovědi), které zakládají výpovědní důvod podle citovaných ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009). Jestliže odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) přes to uzavřel, že důkazní břemeno k prokázání okolností naplňujících uplatněný výpovědní důvod tížilo dovolatelku v tom smyslu, že ona měla tvrdit a prokazovat, že G. F. a jejím dětem (a ani jiným osobám) neumožnila pobyt v předmětném bytě v období od 3. března 2007 do 3. dubna 2007, odchýlil se od ustáleného výkladu povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní; v tomto směru byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. užit opodstatněně.
Vedle dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout (je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení), že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Z pohledu skutkové podstaty výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanoveními §689 odst. 2 a 3 obč. zák. (v podobě nesplnění nájemcovi oznamovací povinnosti ohledně změn v počtu osob žijících s ním v bytě) bylo v projednávané věci nepochybně právně významné skutkové zjištění, zda G. F. s dětmi pobývala v bytě nejen v době od 27. února 2007 do 3. března 2007 (což není sporné), nýbrž i v době od 3. března 2007 do 3. dubna 2007. Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně rovněž za prokázáno, že G. F. s dětmi v bytě pobývala i v tomto období (od 3. března 2007 do 3. dubna 2007). Uvedené skutkové zjištění však učinil v důsledku nesprávného posouzení otázky důkazního břemene. Už proto toto skutkové zjištění nemůže obstát. Navíc se lze ztotožnit s dovolatelkou v názoru, že takové skutkové zjištění z žádného z provedených důkazů nevyplynulo. Nezbývá než dovodit, že toto skutkové zjištění soudy učinily, aniž pro to měly oporu v provedených důkazech. Z toho vyplývá, že také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl užit opodstatněně, neboť odvolací soud vzal – v důsledku nesprávného posouzení otázky důkazního břemena – v úvahu okolnosti, které navíc ohledně pobytu G. F. a jejich dětí v předmětném bytě v době od 3. března 2007 do 3. dubna 2007 z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo.
Nelze-li pokládat za správné skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vyšel při posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanoveními §689 odst. 2 a 3 obč. zák., neobstojí ani právní závěr, mající základ v uvedeném nesprávném skutkovém zjištění, tj. závěr, že výpovědní důvod podle citovaných ustanovení byl naplněn.
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace nelze napadené rozhodnutí považovat za správné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu