ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2396.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2396/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města V., proti žalovanému Z. K., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 539/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 1999, č. j. 19 Co 676/98-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 25. 3. 1998, č. j. 4 C 539/97-20, rozhodl, že žalovaný \"a všichni, kdo užívají byt 1+1 ve V., sestávající ze 3 pokojů, kuchyně a přísl. jsou povinni jej vyklidit a vyklizený předat navrhovateli do 6 měsíců od právní moci rozsudku\"; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný užívá byt označený ve výroku rozsudku (mající charakter bytu služebního ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb.) bez právního důvodu, poté, co nájemci tohoto bytu V. H., s jehož souhlasem byt užíval, zaniklo (ke dni 30. 4. 1997 - na základě rozsudku o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu) právo nájmu. Žalovanému vznikl pouze užívací vztah, odvozený od nájemního práva jmenovaného, nikoli společný nájem bytu ve smyslu ustanovení §700 odst. 2 obč.zák.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č.j. 19 Co 676/98-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom znění, že žalovaný \"a všichni, kdo užívají byt č. 1 ve V., sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále \"předmětný byt\"), jsou povinni jej vyklidit a vyklizený předat navrhovateli do šesti měsíců od právní moci rozsudku\". Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud přejal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že žalovanému nesvědčí právní důvod užívání předmětného bytu. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že mu k tomuto bytu vzniklo právo nájmu konkludentně, neboť v době, kdy ke vzniku tohoto práva mělo dojít (do 31. 12. 1994), svědčilo k předmětnému bytu právo nájmu V. H. (do 30. 4. 1997). Vzhledem k charakteru tohoto bytu jako bytu služebního pak nepřichází v úvahu přechod nájmu bytu. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil tím, že v řízení nebyla řešena otázka zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., a v němž uplatněné dovolací důvody podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Naplnění prvého z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy. Vytýká mu též, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), neboť odvolací soud neprovedl žádný důkaz o tom, jaký je \"právní\" charakter předmětného bytu. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v tom, že \"soudy obou stupňů zásadním způsobem neřeší otázku, jaký je jednoznačně režim daného bytu\". Pochybení pak spočívá dle dovolatele v nesprávném právním hodnocení, neboť takto \"dochází k porušení ustanovení §713 o.z. v neprospěch žalovaného\". Při tomto pojetí charakteru bytu (uvádí se dále v dovolání) by měla být otázka vyklizení žalovaného vázána na zajištění náhradního bytu. Dovolatel též poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou \"výkladu §700 o.z. a §685 o.z.\", a na to, že nájemní smlouva musela mít písemnou formu až od 1. 1. 1995. Za otázku zásadního právního významu označuje též vyklizení žalovaného z předmětného bytu \"za použití aplikace §3 odst. 1 o.z.\". Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen \"o.s.ř.\".).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele, (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b) a §239 o. s. ř.
Vady řízení, taxativně vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., které působí zmatečnost rozhodnutí, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, a jejichž existence činí přípustným dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), nebyly dovolatelem uplatněny a z obsahu spisu se nepodávají. Protože rozsudek okresního soudu, potvrzený napadeným rozsudkem, je jeho prvním rozsudkem ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání nemá oporu ani v ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil (naopak návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl).
Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. V dané věci dovolatel návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku učinil.
Dovolání je podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné jen pro řešení otázek právních; jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení nezakládají. V dovolání opírajícím svou přípustnost o citované ustanovení lze tedy uplatnit toliko dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem). Nesprávné právní posouzení je způsobilým dovolacím důvodem tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže napadené rozhodnutí právě na tomto (nesprávném) právním posouzení spočívalo. Nebyla-li právní otázka, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání zamítnut, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci samé zásadní význam (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla takový význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně měla i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolací soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jde-li o právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
Uvedené podmínky nesplňují především dovolací námitky směřující proti neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem resp. proti neúplnosti jeho skutkových zjištění.
Podmínky stanovené v §239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani dovolací námitka, že se odvolací soud \"nevypořádal s otázkou výkladu §685 o.z.\".
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozsudek ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 10, rozsudek ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000) zaujal právní názor, že úvaha, podle níž účastníci uzavřeli konkludentně nájemní smlouvu ve smyslu §685 odst. 1 obč. zák. (ve znění před 1. 1. 1995), nutně předpokládá, že k danému dni nebyla nájemcem sporného bytu osoba jiná, a uzavřel, že smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem již je jiná osoba, by byla absolutně neplatná. Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně (z nichž vycházel i soud odvolací), bylo též zjištění, že nájemcem předmětného bytu byl až do 30. 4. 1997 V. H. Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že existence nájemního práva jmenovaného k předmětnému bytu bránila vzniku práva nájmu žalovaného k témuž bytu (smlouvou uzavřenou v jiné, než písemné formě, kterou právní úprava v období před 1. 1. 1995 připouštěla) je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Na výkladu ustanovení §713 obč. zák. pak právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá, a proto nemůže tato otázka přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. založit.
Otázkou zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nelze shledat ani další právní otázku nastolenou dovoláním, totiž aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V souzené věci byla řešena otázka právního důvodu užívání předmětného bytu žalovaným, přičemž žalovaný - jak vyplývá z obsahu spisu - po celou dobu řízení opíral svoji procesní obranu především o tvrzení, že mu k tomuto bytu svědčí právo (společného) nájmu. Na možnost posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v řízení nepoukázal (a to ani v odvolání, resp. v závěrečném přednesu při odvolacím jednání konaném dne 3. 11. 1999 prostřednictvím svého právního zástupce). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, jež je tradičně chápána tak, že účastníci jsou povinni tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.). Tato povinnost se vztahuje i ke skutečnostem, rozhodným pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 21/1998, pod pořadovým číslem 152). Za tohoto stavu nelze dovolateli přisvědčit v názoru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu výkladu §3 odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v dané věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí obecně v úvahu, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v tomto řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti žalovanému, který nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu