ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2426.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2426/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. F. a 2) D. F., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 171/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006, č.j. 23 Co 383/2006-87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokáta a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č.j. 19 C 171/2003-73, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, situovanému ve druhém poschodí domu číslo popisné 107, na adrese P. 4, M. 41“ (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), rozhodl o nákladech účastníků (výroky II. a III.)
a nákladech státu (výrok IV.).
Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne 1. 7. 1996 uzavřela s žalovaným 1) nájemní smlouvu k předmětnému bytu, že žalovaný je vlastníkem rodinného domu v obci L., že v období od dubna 2000 do dubna 2003 docházel do předmětného bytu jen občas (z důvodů podnikatelských aktivit) a přespával v něm zhruba jedenkrát týdně, že žalovaná 2) [manželka žalovaného 1)] v téže době bydlela převážně v domě v L. s jejich dcerou J. (která v sousední obci navštěvovala základní školu) a do předmětného bytu docházela jednou až dvakrát do měsíce, že v období od dubna 2001 do září 2003 v bytě bydlel synovec žalovaného 1) P. F. se svojí přítelkyní Ing. H. K., že žalobkyně dala žalovaným výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě) z důvodu uvedeného v ustanovení §711 odst. 1 písm. h) věta před spojkou „anebo“ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), s tím, že „žalovaní předmětný byt minimálně tři roky neužívají“.
Soud prvního stupně vyložil, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. obsahuje dvě skutkové podstaty pro výpověď z nájmu bytu – jednak případ, kdy nájemce neužívá byt bez vážných důvodů, a jednak případ, kdy nájemce bez závažných důvodů užívá byt jen občas. Žalobkyně dala žalovaným výpověď z důvodu, že byt neužívají bez vážných důvodů. Soud prvního stupně uzavřel, že tento výpovědní důvod nebyl naplněn. Zhodnotil, že žalovaní předmětný byt občas užívali. Okolnosti, že byt užíval synovec žalovaného 1) s přítelkyní a že žalovaný 1) vlastní rodinný dům v L., neshledal právně významnými, neboť případný podnájem bez souhlasu pronajímatele, by mohl založit jen důvod pro výpovědˇz nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a existence více bytů by mohla založit jen výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Žádný z uvedených výpovědních důvodů však nebyl použit. Rovněž se nezabýval naplněním výpovědního důvodu, kdy nájemce bez závažných důvodů užívá byt jen občas, neboť ani tento výpovědní důvod nebyl ve výpovědi z nájmu bytu užit.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 11. 2006, č.j. 23 Co 383/2006-87, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou dala žalobkyně žalovaným, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovaným vyklidit byt a odevzdat jej vyklizený žalobkyni do patnácti dnů od zajištění přístřeší (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu (výrok II.).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Neztotožnil se však již s právním posouzením věci. Vyložil, že užívání bytu nájemcem znamená, že nájemce v něm uspokojuje svou bytovou potřeb. Žalovaní uspokojovali svoji bytovou potřebu v domě v L. a byt pronajali na dlouhou dobu třetím osobám. Zhodnotil, že jejich občasné návštěvy v bytě nelze považovat za užívání bytu. Vysvětlil, že vážné důvody pro neužívání bytu musí být posuzovány z objektivního hlediska, nikoliv jen ze subjektivního stanoviska nájemce a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 252/96. Odvolací soud tak měl použitý výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) věta před spojkou „anebo“ obč. zák. za naplněný. Přitom neshledal důvody pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. vázal vyklizení bytu na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustností se nezabývali a jako dovolací důvody označili, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Žalovaní namítali, že z výpovědí svědků H., T., S., F. a Ing. K. bylo zjištěno, že žalovaný 1) v bytě 1x až 3x týdně přespal, stravoval se v něm, že byt je zařízený a oba žalovaní v něm mají své věci a že prokázali vážné důvody, pro které se v něm nemohli zdržovat každodenně. Mají zato, že uvedené okolnosti nenaplňují závěr, že byt bez vážných důvodů neužívali a pokud odvolací soud takový závěr přesto přijal, nemá jeho závěr oporu v provedeném dokazování. Vyslovili přesvědčení, že užívali byt ze závažných důvodů jen občas. Vytýkali též odvolacímu soudu, že přihlédl k právně nerelevantním okolnostem, že byt užíval k bydlení synovec žalovaného 1) s přítelkyní a že žalovaný 1) vlastní dům v L., které by byly právně významné jen při použití výpovědních důvodů podle [§711 odst. 1 písm. d) a g) obč. zák.], jež v dané věci nebyly užity. Navrhli, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení a rovněž, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření navrhla, aby dovolání žalovaných bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
I když dovolatelé uvedli, že uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., ve skutečnosti námitkami (že odvolací soud nesprávně hodnotil nízkou frekvenci jejich „návštěv“ předmětného bytu, nezohlednil vážnost důvodů jejich bydlení v rodinném domě v L., skutečnost, že dům v L. je jen ve vlastnictví žalovaného 1/ a že předmětný byt pronajali) vytýkali odvolacímu soudu nesprávný závěr o naplnění výpovědního důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. věty před spojkou „anebo“ (který je založen na neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů). Tím však uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde
v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že výpovědní důvod podle
§711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je naplněn.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák.).
Podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. vyplývá, že naplnění uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá občas) byt k účelu, k němuž je určen. Soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu a k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení - neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). O „neužívání (občasné užívání) bytu“ ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a nikoli pouze občas).Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými (závažnými) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu - členů jeho domácnosti (ohledně zdravotního stavu žalovaného nebyly takové okolnosti tvrzeny a nebylo ani tvrzeno, že žalovaný předmětný byt užíval z důvodů ústavního léčení). Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu.
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci učinil skutkový závěr, že důvodem neužívání předmětného bytu bylo to, že žalovaní v rozhodné době uspokojovali svou bytovou potřebu bydlením v domě v L. Zbývá dodat, že správnost tohoto skutkového závěru žalovaní prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nezpochybnili. Jestliže se podle zjištěného skutkového stavu (nezpochybněného v dovolacím řízení) žalovaní v bytě zdržovali pouze v minimálním rozsahu (když žalovaný jej využíval k občasnému přespání, příp. k obchodním jednáním), předmětný byt neužívali k bydlení po dobu tří let, svoji bytovou potřebu uspokojovali v domě v L., a po dobu neužívání bytu jej přenechali k užívání jiným osobám, správně odvolací soud usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (v podobě neužívání bytu bez vážných důvodů). Za této situace dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není důvodné a proto podle §243b odst. 2, věty před středníkem o.s.ř. a odst. 6 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 první věty, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaní, kteří neměli úspěch ve věci, jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč [§2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud v souladu s ustálenou praxí nerozhodoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. března 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu