ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2464.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2464/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, k doručení Vojenskému úřadu pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471, o určení bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 100/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004, č.j. 62 Co 66/2004-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č.j. 8 C 100/2002-59, zamítl žalobu, aby soud určil, že vzhledem k nastalé změně poměrů u žalobce, má žalobce právo na bytovou náhradu podle §712 odst. 2 občanského zákoníku v případě vyklizení svého bytu č. 54 v P., M. 1353 (dále jen „byt v P.“), po výpovědi z jeho nájmu, k níž přivolil Obvodní soud pro Prahu 6 svým rozsudkem ze dne 18. 3. 1996 pod sp. zn. 10 C 131/95, a aby uložil žalovanému žalobci zajistit přiměřený náhradní byt do tří měsíců od právní moci rozsudku, dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem ze dne 18. 3. 1996, sp. zn. 10 C 131/95, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu v P. proto, že nájemce (žalobce) přestal vykonávat práci pro pronajímatele, pronajímatel potřeboval byt pro jiného nájemce a nájemce měl v té době druhý byt ve S., ul. N. 694 (dále jen „byt ve S.“). Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 4. 1997. Dne 18. 4. 1999, tedy dva roky poté, co se žalobce dozvěděl, že mu nesvědčí žádné právo k bytu v P., dal výpověď z nájmu bytu ve S. Žalobce tedy vlastním úkonem zavinil, že nemá žádnou možnost bydlení. Z tohoto důvodu měl soud prvního stupně za to, že by naopak bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“) přiznat žalobci bytovou náhradu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č.j. 62 Co 66/2004-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil dostatečná skutková zjištění a na jejich základě dospěl ke správnému právnímu závěru. Za podstatné totiž odvolací soud pokládal, že změna v bytových poměrech žalobce nastala v důsledku jeho svobodného právního úkonu, což nemůže jít k tíži žalovaného. Žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, přičemž jeho návrhy na doplnění dokazování shledal odvolací soud nadbytečnými s odůvodněním, že tyto důkazy by nemohly zvrátit správnost napadeného rozsudku.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Poukazuje na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž je možno určit v novém soudním rozhodnutí o vyklizení bytu žalovaným, že povinnost původně uloženou pod podmínkou “předělení“ (míněno zřejmě „přidělení“) bytové náhrady je nutno splnit bez ohledu na tuto podmínku. Má však za to, že dosud nebylo judikováno, jak v případě změny poměrů určit bytovou náhradu tomu, kdo má byt vyklidit na základě rozsudku, který nájemci bytovou náhradu nepřiznává. Dovolatel zdůrazňuje, že oběma soudům bylo známo, že se již nemůže do bytu ve S. vrátit. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů učinily nesprávná skutková zjištění v rozporu s §205 odst. 2 písm. e) o.s.ř. a poté dospěly i k nesprávnému právnímu posouzení věci ve smyslu §205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Žalovaná ve vyjádření navrhla zastavit řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek funkční příslušnosti a odmítnout dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost, neboť není splněna podmínka zásadního právního významu a napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
K námitce nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu k rozhodnutí o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně lze uvést, že ačkoli v textu dovolání je zmíněn požadavek na zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů (byť je soud prvního stupně chybně označen jako „Městský soud v Praze 6“), je v rubrice dovolání, i v jeho úvodním textu výslovně uvedeno, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, a rovněž v závěrečném dovolacím návrhu je výslovně žádáno zrušení pouze rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolací soud neměl důvod k zastavení řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jak navrhoval žalovaný.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dovolání je formulována otázka, jíž dovolatel přičítá zásadní právní význam, zda ten, komu pravomocné rozhodnutí soudu ukládá vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady, se může v důsledku změny poměrů úspěšně domáhat vydání rozhodnutí, kterým bude jeho povinnost vyklidit byt podmíněna zajištěním bytové náhrady. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí na řešení uvedené otázky spočívá a tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, lze uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu je tudíž přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Ze shora uvedeného vyplývá, že námitka nesprávnosti skutkových zjištění uplatnitelná není, ostatně dovolatel tuto námitku nijak nekonkretizuje.
Pokud jde o právní posouzení věci, soudní praxe dovodila, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. lze jen omezit stávající právo, nikoli založit právo nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 4, pod č. 87, nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový postup vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 5, a ročník 2003, pod č. 59, se shodně uvádí, že důsledkem aplikace §3 odst. 1 obč. zák. není konstituování „nového“ práva, ale omezení práva existujícího, neboť rozhodnutí, jímž byla povinnost vyklidit byt s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. vázána na zajištění bytové náhrady, nutno chápat nikoli tak, že žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, nýbrž tak, že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.
Ustálená judikatura (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 1979, sp. zn. 11 Co 164/79, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod č. 25, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 45) dále dovozuje, že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Jde o situace obdobné těm, kdy ačkoli zákon bytovou náhradu předjímá, soud – právě s odvoláním na §3 odst. 1 obč. zák. – by vyklizení jejím zajištěním nepodmínil, pokud by již v době rozhodování o vyklizení existovaly okolnosti zakládající rozpor s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod pořadovým č. 3).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod č. 14, požadavek, aby soud \"uložil povinnost zajistit bytovou náhradu\", může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu. V odůvodnění tohoto rozsudku se uvádí, že pozitivní rozhodnutí o bytové náhradě má pro osobu, jíž byla uložena povinnost byt vyklidit (a jen pro ni), ten právní význam (a nikoli jiný), že do doby, než je jí zajištěna, byt vyklidit nemusí, a že teprve poté, co oprávněný zajištění bytové náhrady prokáže, lze proti ní nařídit výkon rozhodnutí (§343 o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001). Ani v tomto případě však - co do zajištění bytové náhrady - nejde o \"uložení povinnosti\" ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění stanovené bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí jeho úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv tím, čeho by se na něm povinný mohl domáhat.
Z uvedené judikatury vyplývá, že jestliže v projednávané věci bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu v P. bez toho, že by povinnost žalobce (v řízení o vyklizení bytu žalovaného) vyklidit byt byla vázána na zajištění bytové náhrady, nelze vyhovět návrhu na určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení je vázána na zajištění bytové náhrady a uložit žalovanému zajistit ve stanovené lhůtě náhradní byt. Nastalá změna poměrů totiž může odůvodnit pouze odepření výkonu práva na zajištění bytové náhrady pro žalobce z důvodu rozporu s dobrými mravy, nikoli založení nového, dosud neexistujícího práva žalobce na bytovou náhradu a jemu odpovídající povinnosti žalovaného tuto náhradu zajistit (shodný názor je vyjádřen i v odborné literatuře – viz Fiala, Kurka, Korecká: Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Linde Praha, 2005, str. 245).
Odvolací soud proto věc posoudil po právní stránce v konečném důsledku správně, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, byť s ohledem na shora uvedené závěry se již nadbytečně zabýval tím, zda v poměrech žalobce nastala změna a zda ji lze klást k tíži žalovaného.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu