ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2487.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2487/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města Č. proti žalovanému J. Z., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 285/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2000, č.j. 15 Co 300/2000-27, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 23. 2. 2000, č.j. 27 C 285/99-16, zastavil podle §96 odst. 1 a 3 o. s. ř. řízení o žalobě na vyklizení nebytových prostor a zavázal žalovaného, aby žalobci nahradil náklady řízení vyčíslené částkou 3.725,- Kč. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení §146 odst. 2 větu druhou o. s. ř., vycházeje z toho, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného, který po zahájení řízení dobrovolně vyklidil nebytové prostory, jichž se spor týkal.
O odvolání žalovaného, který napadl pouze výrok o nákladech řízení, rozhodoval Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 2000, č.j. 15 Co 300/2000-27, jímž napadený výrok potvrdil; současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 850,- Kč. Odvolací soud vyslovil názor, že „v případě, že je důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, nelze dovodit, že by žalobce zavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět důvodně podanou žalobu pro chování žalovaného po zahájení řízení, které spočívá ve splnění požadovaného nároku, tj. v tomto případě požadavku na vyklizení nebytových prostor...\", že „důvodnost podání žaloby je v této procesní situaci nutno posuzovat z procesního hlediska\", a konečně „že žaloba je podána důvodně i tehdy, pokud v průběhu řízení žalovaný splnil žalobou uplatněný nárok, ačkoli k tomu neměl právní povinnost\".
Proti usnesení krajského soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Namítl, že mu soud svým nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem, tedy účastnit se jednání před krajským soudem před vynesením napadeného usnesení, a že tak dovolatel nemohl ústně přednést argumenty svědčící o opodstatněnosti odvolacích námitek a požádat o přípustnost dovolání. Dovolatel uvedl, že je mu známo, že soud jednání nařizovat nemusel (§214 odst. 2 o. s. ř.), z důvodu vhodnosti však jednání nařízeno být mělo; podle dovolatelova přesvědčení také odvolací soud měl vyslovit proti svému rozhodnutí přípustnost dovolání i bez návrhu. V další části dovolání se pak dovolatel zabýval argumentací odůvodňující uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Žalobce označil v dovolacím vyjádření dovolání za nepřípustné, když odmítl opodstatněnost tvrzení o existenci vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.; poukázal též na nemožnost vyslovit přípustnost dovolání proti usnesení krajského soudu, které nebylo rozhodnutím ve věci samé. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto a jemu přisouzena náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a má také formální i obsahové znaky stanovené v §241 odst. 2 o. s. ř. Zabýval se pak jeho přípustností (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání je v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.\") obecně upravena v §237 až §239, jde-li však o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, přichází v úvahu toliko ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož je uvedený mimořádný opravný prostředek přípustný proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, je-li zde některá z vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 pod písmeny a/ až g/ o. s. ř., tj. vad natolik závažných, že samy o sobě působí zmatečnost řízení (rozhodnutí), a jejich existence musí vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. K takovým vadám přitom dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), tedy i tehdy, jestliže nejsou dovoláním uplatněny. V souzené věci dovolatel nenamítá vady uvedené v §237 odst. 1 písm. a/ až e/ o. s. ř., ani vadu uvedenou pod písmenem g/ tohoto ustanovení, a z obsahu spisu se nepodává, že by jimi bylo řízení stiženo. Zbývá tak tvrzení uplatněné dovolatelem - tvrzení, že mu nesprávným postupem soudu v průběhu odvolacího řízení byla odňata možnost jednat před soudem (vada odpovídající ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). K přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. ovšem nepostačí, že vada (zmatečnost) je tvrzena, ale musí být prokázáno, že takové tvrzení je opodstatněno - tj. že řízení bylo tvrzenou vadou skutečně stiženo. Tak tomu ovšem v daném případě není, neboť řízení před odvolacím soudem vytýkanou vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. netrpí.
Jak již dovolací soud uvedl, předmětem odvolacího přezkumu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, mající formu usnesení. K projednání odvolání žalovaného nebyl odvolací soud v souladu se zákonnou úpravou, obsaženou v §214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., povinen nařídit jednání. Je pojmově vyloučeno, aby postup, který je v souladu se zákonem, mohl být považován za „nesprávný postup soudu v průběhu řízení\", jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 8, ročník 1997, pod pořadovým číslem 64). Dovolatelova námitka, že nenařízením odvolacího jednání mu bylo znemožněno navrhnout, aby krajský soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozhodnutí, neobstojí již proto, že - jak správně uvádí ve svém vyjádření žalobce - přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. (ať již na návrh účastníka nebo bez takového návrhu) může být odvolacím soudem vyslovena jen proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V daném případě byl ale odvoláním napaden nákladový výrok soudu prvního stupně a ten - stejně jako rozhodnutí krajského soudu o odvolání proti takovému výroku - povahu usnesení ve věci samé neměl. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy netrpí žádnou z vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 o. s. ř.; proto je nutno uzavřít, že podle tohoto ustanovení dovolání přípustné není. Dovolacímu soudu tak nezbylo, než je podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř., když dovolatel nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto, a účelně vynaložené náklady žalobce v dovolacím řízení jsou tvořeny odměnou advokátovi za sepis vyjádření k dovolání ve výši jedné poloviny v částce 375,- Kč (§7, §11 odst. 3 ve spojení s §11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. /dále „citovaná vyhláška\"/), a paušální náhradou hotových výloh advokáta podle §13 odst. 3 citované vyhlášky v částce 75,- Kč; úhrnem tedy činí tyto náklady částku 450,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. října 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková