ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2491.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2491/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. P. a 2) J. W., zastoupeným advokátem, o vydání klíčů, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 174/2001, o dovolání žalovaných a B. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2004, č.j. 16 Co 334/2001-73, takto:
I. Řízení o dovolání B. B. se zastavuje.
II. Dovolání žalovaných se zamítá.
III. Ve vztahu k B. B. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, č.j. 5 C 174/2001-45, uložil tehdejšímu žalovanému B. B. vydat žalobkyni klíč od vchodových dveří bytové jednotky č. 2865/11 v 5. podlaží domu čp. 2863, 2864 a 2865 v J., U. 11, do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalované svědčí pravomocným soudním rozhodnutím deklarované právo na bydlení v předmětném bytě do zajištění bytové náhrady podle §713 odst. 1 občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku podal B. B. v zákonné lhůtě odvolání. V odvolacím řízení navrhla žalobkyně, aby na místo původního žalovaného vstoupili do řízení výše uvedení žalovaní s odůvodněním, že v mezidobí bylo vlastnictví bytové jednotky, do níž se domáhá umožnění vstupu, převedeno kupní smlouvou z M. C., která ji nabyla od dosavadního žalovaného kupní smlouvou ze dne 25. 7. 2001, na žalované.
Krajský soud v Brně (soud odvolací) usnesením ze dne 9. 2. 2004, č.j. 16 Co 334/2001-73, připustil, aby do řízení namísto dosavadního žalovaného B. B. vstoupili jako žalovaní 1) M. P. a 2) J. W. Usnesení odůvodnil tím, že fotokopií kupní smlouvy ze dne 16. 10. 2002 žalobkyně doložila převod nemovitosti na žalované v průběhu odvolacího řízení, a tedy splnění předpokladů procesního nástupnictví dle §107a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podali žalovaní a B. B. dovolání.
Žalování v dovoláním podaném prostřednictvím advokáta se nezabývali otázkou jeho přípustnosti a uplatněné dovolací důvody podřadili pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřovali v tom, že usnesení odvolacího soudu bylo zasláno na adresy, kde se žalovaní již nezdržovali, bylo převzato jejich příbuznými (nositeli totožných jmen a příjmení), kteří teprve po otevření zásilek zjistili, že se jich usnesení netýká, a předali je žalovaným. Nedošlo tak k řádnému doručení usnesení. Pokud jde o důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., žalovaní namítají, že na základě smlouvy ze dne 16. 10. 2002 zakoupili předmětnou bytovou jednotku bez jakýchkoli dluhů a právních závad, návrh žalobkyně na jejich vstup do řízení na místo dosavadního žalovaného je jen pokračováním vzájemných sporů mezi žalobkyní a dosavadním žalovaným v souvislosti s rozvodem jejich manželství a s vypořádáním bydlení po rozvodu, s čímž žalovaní nemají nic společného. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, aby byl návrh žalobkyně na jejich vstup do řízení zamítnut, anebo aby bylo vydáno nové usnesení s přesným uvedením jejich bydliště a toto usnesení jim bylo řádně doručeno.
B. B. vzal podáním ze dne 13. 10. 2004 doručeným soudu prvního stupně dne 21. 10. 2004 své dovolání zpět.
V důsledku dispozitivního úkonu B. B. dovolací soud podle §243b odst. 5 věty druhé o.s.ř. řízení o jeho dovolání zastavil.
Dovolání žalovaných je přípustné podle §239 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle §107a o.s.ř., není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), však dovoláním namítány nejsou (s jedinou dále uvedenou výjimkou) a dovolací soud je z obsahu spisu nezjistil.
Pokud jde o namítané vadné uvedení adresy žalovaných a v důsledku toho i vadné doručení usnesení, nejde o vady řízení ve výše uvedeném smyslu. Oba žalovaní jsou v usnesení nezaměnitelně identifikováni jménem, příjmením a rodným číslem, uvedení dřívější adresy nečiní toto rozhodnutí zmatečným ani věcně nesprávným. Závada v doručení pak byla napravena tím, že usnesení bylo řádně doručeno zástupci obou žalovaných s procesní plnou mocí v souladu s §49 odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud se proto dále zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolateli.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu svědčí určitá práva a povinnosti stanovená právní normou. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení §107a o.s.ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastává po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o. s. ř. – ze zákona, a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalovaného podle §107a odst. 1 o.s.ř. musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle §107a odst. 2 o.s.ř. vyhověl návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce; naproti tomu souhlas nabyvatele povinnosti, který má vstoupit do řízení na místo žalovaného, se nevyžaduje.
Ohledně právní skutečnosti uvedené žalobcem tak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Otázkou, zda tvrzená povinnost (právo), která měla být převedena nebo která měla přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle právní skutečnosti uvedené žalobcem platně na jiného přešla nebo byla převedena, se nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení existence v řízení uplatněného nároku, které nelze provést při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé.
Jak vyplývá z obsahu spisu, byly v dané věci všechny předpoklady vyžadované ustanovením §107a o.s.ř. pro postup soudu podle jeho odstavce 2 splněny. Po zahájení odvolacího řízení a před vydáním konečného rozhodnutí o věci samé navrhla dosavadní žalobkyně odvolacímu soudu vstup žalovaných do řízení jako nabyvatelů vlastnického práva na základě uzavřených kupních smluv, jimiž byla bytová jednotka, k níž se žalobkyně domáhá vydání klíčů, převedena nejprve na M. C. (smlouvou ze dne 25. 7. 2001) a poté na žalované (smlouvou ze dne 16. 10. 2002). Existenci těchto smluv doložila. Bez právního významu je tvrzení žalovaných o tom, že předmětnou bytovou jednotku zakoupili od M. C. bez dluhů a právních závad, což jmenovaná ve smlouvě výslovně prohlásila. Z ustanovení §680 odst. 2 občanského zákoníku totiž vyplývá, že dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele, a tedy přejímá i povinnosti předchozího pronajímatele strpět výkon práva bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady podle §713 odst. 1 ObčZ (srov. rozsudek ze dne 4. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 493/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sv. 20, C 1411). Tuto zákonnou povinnost pak nelze eliminovat dohodou mezi nabyvatelem a převádějícím vlastníkem, jejímž účastníkem nebyl nositel práva této povinnosti korespondujícího. Zda takové právo skutečně existuje, však – jak již bylo řečeno – nelze řešit v rozhodnutí o vstupu žalovaných na místo původního žalovaného, nýbrž až v rozhodnutí o věci samé, jež bude vydáno po řízení, v němž žalovaní budou mít možnost uplatnit svá procesní práva.
Odvolacímu soudu který vyhověl návrhu na vstup žalovaných do řízení na místo původního žalovaného ve smyslu §107a o.s.ř. v důsledku hmotněprávní singulární sukcese povinnosti, která je předmětem řízení, tedy žádné právní pochybení podle názoru dovolacího soudu vytknout nelze.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaných podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanými dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k B. B. vyplývá z toho, že jmenovaný v důsledku zpětvzetí dovolání zavinil zastavení dovolacího řízení, a tudíž právo na náhradu jeho nákladů nemá (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první o.s.ř.), ostatním účastníkům v souvislosti s jeho dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu