ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2494.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2494/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně P. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. B., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 185/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2004, č. j. 19 Co 398/2002-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j. 4 C 185/2002-58, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k „bytu č. 5 o velikosti 1+1 s příslušenstvím v prvém poschodí domu o. č. 22 ve Z.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt účastníci „získali“ za trvání manželství, že ve věci sp. zn. 4 C 1251/99 Okresního soudu ve Znojmě bylo jejich manželství rozvedeno, že společnou domácnost zrušili dne 30. listopadu 1999, kdy žalobkyně z předmětného bytu odešla do bytu svých rodičů, že tehdy bez vědomí žalovaného odvezla z bytu veškeré zařízení včetně kuchyňské linky a že jejímu odstěhování nepředcházel žádný závažnější konflikt s výjimkou případu ze dne 26. listopadu 1999, kdy žalobkyně výměnou zámku znemožnila žalovanému vstup do předmětného bytu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že ve smyslu §703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), vzniklo účastníkům právo společného nájmu bytu manžely. Poté rovněž dovodil, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní dne 30. listopadu 1999 se stal jediným nájemcem bytu žalovaný (§707 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.), a v návaznosti na to uzavřel, že za této situace účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely, a proto nelze ani rozhodnout o jeho zrušení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. června 2004, č. j. 19 Co 398/2002-100, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a za správné pokládal rovněž právní závěry, na nichž soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí založil. Závěr o zániku práva společného nájmu bytu manžely v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní podpořil dále úvahou, že na trvalost úmyslu žalobkyně opustit společnou domácnost se žalovaným lze usoudit i z toho, že jejímu odstěhování z bytu nepředcházely žádné závažné konflikty (s výjimkou případu ze dne 26. listopadu 1999, který byl zapříčiněn tím, že žalobkyně výměnou zámku znemožnila žalovanému vstup do předmětného bytu), a dále také z toho, že již v době odstěhování měla připravenu kupní smlouvu na zařízení bytu, z bytu se odstěhovala s veškerým zařízením i s osobními věcmi a syna převedla na jinou školu. V uvedených souvislostech nelze podle odvolacího soudu přehlédnout ani to, že po jejím odstěhování hradil platby související s bytem žalovaný, že žalobkyně neprojevila zájem o vstup do bytu a úpravy užívání bytu se začala (účelově) domáhat až v srpnu 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku trvalého opuštění společné domácnosti. V dovolání soudům především vytkla, že neprovedly navržené důkazy (výslechem svědkyň H., S. a R., vyžádáním zprávy od PhDr. H. jako psychologa dětského centra) a v odůvodnění svých rozhodnutí ani neuvedly důvody tohoto postupu. Podle názoru dovolatelky samotné odstěhování z bytu nepostačí pro závěr o trvalém opuštění společné domácnosti. Trvalé opuštění společné domácnosti je podle ní právní úkon, který musí být učiněn svobodně; její odstěhování však bylo motivováno snahou předejít dalším konfliktům a chránit psychický stav syna a bylo pouze dočasné. Dále namítla, že soudy se nezabývaly charakterem a intenzitou konfliktu ze dne 26. listopadu 1999, a – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 1980/97 – pokračovala, že důvodem pro nedobrovolné opuštění společné domácnosti může být i jednorázový konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným; je přitom nerozhodné, kdo konflikt způsobil. Dále uvedla, že těžko si lze představit stav, že by přistoupila k výměně zámku od bytu, pokud by měla v úmyslu za další čtyři dny byt trvale opustit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, uvedl, že právní závěry odvolacího soudu odpovídají judikatuře dovolacího soudu, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání žalobkyně opřela) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním závěru, že právo společného nájmu bytu manžely zaniklo ve smyslu §707 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní v roce 1999. Správnost uvedeného právního závěru byla dovoláním zpochybněna. Z pohledu napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom i v současné době jsou využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde jednak o závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. /dále jen „občanský zákoník“/ – nyní §708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely, a jednak o závěr, že ustanovení §181 občanského zákoníku (nyní §708 obč. zák.) platilo s použitím §496 občanského zákoníku (nyní §853 obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení §177 občanského zákoníku (nyní §705 obč. zák.). Zde lze poukázat rovněž na závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné domácnosti; ustanovení §181 občanského zákoníku (nyní §708 obč. zák.) platí s použitím ustanovení §496 občanského zákoníku (nyní §853 obč. zák.) i pro případy, že jeden z rozvedených manželů se po rozvodu vystěhuje.
V posuzovaném případě vzal odvolací soud z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že účastníci zrušili společnou domácnost dne 30. listopadu 1999, kdy žalobkyně z předmětného bytu odešla do bytu svých rodičů, že tehdy bez vědomí žalovaného odvezla z bytu veškeré zařízení včetně kuchyňské linky, že jejímu odstěhování nepředcházel žádný závažnější konflikt (vyjma případu ze dne 26. listopadu 1999, kdy žalobkyně výměnou zámku znemožnila žalovanému vstup do předmětného bytu), že v době odstěhování měla připravenu kupní smlouvu na zařízení bytu, že z bytu se odstěhovala s veškerým zařízením i s osobními věcmi, že syna převedla na jinou školu, že po jejím odstěhování hradil platby související s bytem žalovaný, že žalobkyně neprojevila zájem o vstup do bytu a že úpravy užívání bytu se začala (účelově) domáhat až v srpnu 2001. Jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že v daném případě došlo k zániku práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu §707 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany žalobkyně v roce 1999 (a že za této situace nelze ani rozhodnout o jeho zrušení), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu