ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2495.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2495/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně P. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ M. P., a 2/ K. P., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 14/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003, č.j. 23 Co 131/2003-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.430,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č.j. 12 C 14/2002-111, uložil žalovaným do jednoho měsíce po zajištění náhradního bytu vyklidit prostory označené jako byt číslo 3, třetí kategorie, v prvním nadzemním podlaží domu č.p. 414, v P., k.ú. K., skládající se z jedné místnosti, kuchyně, spíže a dalších společných prostor, tj. předsíň a WC, (dále „předmětné prostory“, resp. „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, č.j. 23 Co 131/2003-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětných prostor zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem předmětného domu, že rozhodnutím ze dne 7. 3. 1984 přidělil odbor bytového hospodářství ONV v P. žalované předmětné prostory jako byt a téhož dne s ní uzavřel dohodu o užívání bytu, že do evidenčního listu byl následně zapsán i žalovaný jako manžel žalované, že oba žalovaní od r. 1984 v předmětných prostorách bydleli a bylo s nimi jednáno jako s uživateli (nájemci) bytu, že v přízemí předmětného domu byly v r. 1903 kolaudovány dva byty, a to byt o třech pokojích a kuchyni a byt o jednom pokoji a kuchyni, že od uvedené kolaudace nedošlo k podstatným stavebním změnám, které by měnily stavební charakter domu a bytů situovaných v jeho přízemí, ani ke kolaudaci takové změny na byt o jednom pokoji a kuchyni nacházejících se vlevo od schodů.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl s odůvodněním, že nebylo-li vydáno kolaudační rozhodnutí, které by umožňovalo užívat v přízemí domu byt o jedné místnosti a kuchyni, takový byt ze stavebního hlediska neexistuje, a jestliže ohledně předmětných prostor byla uzavřena dohoda o užívání bytu, je pro rozpor se zákonem neplatná dle §39 občanského zákoníku a žalobkyně se důvodně domáhá vyklizení žalovaných. S poukazem na to, že žalovaní vzniklý stav nezavinili, vázal jejich vyklizení na zajištění náhradního bytu.
Naproti tomu odvolací soud poukázal na ustanovení §16 odst. 1, 2 a 3 vládního nařízení č. 103/1943 Sb., které umožňovalo obcím k uspokojení bytové potřeby nařídit rozdělení nepřiměřeně velkých bytů na dva nebo více bytů, a to bez projednání se stavebním úřadem a bez povolení stavebních úprav. Rozhodnutím správního orgánu tak mohl být vytvořen nový právní stav bez ohledu na stav kolaudační, a takto nově vzniklé byty byly samostatné a byly přidělovány různým nájemcům. Odvolací soud ze zprávy Úřadu městské části P. ze dne 20. 5. 2002 vzal za zjištěno, že nejpozději v r. 1944 byl byt č. 3 v předmětném domě rozdělen na dvě bytové jednotky, a to na kuchyň, pokoj, spíž a kuchyň, pokoj a koupelnu, a oba byty měly společnou předsíň a WC. Šlo o administrativní opatření po dobu bytové tísně, která přetrvala i v následném období. Tím považoval odvolací soud za vyvrácené tvrzení žalobkyně, že administrativní rozdělení bytu existovalo jen do r. 1948. Dále odvolací soud dovodil, že právo žalované užívat předmětné prostory se opírá o rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 7. 3. 1984, na jehož podkladě byla téhož dne uzavřena dohoda o užívání bytu (§154 odst. 1 a §155 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) Uzavřením manželství se žalovaným pak vzniklo žalovaným právo společného užívání bytu manžely (§176 odst. 1 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991). Právo společného užívání předmětného bytu se pak dle §871 odst. 1 zák. č. 509/1991 Sb. (správně obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992) transformovalo na právo společného nájmu. Zmíněné rozhodnutí o přidělení bytu je správním aktem, z něhož soud dle §135 odst. 2 o.s.ř. vychází, který není vyjma správního soudního řízení oprávněn hodnotit, ledaže by byl nulitní, což však z řízení nevyplynulo. Adresáti takových aktů jsou jimi vázáni, což musí být respektováno i v soudním řízení. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní mají právní důvod k užívání předmětných prostor jako bytu a žalobkyně jako vlastník předmětného domu a pronajímatel, která vstoupila převzetím domu do práv a povinností svého právního předchůdce, to musí respektovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Žalobkyně poukázala na judikaturu, z níž podle jejího přesvědčení vyplývá, že při posuzování otázky platnosti právního titulu zakládajícího právo užívání, resp. nájmu, vychází soud při řešení předběžné otázky o tom, k jakému účelu byt jako část stavby je stavebně určen, z kolaudačního rozhodnutí a nemůže toliko na základě vlastního odlišného úsudku dovodit, že sporné prostory slouží k užívání v rozporu s kolaudačním rozhodnutím jen podle faktického, byť i dlouhodobě trvajícího stavu. Dovolatelka též nesouhlasila s tím, že odvolací soud opřel svou argumentaci o vládní nařízení č. 103/1943 Sb. a namítala, že citovaný předpis pochází z doby nesvobody a dle jejího názoru je jeho použitelnost třeba zkoumat s přihlédnutím k ústavnímu dekretu prezidenta republiky č. 11/1944, který tvoří přílohu vyhlášky č. 30/1945 Sb. a podle něhož právní předpisy vydané v době nesvobody nejsou součástí našeho právního řádu. Samotné nařízení protektorátní vlády omezilo svou platnost do r. 1945. Dovolatelka se domnívá, že aplikace tohoto právního předpisu na danou věc vybočuje z mezí ústavnosti. Navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření vyvraceli opodstatněnost v dovolání uplatněných námitek a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto a jim byla přiznána proti žalobkyni náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §243 o.s.ř. již proto, že odklad vykonatelnosti zamítavého rozhodnutí (jež pojmově nuceně vykonat nelze) postrádá praktický smysl, a v souladu se svou ustálenou praxí o tomto návrhu nevydával zvláštní (zamítavé) rozhodnutí.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože existence takových vad nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, neshledal však dovolání důvodným.
Z vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody vyplývá, že dovolací soud nemůže přezkoumat správnost závěrů odvolacího soudu, které nebyly dovoláním napadeny. Zároveň platí, že dovolacím důvodem způsobilým zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí nemohou být námitky směřující proti závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
V dané věci nezaložil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že při posuzování platnosti právního titulu zakládajícího právo užívání, resp. nájmu, nevychází soud při řešení předběžné otázky o tom, k jakému účelu byt jako část stavby je stavebně určen, z kolaudačního rozhodnutí a může toliko na základě vlastního odlišného úsudku dovodit, že sporné prostory slouží k užívání v rozporu s kolaudačním rozhodnutím jen podle faktického, dlouhodobě trvajícího stavu. Pokud tedy dovolatelka uvedený závěr zpochybňuje, nejedná se o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dvou samostatných (na sobě nezávislých) právních závěrech. Jednak na závěru, že na základě vládního nařízení č. 103/1943 Sb. došlo k administrativnímu rozdělení původního bytu sestávajícího ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím na dvě části, přičemž jednu z nich tvoří předmětné prostory, vznikl tak nový právní stav bez ohledu na stav kolaudační a takto nově vzniklé byty byly samostatné a byly přidělovány různým nájemcům. A dále na závěru, že právní důvod užívání předmětných prostor žalovanými je dán tím, že rozhodnutím příslušného orgánu o přidělení bytu (které soud není oprávněn přezkoumávat) a na jeho základě uzavřenou dohodou o užívání bytu vzniklo žalované právo osobního užívání bytu, které se uzavřením manželství žalovaných změnilo na právo společného užívání bytu manžely, jež se následně s účinností od 1. 1. 1992 transformovalo ve společný nájem bytu manžely.
V rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý; to platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že založil-li odvolací soud svůj potvrzující výrok na dvou na sobě nezávislých výše uvedených závěrech, avšak dovolatelka napadla v dovolání pouze prvý z nich, je nadbytečné zabývat se správností napadeného závěru, pokud napadené rozhodnutí je zároveň založeno na závěru druhém, který dovolací soud přezkoumat nemůže.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §149 odst 1, §142 odst. 1 a §140 odst. 1 per analogiam o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.280,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. října 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu