ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2511.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2511/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. M., 2) D. M., 3) J. K., všech zastoupených advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 110/2000, o dovolání 1. a 3. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č.j. 25 Co 488/2003-92, takto:
Rozsudek Městského soudu ze dne 23. března 2004, č.j. 25 Co 488/2003-92, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. srpna 2003, č.j. 12 C 110/2000-75, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní sou d pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 8. 2003, č.j. 12 C 110/2000-75, uložil žalovaným vyklidit a vyklizený žalobci předat družstevní byt č. 1 o velikosti 3+1, který se nachází v 1. patře domu č.p. 3083 v P., KÚ S. (dále jen „předmětný byt“), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl i o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že členství 1. žalované a 2. žalovaného v Bytovém družstvu K. (žalobce) zaniklo jejich vyloučením z důvodu hrubého porušování dobrých mravů v domě osobami užívajícími předmětný byt jako podnájemníci bez souhlasu pronajímatele, a to i přes opakovanou písemnou výstrahu ze strany žalobce. Rozhodnutí představenstva žalobce o vyloučení bylo 1. žalované doručeno dne 18. 7. 2000 a 2. žalovanému dne 31. 7. 2000. Protože rozhodnutí o vyloučení 1. žalované a 2. žalovaného je hmotněprávním úkonem, nastaly jeho právní účinky okamžikem doručení. Z tohoto důvodu nemohli 1. žalovaná a 2. žalovaný dne 31. 7. 2000 platně uzavřít s 3. žalovanou smlouvu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, neboť v této době již nebyli členy žalobce. Podle soudu prvního stupně nemohlo na věci nic změnit ani to, že se 1. žalovaná a 2. žalovaný proti rozhodnutí představenstva žalobce o jejich vyloučení odvolali k členské schůzi, která citované rozhodnutí potvrdila, protože podle obchodního zákoníku vyloučením členství v družstvu zanikne a odvolání proti rozhodnutí o vyloučení nemá odkladný účinek. Odchylná úprava odkladného účinku ve stanovách tak není možná. Soud prvního stupně dále zjistil, že 1. žalovaná a 2. žalovaný soudně nenapadli ve lhůtě stanovené v §231 odst. 5 obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001 platnost rozhodnutí členské schůze o jejich vyloučení z družstva, a proto žalobě na vyklizení ve smyslu §714 obč. zák. vyhověl. S otázkou bytové náhrady se vypořádal tak, že jestliže nájemní vztah zanikl z důvodů uvedených §711 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pak stačí v daném případě při vyklizení poskytnout přístřeší dle §712 odst. 5 věty první obč. zák.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, č.j. 25 Co 488/2003-92, ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku o nákladech řízení pak rozhodnutí napadené odvoláním změnil; současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil ze zjištěným skutkovým stavem a v podstatě i s právním závěrem soudu prvního stupně, byť použil poněkud odlišnou argumentaci. Podle odvolacího soudu nelze právní účinky spojené s podáním odvolání do rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva posuzovat z hlediska procesních předpisů, neboť vyloučení z družstva je hmotněprávním úkonem, nikoli výsledkem rozhodovací činnosti v řízení upraveném procesními předpisy (nejedná se ani o správní, ani o soudní rozhodnutí). Proto lze dovodit, že rozhodnutí představenstva o vyloučení je třeba, v souvislosti s úpravou stanov žalobce, považovat za právní úkon podmíněný odkládací podmínkou v závislosti na tom, zda je odvolání podáno, a pokud ano, tak jak o něm bude následně rozhodnuto. V každém případě účinky vyloučení nastávají v okamžiku, kdy byl tento právní úkon učiněn, tj. ke dni doručení písemného oznámení o vyloučení z družstva. Do doby rozhodnutí členské schůze družstva o odvolání tak 1. žalované a 2. žalovanému zůstalo zachováno pouze právo bydlet v předmětném bytě. Jakékoli právní dispozice s členskými právy a povinnostmi v tomto období jsou proto neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně správně zabýval otázkou, zda 1. žalovaná a 2. žalovaný nevyužili svého práva na soudní přezkum platnosti rozhodnutí o vyloučení z družstva podle §231 odst. 5 obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001 nebo zda toto jejich právo ještě trvá. Přestože členská schůze družstva potvrdila rozhodnutí představenstva o vyloučení prvních dvou žalovaných v době před novelou obchodního zákoníku účinnou od 1. 1. 2001, kdy obchodní zákoník nestanovil lhůtu k podání žaloby na určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení a v praxi se tato mezera v zákoně řešila aplikací obecné promlčecí lhůty, která by žalovaným uplynula v září 2004, je podle názoru odvolacího soudu na místě použít ustanovení §231 odst. 5 obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001, které již pro tyto účely stanoví lhůtu tří měsíců ode dne konání členské schůze, jež vyloučení potvrdila nebo jestliže nebyla řádně svolána, pak ode dne, kdy se člen mohl dovědět o konání členské schůze, nejpozději však do jednoho roku od jejího konání. Je totiž v zájmu právní jistoty účastníků dotčených právních vztahů, aby podle novelizovaného ustanovení byly posuzovány i lhůty, které počaly běžet před 1. 1. 2001 s tím, že jejich běh skončí nejpozději do jednoho roku od tohoto data. Za správný považoval odvolací soud i právní závěr soudu prvního stupně ohledně bytové náhrady.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadly 1. a 3. žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), aniž uvádějí, v čem spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelky brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o tom, že právní účinky vyloučení nastanou ke dni doručení oznámení o vyloučení a k tomuto okamžiku dotčené subjekty pozbývají členská práva a povinnosti, a jsou tak oprávněny v předmětné bytě toliko bydlet. Tento výklad totiž zcela popírá smysl speciálního ustanovení, které si členové družstva ujednali ve svých stanovách o odkladném účinku rozhodnutí o vyloučení. S ohledem na uvedené 1. žalovaná a 2. žalovaný oprávněně převedli práva a povinnosti člena družstva na 3. žalovanou, a žalobce s ní přesto nikdy nejednal. Dále mají dovolatelky za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku aplikace obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001, neboť z přechodných ustanovení vztahujících se k novele obchodního zákoníku nelze dovodit právní názor, který vyslovil odvolací soud, podle něhož je třeba v daném případě použít novelizované znění ustanovení §231 odst. 5 obchodního zákoníku i na lhůty, jejichž běh započal před tímto datem. Odvolací soud správně konstatoval, že podle úpravy obchodního zákoníku před novelizací by lhůta k podání „odvolání“ žalovaných proti rozhodnutí členské schůze o potvrzení vyloučení uplynula až v září 2004, proto je třeba rozhodnutí soudu prvního stupně změnit tak, že se žaloba „odmítne“. Dovolatelky proto navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Posléze obě žalované dovolání doplnily o návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §243 o.s.ř.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelky jsou zastoupeny advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že rozhodnutí představenstva o vyloučení člena družstva je hmotněprávním úkonem, jehož účinky nastanou dnem jeho doručení členu družstva a že běh lhůt k podání odvolání k členské schůzi (§231 odst. 4) a k podání návrhu na soudní přezkum platnosti rozhodnutí členské schůze (§231 odst. 5) podléhá z důvodu právní jistoty režimu obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001, byť členská schůze rozhodovala ještě za účinnosti obchodního zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., která tyto lhůty výslovně upravila. Námitkou, že žalobě na vyklizení bytu nelze vyhovět, neboť byla vzhledem k okolnostem uvedeným v dovolání podána předčasně, žalované v dovolání správnost tohoto právního závěru napadly.
Protože otázku zániku členství žalovaných v družstvu a s tím související otázku vyklizení bytu ze strany žalovaných posoudil odvolací soud (a také soud prvního stupně) v rozporu s hmotným právem, nelze než ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. dovodit, že jde (ve vztahu k této otázce) o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v otázce vyklizení bytu zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným (pro řešení této otázky).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ve věci samé je závislé na vyřešení předběžné otázky, zda žalovaní 1 a 2 jsou nadále společnými nájemci předmětného bytu a členy žalujícího družstva, jde v daném případě (ve vztahu k nim) o takové společné právo, respektive povinnost, že se rozhodnutí musí vztahovat na oba tyto účastníky, kteří vystupují na jedné straně a úkony jednoho z nich platí i pro druhého (§91 odst. 2 o.s.ř.); dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu, třebaže žalovaný 2 dovolání nepodal (§242 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.).
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právním posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že žalobě na vyklizení bytu lze vyhovět proto, že zánikem členství žalovaných v bytovém družstvu zaniklo (ve smyslu §714 obč. zák.) též jejich právo nájmu družstevního bytu.
V projednávané věci jde o vyklizení družstevního bytu 1. žalovanou a 2. žalovaným, kteří byli vyloučeni z žalujícího družstva rozhodnutím představenstva družstva ze dne 28. 6. 2000. Členská schůze žalobce potvrdila rozhodnutí představenstva družstva dne 18. 10. 2000. Se zřetelem k uvedenému je třeba věc posoudit podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále opět jen „obch. zák.“), a to i pokud jde o lhůtu k uplatnění návrhu na prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, neboť přechodná ustanovení k zákonu č. 370/2000 Sb. neposkytují oporu pro závěr, že délka lhůty je určována ustanovením §231 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a že tato lhůta běží od 1. 1. 2001.
Podle §231 odst. 3 obch. zák. člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Podle §231 odst. 4 obch. zák. soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami.
Z uvedeného vyplývá, že – na rozdíl od úpravy vyloučení společníka v obchodních společnostech rozhodnutím orgánu společnosti – je proces vyloučení člena družstva koncipován zákonem jako dvouetapový, s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004).
Z citovaných ustanovení se dále podává, že zákon (obchodní zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2000) sice zakládá právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o svém vyloučení odvoláním k členské schůzi, avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanoví žádnou lhůtu. Za této situace nelze než dovodit, že na uplatnění tohoto práva je třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení §397 obch. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2000, sp. zn. 32 Cdo 2230/99, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry je třeba obdobně vztáhnout i na určení lhůty k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení soudem dle §231 odst. 4 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003).
Při posuzování správnosti právního názoru odvolacího soudu nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (dále rovněž v rozsudcích ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003) vyjádřil právní názor, že má-li osoba, které má být uložena povinnost vyklidit byt, zachovánu možnost postupu podle ustanovení §231 odst. 3 a 4 obch. zák., nelze o povinnosti k vyklizení rozhodnout, neboť rozhodnutím členské schůze, popřípadě soudu může být rozhodnutí představenstva o vyloučení zvráceno; teprve po marném uplynutí lhůt pro uplatnění práva podle §231 odst. 3 a odst. 4 obch. zák., popřípadě po právní moci rozhodnutí podle §231 odst. 4 obch. zák., lze rozhodnout o povinnosti k vyklizení bytu. Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodchyluje ani v projednávané věci.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně posoudil okamžik zániku členství 1. žalované a 2. žalovaného v družstvu, který nastal až rozhodnutím členské schůze o jejich vyloučení, tedy nikoli dnem doručení oznámení o rozhodnutí představenstva o vyloučení.
V důsledku nesprávného právního názoru soudy obou stupňů vadně posoudily otázku, zda lhůta pro uplatnění práva podle §231 odst. 3 a 4 obch. zák. marně uplynula a nezabývaly se řešením právně významné otázky, zda členská práva a povinnosti přešly ve vztahu k družstvu na nabyvatele (3. žalovanou) ve smyslu §230 věty druhé a třetí obch. zák.
Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně, popřípadě soud odvolací nepřehlédnou, že základním předpokladem pro poskytnutí ochrany vlastnického práva dle §126 odst. 1 obč. zák. (jinými slovy věcné pasivní legitimace) je skutkové zjištění, že žalovaný (v dané věci všichni tři žalovaní) neoprávněně do výkonu vlastnického práva žalobce zasahují (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001, a ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, C 2006, a svazek 3, C 289).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senát