ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.255.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 255/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Stavebního bytového družstva V., proti žalované V. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 202/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2002, č. j. 11 Co 143/2002-86, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2002, č. j. 11 Co 143/2002-86, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. září 2001, č.j. 21 C 202/99-53, o povinnosti žalované vyklidit byt č. 39 v O. – M., J. 1157/3, změněn tak, že žalovaná je povinna tento byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 9. 2001, č.j. 21 C 202/99-53, ve výroku I. přivolil „k výpovědi z nájmu bytu č. 39 o velikosti 3 + 1 s přísl. na ul. J. 1157/3 v O. – M.“ (dále „předmětný byt“), ve výroku II. určil, že nájemní poměr mezi žalobcem (označeným jako pronajímatel) a žalobkyní (označenou jako nájemkyně) skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, ve výroku III. uložil žalované předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po skončení nájemního poměru a ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze závěru, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu a žalobce je jeho pronajímatelem a vlastníkem domu, v němž se byt nachází. Vzal za prokázáno, že žalovaná několik let nepoužívá byt k bydlení, skladuje v něm hořlavý materiál a odpadky, v důsledku čehož obtěžuje ostatní nájemce zápachem, možností šíření hmyzu a infekčních onemocnění a vystavuje je nebezpečí požáru. Ačkoli byla žalobcem několikrát upozorněna na možnost výpovědi, závadný stav neodstranila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná svým jednáním přes výstrahu narušuje dobré mravy a soužití v domě, a je tudíž dán důvod výpovědi z nájmu podle §711 odst. 1 písm. c/ občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Povinnost žalované k vyklizení nevázal ani na zajištění přístřeší, ač zásadně při výpovědi z uvedeného důvodu podle §712 odst. 5 věty prvé obč. zák. vyklizované osobě náleží, neboť žalovaná je umístěna v domově důchodců, má tedy fakticky zajištěno bydlení, proto by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby pro ni žalobce zajišťoval bytovou náhradu, když navíc v bytě nemá žalovaná žádné zařízení.
K odvolání žalované a k jejímu návrhu na přerušení řízení Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 4. 2002, č. j. 11 Co 143/2002-86, rozhodl, že návrh na přerušení řízení se zamítá, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I. a II. potvrzuje, že ve výroku III. a IV. se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud především neshledal důvodným návrh žalované na přerušení řízení do skončení řízení o její způsobilosti k právním úkonům s poukazem na to, že její procesní práva jsou v řízení dostatečně chráněna ustanovením opatrovníka. Dále odvolací soud poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná svým jednáním naplnila výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., že výpovědní důvod byl dán ke dni, kdy jí byla doručena výpověď (16.11.1999), že důvody, pro které se tak dělo (zdravotní stav žalované), jsou bezvýznamné, stejně jako okolnosti, které nastaly po doručení výpovědi (vyklizení předmětného bytu). Považoval tudíž za správné rozhodnutí soudu prvního stupně o přivolení k výpovědi a určení lhůty pro skončení nájemního poměru. Neshledal však správným rozhodnutí okresního soudu, pokud povinnost žalované k vyklizení nevázal na zajištění přístřeší dle §712 odst. 5 a 6 obč. zák., když nebylo prokázáno, že by nájemkyně měla zajištěnu jinou bytovou náhradu (v odvolacím řízení žalovaná tvrdila a dokládala, že umístění v domově důchodců bylo jen dočasné a skončilo). V této části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení proto rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým napadla uvedený rozsudek v celém rozsahu. Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy, tedy s ustanovením §3 obč. zák., a řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dle názoru dovolatelky soud „rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když neprovedl jednání na místě samém a na základě vlastního pozorování si neučinil posudek o tom, zda bydlení nájemkyně je možno posuzovat jako jednání hrubě narušující dobré mravy, nebo k posouzení věci nepřizval bytového znalce“. Vzal za prokázané pouze ze zprostředkovaných informací, že byt je zastlán hořlavým materiálem, především novinami, hadry a jiným odpadem. Zda je však byt skutečně zaplísněn, zda se skutečně jedná o závadný odpad a zda se v něm vyskytuje hmyz, nebylo zjištěno a soud vycházel pouze z domněnky, že je to pravděpodobné a že zde tudíž hrozí riziko infekce. Z toho, že v bytě se údajně nenachází žádný nábytek, vyvodil pak závěr, že byt neslouží svému účelu. V odvolacím řízení bylo navrženo přerušení řízení s ohledem na skutečnost, že probíhá řízení o způsobilosti žalované k právním úkonům. Žalované byl ustanoven pro řízení před soudem prvního stupně k ochraně jejích práv opatrovník. Pokud soud připustil pochybnosti o zdravotním stavu nájemkyně a její způsobilosti chápat smysl řízení, měl se zabývat otázkou, zda již první výstrahu pronajímatele byla schopna správně vnímat, zda její chování není spojeno s jejím zdravotním stavem a zda přivolení k výpovědi není s ohledem na její zdravotní stav v rozporu s dobrými mravy, stejně jako rozhodnutí o náhradním bydlení ve formě přístřeší a rozhodnutí o nákladech řízení. Dle názoru dovolatelky mělo být řízení přerušeno do skončení řízení o její způsobilosti k právním úkonům, jehož součástí je i vypracování znaleckého posudku na zdravotní stav nájemkyně. Mělo tak být zjištěno, zda chování nájemkyně bylo ovlivněno jejím zdravotním stavem, zda bylo vědomé, zda případný narušený zdravotní stav je trvalého, dlouhodobého či krátkodobého charakteru a posouzeno, zda byla schopna chápat obsah výstrahy pronajímatele a zda jí bylo možné v závadném chování zabránit, kdyby jí ze strany pronajímatele byla zajištěna lékařská pomoc nebo kdyby pronajímatel upozornil na chování nájemkyně i její příbuzné, či opatrovníka žijícího v tomtéž domě a uvědomil je o výstraze zaslané nájemkyni. Dle dovolatelky je nesporným mravním náhledem společnosti, že starým, nemocným lidem by mělo být umožněno žít co nejzdravěji a zvolený způsob života nemůže být sankcionován tak, že občan by byl zbaven svého práva užívání bytu. Z uvedených důvodů navrhla nájemkyně, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především neshledal podmínky pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o.s.ř.
Dovolací soud dále po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Výroky rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení řízení a o nákladech řízení, nejsou rozhodnutím ve věci samé, přípustnost dovolání proti těmto výrokům, které neztrácejí povahu usnesení, tedy nemůže být založena ustanovením §237 o.s.ř. Jelikož taková usnesení nejsou uvedena ani ve výčtu obsaženém v ustanoveních §238, §238a a §239 o.s.ř., nezbývá než uzavřít, že dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům o věci samé je třeba zvažovat z hlediska ustanovení §237 o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění přístřeší, rozhodnutím, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je tedy dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Ve výroku o přivolení k výpovědi, a ve výroku o výpovědní lhůtě byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen, a rozhodnutí soudů obou stupňů se v této části i po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části předmětu řízení posouzena stejně). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy nelze z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovodit.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku by bylo přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávaný dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Jedinou dovolací námitkou týkající se právního posouzení věci, a podřaditelnou tudíž uplatněnému dovolacímu důvodu dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je výtka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy, tedy s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací námitka je především nepřesná potud, že vytýká rozpor s dobrými mravy samotnému soudnímu rozhodnutí, ačkoli z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že soud při rozhodování zvažuje, zda výkon práv a povinností účastníků není v rozporu s dobrými mravy, a pokud takový rozpor shledá, odepře účastníku ochranu.
Soudní praxe je ustálena potud, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu, má zde však své místo i úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.1.1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým č. 43). Rozhodovací praxe soudů přitom vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, pod poř. č. 5, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, pod poř. č. 16), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, pod poř. č. 14, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Z ustálené judikatury konečně vyplývá, že ani v případě, že důvod výpovědi z nájmu bytu je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv i povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy; úvaha soudu tu však musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem nejen na straně nájemce, ale i pronajímatele (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým č. 36). Okolnosti, které by soud vedly k úvaze o možné aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., však musí být v řízení před soudem prvního stupně či soudem odvolacím alespoň tvrzeny, či jinak musejí vyjít najevo.
Pokud se tedy dovolatelkou uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci omezuje na výtku vadné aplikace §3 odst. 1 obč. zák., ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé, je třeba konstatovat, že v projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl na základě dovoláním nezpochybnitelného skutkového stavu k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod dle ustanovení §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. byl ke dni doručení výpovědi žalované naplněn, a podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu jsou tedy splněny, což dovolatelka ani nezpochybňuje. Jestliže pak sám výpovědní důvod spočívá v tom, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy, a jestliže oba soudy zvažovaly okolnosti na straně žalované i na straně žalobce a správně uvážily, že zájmy žalované nelze jednostranně upřednostňovat před zájmy žalobce, přihlédly i k zájmům nájemců dalších bytů v témže domě, a neshledaly ani jiné okolnosti, jež by dávaly podklad k úvaze, že postup žalobce je v rozporu s dobrými mravy, nelze přisvědčit názoru, že by napadené rozhodnutí, pokud jde o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., bylo v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tak není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Pokud jde o namítaný rozpor s dobrými mravy ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě, vychází ustálená judikatura z názoru, že aktem aplikace §3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující právo vyklizované osoby, ani dosud neexistující povinnost vlastníka, nýbrž lze jím výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy, pouze odepřít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 170, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4.8.1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 15, pod poř. č. 110). Se zřetelem k uvedenému nelze tedy na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. založit nájemci, jemuž je v řízení o přivolení k výpovědi ukládána povinnost k vyklizení bytu dosud neexistující právo na bytovou náhradu, respektive kvalitativně vyšší formu bytové náhrady, než stanoví kogentní právní úprava obsažená v §712 odst. 5 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003). Pokud tedy odvolací soud v souladu s ustanovením §712 odst. 5 věty prvé obč. zák. vázal vyklizení bytu žalovanou na poskytnutí přístřeší, je jeho rozhodnutí správné, a námitkám uplatněným v dovolání nelze přiznat opodstatnění.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř (k nimž by bylo třeba v rozsahu, v jakém je dovolání přípustné, přihlédnout, aniž by byly namítány) nebyly v dovolání uplatněny a ze spisu nebyly zjištěny. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž dovolací soud rovněž v případě přípustného dovolání soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly rovněž shledány. Je totiž třeba zdůraznit, že jestliže je dovolání přípustné pouze ve vztahu k měnícímu výroku o bytové náhradě, mohou být uvedené vady relevantní jedině tehdy, pokud mohly vyvolat nesprávnost právě tohoto výroku (nikoli pouze výroků jiných, dovolacímu přezkumu nepodléhajících). Pokud tedy dovolatelka vytýká soudu prvého popřípadě druhého stupně, že neprovedl jednání na místě samém a na základě vlastního pozorování si neučinil posudek o tom, zda bydlení nájemkyně je možno posuzovat jako jednání hrubě narušující dobré mravy, nebo k posouzení věci nepřizval bytového znalce, že vzal za prokázané pouze ze zprostředkovaných informací, že byt je zastlán hořlavým materiálem, především novinami, hadry a jiným odpadem, že nezjistil, zda je byt skutečně zaplísněn, zda se skutečně jedná o závadný odpad a zda se v něm vyskytuje hmyz, že vycházel pouze z domněnky, že je to pravděpodobné, a že zde tudíž hrozí riziko infekce, že se nezabýval otázkou, zda již první výstrahu pronajímatele byla žalovaná schopna správně vnímat a zda její chování není spojeno s jejím zdravotním stavem, jde vesměs o námitky vztahující se k otázce, zda byl dán důvod pro přivolení k výpovědi z nájmu, a řešení této otázky dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Pokud dále dovolatelka tvrdí, že řízení je postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tuto vadu spatřuje v tom, že řízení nebylo přerušeno do skončení řízení o způsobilosti žalované k právním úkonům, nelze tuto námitku považovat za důvodnou, neboť dovolací soud souhlasí se soudem odvolacím, který v odůvodnění svého rozsudku správně uvedl, že nebyly dány podmínky pro přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 1 písm. a/ o.s.ř, neboť žalovaná je zastoupena v řízení opatrovníkem ustanoveným podle §29 odst. 3 o.s.ř., takže nebyla zkrácena ve svých procesních právech.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání směřující proti měnícímu výroku napadeného rozsudku o bytové náhradě jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl, jinak dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a vyplývá ze skutečnosti, že úspěšnému žalobci nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalované právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne l2. března 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu