ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2568.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2568/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) A. M., zastoupené advokátem, b) V. K., zastoupené advokátkou a c) J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. K. a 2) Z. K., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 5/98, o dovolání žalovaných proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. srpna 2004, č. j. 18 C 5/98-116, a Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2005, č. j. 54 Co 581/2004-139, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. srpna 2004, č. j. 18 C 5/98-116, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2005, č. j. 54 Co 581/2004-139, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 55 Co 396/2000-73, zrušil v pořadí první rozsudek ze dne 5. června 2000, č. j. 18 C 5/98-52, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými vyklidit „byt č. 3, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v mezipatře domu čp. 1394 v D. ulici č. 12 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. srpna 2004, č. j. 18 C 5/98-116, žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt, a to „do patnácti dnů ode dne, kdy jim bude žalobci zajištěno přístřeší“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce dědeček žalované V. V., že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 1996, č. j. 21 C 367/92-85, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. února 1997, č. j. 21 C 367/92-109, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 1997, č. j. 51 Co 261/97-118, soud přivolil k výpovědi z nájmu V. V. k předmětnému bytu a jeho vyklizovací povinnost vázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu, že citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 13. března 1998, že nájemní poměr V. V. k bytu skončil ke dni 30. června 1998 a že přisouzená bytová náhrada nebyla V. V. zajištěna. Dále zjistil, že i v průběhu tohoto řízení žila v předmětném bytě se souhlasem nájemce V. V. jeho vnučka (žalovaná) se svým druhem (žalovaným), že žalovaná v bytě bydlela už od dětství se svou matkou a dědečkem V. V., že v bytě zůstala bydlet i po odstěhování matky, že později se do bytu nastěhoval jako její druh (se souhlasem nájemce) rovněž žalovaný, že V. V. zemřel dne 1. listopadu 2001 v B., kde měl také trvalé bydliště, a že v současné době v bytě bydlí žalovaní s dcerou žalované a nemají jinou možnost bydlení. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že po skončení nájemního poměru svědčilo V. V. právo na bydlení v předmětném bytě, že smrtí V. V. toto právo (právo na bydlení) na žalované nepřešlo, že proto předmětný byt nadále užívají bez právního důvodu a že po úmrtí V. V. mají žalobci v řízení o vyklizení bytu aktivní věcnou legitimaci. Poté rovněž dovodil, že – z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – nejde ze strany žalobců o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“), a proto žalobě na vyklizení bytu s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. Vyklizovací povinnost žalovaných vázal na poskytnutí přístřeší.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 25. února 2005, č. j. 54 Co 581/2004-139, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal i jeho právní posouzení věci. Ztotožnil se tak rovněž s názorem, že právo na bydlení (které svědčilo V. V.) nepřešlo v důsledku jeho úmrtí na další osoby (na žalované). Za nepřípadný – z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – pokládal odkaz žalovaných na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 3 Cdon 51/96. Důvodnou neshledal ani námitku žalovaných, že v daném případě je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, a to proto, že zatímco předmětem řízení ve věci sp. zn. 21 C 367/92 Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jde v současném řízení o vyklizení bytu, a není dána ani totožnost účastníků řízení.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podali žalovaní dovolání, v němž uvedli, že napadená rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam. Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnili správnost právního závěru, že předmětný byt užívají bez právního důvodu. Namítli, že okamžikem opuštění společné domácnosti ze strany V. V. na ně přešlo „právo bydlení, právo nájemnímu právu obdobné“. Mají tudíž za to, že tím vstoupili „do procesního postavení svého právního předchůdce vyplývajícího z rozsudku soudu ve věci 21 C 367/92, a proto byli povinni byt vyklidit do 15 dnů poté, co jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt“. Zde odkázali také na právní závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 26 Cdo 2658/2000. Jsou rovněž přesvědčeni, že v daném případě jde o překážku věci rozsouzené a zde – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 20 Cdo 2481/99 a „usn. NS uveřejněné pod č. 60/2001 Sb. SRS“ – mimo jiné uvedli, že týchž osob se řízení týká také v případě, kdy v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální či singulární sukcese) osob, které byly účastníky již skončeného řízení. Namítli rovněž, že zakládá-li překážku věci rozsouzené pro řízení o určení platnosti smlouvy rozsudek ukládající plnění podle této smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1734/2001 a 20 Cdo 2931/99), pak ve vztahu k řízení o vyklizení bytu zakládá překážku věci rozsouzené rozsudek, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu téhož bytu, a to proto, že tímto rozsudkem byla jejich právnímu předchůdci uložena rovněž povinnost k vyklizení bytu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. srpna 2004, č. j. 18 C 5/98-116, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelé to v dovolání ani nezpochybnili. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelé uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podali). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro prahu 4 ze dne 4. srpna 2004, č. j. 18 C 5/98-116, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 25. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatečně zjištěný skutkový stav (§221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), aniž zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně)právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí rovněž na právním závěru, že právo bydlení v předmětném bytě svědčící po skončení nájemního poměru V. V. jeho smrtí na žalované nepřešlo a že předmětný byt nadále užívají bez právního důvodu. Dále rovněž dovodil, že v daném případě není dána překážka věci pravomocně rozsouzené, a to proto, že zatímco předmětem řízení ve věci sp. zn. 21 C 367/92 Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jde v současném řízení o vyklizení bytu, a není dána ani totožnost účastníků řízení. Dovolatelé správnost těchto právních závěrů v dovolání napadli. Napadené rozhodnutí by proto mohlo být rozhodnutím zásadního právního významu (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.). Z posléze uvedených důvodů však nelze pro posouzení uvedených otázek shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a tudíž ani dovolání přípustným.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí důvod jiný, je také okolnost, že nájemce (resp. osoba, jejíž postavení určuje ustanovení §712a obč. zák.) s bydlením této další osoby v bytě souhlasí. Za trvání nájemního poměru (resp. poměru podle §712a obč. zák.) je k vyklizení této osoby aktivně legitimován jen nájemce (osoba uvedená v ustanovení §712a obč. zák.), nikoli pronajímatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že právo na bydlení (§187 odst. 2 /resp. §186/ občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1991) mohlo zaniknout i trvalým opuštěním společné domácnosti (§496, §181 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991), jakož i tím, že se dřívější uživatel vystěhoval z bytu bez předchozího zajištění přisouzené bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, od něhož nebyl zaznamenán odklon ani po novelizaci občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.). Soudní praxe také dovodila, že v případě smrti osoby, jejíž nájemní poměr k bytu skončil a která měla právo v bytě bydlet do posledního dne lhůty k vyklizení bytu, nelze ustanovení o přechodu nájmu bytu (§706 odst. 1 obč. zák.) použít ani analogicky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1000/2001, uveřejněný pod C 719 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 766/2003). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené (§83 odst. 1 o.s.ř.) pro spor o vyklizení téhož bytu; obdobně to platí pro překážku věci rozsouzené (§159 odst. 3 o.s.ř.; nyní §159a odst. 5 ve spojení s §159a odst. 1 a 4 o.s.ř.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. rozsudek, na nějž – byť v jiné souvislosti – odkázali rovněž dovolatelé, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 28 Cdo 1821/2002.
Z řečeného vyplývá, že otázky předestřené dovolacímu přezkumu byly již dovolacím soudem vyřešeny a že odvolací soud se při řešení uvedených otázek od tohoto ustáleného řešení neodklonil.
Pro úplnost zbývá dodat, že je nepřípadný odkaz dovolatelů na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2658/2000, neboť v této věci šlo o řízení o vyklizení bytu proti rozvedenému manželovi, který v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely nebyl určen dalším nájemcem bytu a povinnost byt vyklidit po zajištění náhradního bytu mu již byla uložena v tomto řízení. Z obdobných důvodů se nelze ztotožnit ani s odkazem dovolatelů na právní závěry, které Nejvyšší soud České republiky přijal v rozsudku ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněném pod č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V usnesení ze dne 11. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001, zaujal Nejvyšší soud právní názor, že rozsudek ukládající plnění podle určité kupní smlouvy vytváří překážku věci rozsouzené pro řízení o určení platnosti takové smlouvy, jestliže účastníci obou řízení jsou totožní a jedná se o tutéž kupní smlouvu, a pokračoval, že byla-li otázka platnosti takové smlouvy již v předchozím řízení o plnění závazně k tomu povolaným orgánem vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení byla znovu otevřena a řešena popřípadě opačně. V usnesení ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněném pod č. 85 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 52 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, šlo o právní závěr, že pravomocný rozsudek, jímž soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, vytváří překážku věci rozsouzené (§159a odst. 5 o.s.ř.) pro řízení o žalobě na určení neplatnosti téže výpovědi. Je evidentní, že v obou citovaných rozhodnutích šlo o právní závěry vycházející z diametrálně odlišného skutkového stavu a odkaz na ně – a to i vzhledem k výše uvedené judikatuře vztahující se k projednávané věci – lze pokládat rovněž za bezpředmětný.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu