ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2588.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2588/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně B. H., zastoupené advokátem, proti žalované J. O., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 85/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 1999, č. j. 12 Co 193/99, 12 Co 194/99, 12 Co 195/99-52, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. června 1999, č. j. 12 Co 193/99, 12 Co 194/99, 12 Co 195/99-52, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. dubna 1998, č. j. 11 C 85/97-14, ve znění opravných usnesení ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 11 C 85/97-31, a ze dne 8. února 1999, č. j. 11 C 85/97-36, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. dubna 1998, č. j. 11 C 85/97-14, ve znění opravných usnesení ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 11 C 85/97-31, a ze dne 8. února 1999, č. j. 11 C 85/97-36, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 6 měsíců od právní moci rozsudku "byt č. 4 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, II. kategorie, v I. patře domu čp. 438, v katastrálním území K." (dále jen "předmětný byt", resp. "byt") a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. června 1999, č. j. 12 Co 193/99, 12 Co 194/99, 12 Co 195/99-52, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravných usnesení) ve výroku o věci samé změnil jen tak, že žalovaná je povinna předat žalobkyni vyklizený byt do 12 měsíců od právní moci rozsudku, a jinak jej v tomto výroku potvrdil. Současně jej změnil ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobkyni právo na náhradu těchto nákladů nepřiznal, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání.
Na základě učiněných zjištění soudy obou stupňů uzavřely, že předmětný byt, jehož nájemkyní je žalobkyně, užívá žalovaná (bývalá manželka vnuka žalobkyně, bydlícího rovněž v předmětném bytě) po odvolání souhlasu žalobkyně bez právního důvodu a s odkazem na ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zákoník"), je povinna jej vyklidit. Odvolací soud - s poukazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94 - pak dále dovodil, že vyklizení bytu nelze vázat na zajištění náhradního bytu, neboť by tak došlo "ke konstituování dosud neexistujícího práva žalované na straně jedné a dosud neexistující povinnosti žalobkyně na straně druhé". Přijal rovněž závěr, že "ust. §3 odst. 1 OZ nelze aplikovat ani tím způsobem, že by bylo na základě něho přistoupeno k zamítnutí žaloby". Nakonec odmítl jako nesprávnou námitku žalované, že výkon práva žalobkyně je vzhledem k nezletilému dítěti, které bylo žalované pro dobu po rozvodu manželství svěřeno do výchovy, rovněž v rozporu s příslušnými články Úmluvy o právech dítěte, uveřejněné pod č. 104/1991 Sb. (dále jen "Úmluva"). Podle jeho názoru totiž "povinnosti spočívající v respektování a zabezpečení všech tam uvedených práv každému dítěti" jsou povinnosti států (a nikoliv "jednotlivce"), které se staly smluvními stranami Úmluvy. V daném případě tedy nelze uvedenými povinnostmi zatížit žalobkyni. Nakonec odvolací soud konstatoval, že rodičovská zodpovědnost náleží nadále oběma rodičům a nemůže-li ji jeden z nich plnit, může být dítě svěřeno "do péče druhého rodiče, který je v dané chvíli schopen tyto povinnosti vůči dítěti zabezpečit".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a v němž uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V úvodu dovolání uvedla, že odvolacím soudem zmíněný nález Ústavního soudu České republiky se týkal jiné záležitosti a proto jej nelze v daném případě aplikovat. Na rozdíl od projednávané věci šlo totiž v případě tohoto nálezu o situaci, kdy se vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, domáhal vlastník (nikoli nájemce) a navíc nešlo, jako v dané věci, o osobu s nezletilým dítětem, která řadu let užívala byt se souhlasem nájemce, a v jejichž silách není opatřit si v současných poměrech byt v P. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu pak zpochybnila závěr, že žalobu na vyklizení bytu nelze zamítnout v případě zjištění okolností, nasvědčujících tomu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Opačný závěr totiž podle žalované vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96; v dovolání rovněž uvedla část odůvodnění citovaného rozsudku, vztahující se k možnosti zamítnutí žaloby na vyklizení, je-li výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Podle žalované jde o takovou situaci rovněž v dané věci, neboť v předmětném bytě bydlela se souhlasem žalobkyně déle než deset let, návrh na rozvod manželství nepodala ona, nýbrž jej podal z důvodů navázání mimomanželského vztahu její manžel. Kromě toho právě na naléhání manžela odmítla v minulosti nabídku bytu od svého zaměstnavatele. Byť je svým zaměstnavatelem hodnocena kladně, není v jejich silách, aby si ze svého platu zdravotní sestry zaopatřila byt. Má-li byt opustit bez bytové náhrady s nezletilým dítětem, které má ve své výchově, je podle jejího názoru takový výkon práva současně v rozporu s články 3 odst. 1, 9 odst. 1 a 27 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy. Nakonec v dovolání uvedla, že "nežádá, aby její bytovou situaci řešil stát, ale žádá, aby stát, v daném případě nezávislý soud, nedal průchod takovému výkonu práva, který by ve svých důsledcích vážně poškodil nezletilé dítě a porušil by závazky, které na sebe převzala Česká republika přistoupením k Úmluvě o právech dítěte". Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především namítla, že nezletilé dítě může být svěřeno rovněž do výchovy svého otce a že za této situace dítě není překážkou vyklizení žalované z bytu a nemůže být ani důvodem pro zamítnutí žaloby. Poté s poukazem na velikost bytu, počet v něm žijících osob a svůj věk zdůraznila nesnesitelnost bytových podmínek, v nichž žije. Současně rovněž zpochybnila pravdivost některých dovolacích tvrzení. Protože má zato, že v daném případě nejde o rozhodnutí zásadně právně významné, navrhla, aby dovolací soud dovolání "nepřipustil".
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. června 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaná přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřela.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá - nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhla vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázky, zda není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zákoníku) a s Úmluvou o právech dítěte "postup, kdy má s jedenáctiletým dítětem do šesti měsíců od právní moci rozsudku vyklidit své dosavadní trvalé bydliště, ač nemá jinou možnost bydlení a není v jejich možnostech si náhradní byt s ekonomicky únosným nájemným v této lhůtě zajistit". Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou s přihlédnutím k takto formulované otázce a právnímu posouzení věci odvolacím soudem vymezeny právním závěrem o nemožnosti žalobu zamítnout, byť by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy (resp. Úmluvou o právech dítěte), kterýžto závěr žalovaná v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. ve skutečnosti napadla.
S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaná v dovolání napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Protože odvolací soud zmíněnou právní otázku posoudil jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je - li podle závěru dovolacího soudu tato otázka otázkou zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaná nenamítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou bylo postiženo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. je již vyřešena na jiném místě odůvodnění tohoto rozsudku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení žalované z předmětného bytu, který užívala jak za trvání manželství, tak i po zániku manželství s vnukem žalobkyně na základě jejího souhlasu jako nájemce bytu (právní důvod jejího bydlení v bytě byl od tohoto souhlasu odvozen), a to po odvolání uvedeného souhlasu ze strany žalobkyně. Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatelka zpochybnila, je otázka, zda v případě, že výkon tohoto práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zákoníku), lze přikročit k zamítnutí žaloby (na vyklizení bytu), jak míní žalovaná, či zda ani s přihlédnutím k této okolnosti žalobu zamítnout nelze, jak dovodil odvolací soud.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je také okolnost, že nájemce (resp. osoba, jejíž postavení určuje ustanovení §712a obč. zákoníku) s bydlením této další osoby v bytě souhlasí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Rovněž tak dovodila, že manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu rodičů druhého manžela (vlastníků), je povinen byt po odvolání souhlasu vyklidit, a to zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení §712 a §713 obč. zákoníku tu ani analogicky ve smyslu §853 obč. zákoníku použít nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněný v sešitě č. 23 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Závěr, že vyklizení bytu nelze v těchto případech vázat na zajištění bytové náhrady, vyplývá rovněž z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve svazku 4, ročník 1995 - II. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, na nějž v této souvislosti správně odkázal již odvolací soud (dovolací námitka o nepoužitelnosti citovaného nálezu proto, že v něm se vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, domáhal vlastník /nikoli nájemce/ a navíc nešlo o osobu s nezletilým dítětem, která řadu let užívala byt se souhlasem nájemce a v jejichž silách není opatřit si v současných poměrech byt v P., je nepřípadná, neboť jak ve zmíněném nálezu, tak také v projednávané věci šlo v tomto ohledu o odpověď na otázku, zda prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku lze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka /nájemce/). Při řešení právní otázky, předložené k dovolacímu přezkumu, však nelze opomenout, že v již zmíněném rozsudku ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, Nejvyšší soud České republiky vedle závěru o vyklizení bytu bez vázanosti na zajištění bytové náhrady rovněž dovodil, že nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit toliko postupem podle §3 odst. 1 obč. zákoníku, tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy; to platí jen za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními, a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je (uvedený závěr lze dovodit rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96, na nějž správně již v průběhu nalézacího řízení poukázala žalovaná). V nálezu ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném pod č. 110 ve svazku 15, ročník 1999 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, pak Ústavní soud dovodil, že pokud "občanský zákoník neupravuje výslovně, že osoba užívající byt na základě odvozeného právního důvodu, tedy kupř. z důvodu příbuzenského vztahu k vlastníku budovy, v níž užívala byt s jeho souhlasem, má po odvolání tohoto souhlasu nárok na bytovou náhradu (§712 obč. zákoníku), vznikající zásadně jen za předpokladu zániku nájemního práva k bytu, souhlasí Ústavní soud s názorem, jenž Nejvyšší soud České republiky vyslovil ve svém rozsudku sp. zn. 3 Cdon 131/96, že v takovém případě ustanovení §712 a §713 obč. zákoníku, a to ani analogicky (§853 obč. zákoníku), použít nelze. Také projednávaný případ je typickým příkladem odvozeného užívacího vztahu, kdy možnost stěžovatelky v domě bydlet byla vázána na souhlas žalobkyně, jako výlučné vlastnice rodinného domku. Nepřiměřenou tvrdost, jež v obdobných situacích může vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze však, jak dále konstatuje v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud, i podle názoru Ústavního soudu zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zákoníku, tedy odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy. V projednávané věci nelze bez povšimnutí pominout, že manželství stěžovatelky a syna žalobkyně bylo uzavřeno již před zhruba 20 léty a že z tohoto manželství se narodily dvě dcery, které, jak Ústavní soud zjišťuje z obsahu spisu sp. zn. 5 C 97/94 Obvodního soudu pro Prahu 9, byly rozsudkem tohoto soudu ze dne 8. února 1995 svěřeny do výchovy stěžovatelky. Ústavní soud má proto za to, že výkon vlastnických práv žalobkyně je za současného stavu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 obč. zákoníku, neboť stěžovatelka, odkázaná pouze na svůj příjem zdravotní sestry, by se vystěhováním z bytu i se svými dětmi, vnučkami žalobkyně, ocitla bez obydlí. Pokud tedy obecné soudy z tohoto pohledu věc vůbec nezkoumaly, odepřely tím stěžovatelce, vystavené ze strany žalobkyně postupu stěží slučitelnému s čl. 11 odst. 3 Listiny (rozuměj Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky) právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny".
Z citované judikatury, s níž se Nejvyšší soud ztotožňuje rovněž v dané věci, vyplývá nesprávnost závěru, že k zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nelze přistoupit v případě, že výkon tohoto práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zákoníku). Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku (srov. R 7/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného. Jak je konstatováno v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková