ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2670.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2670/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. f. České republiky, zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B., o zaplacení částky 33.954,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 161/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2004, č. j. 11 Co 322/2004-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 33.954,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný jako nájemce bytu I. kategorie v domě čp. 107 v obci D. o celkové výměře podlahové plochy 148,10 m2 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) dluží na nájemném za dobu vymezenou v žalobě celkem částku 33.954,- Kč s příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení specifikovaného v žalobě.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 7 C 161/2003-95, ve znění opravného usnesení ze dne 19. března 2004, č. j. 7 C 161/2003-98, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 33.954,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Z provedených důkazů vzal mimo jiné za zjištěno, že na základě smlouvy o vydání věci ze dne 23. dubna 2003 s účinky vkladu vlastnického práva k témuž dni se žalovaný stal vlastníkem předmětného domu, v němž se nachází předmětný byt, a že za žalovanou dobu žalovaný (jako dřívější nájemce předmětného bytu) dluží žalobci (dřívějšímu pronajímateli bytu a správci předmětného domu) na nájemném částku 33.954,- Kč s poplatkem z prodlení vyčísleným v žalobě. Nebyla-li výše dlužného nájemného a ani výše poplatku z prodlení mezi účastníky sporná, žalobě – na uvedeném skutkovém základě – vyhověl (s odkazem na ustanovení §686 – §696 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“). Současně konstatoval, že žalovaným namítané pochybení žalobce „v rámci vyřizování restitučních sporů ohledně bažantnice a dalších pozemků v D. se souzené pohledávky netýká“; proto k němu při rozhodování projednávané věci nepřihlédl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. července 2004, č. j. 11 Co 322/2004-120, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil ve výroku I. ohledně napadené částky 30.628,- Kč (výrok I.) a změnil ve výroku I. ohledně příslušenství pohledávky v podobě tam uvedeného poplatku z prodlení tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že žalovaný jako dřívější nájemce předmětného bytu dluží žalobci (dřívějšímu pronajímateli bytu) na nájemném žalovanou částku (tudíž i odvoláním napadenou částku 30.628,- Kč); za správný proto pokládal výrok týkající se povinnosti žalovaného zaplatit dlužné nájemné, neboť podle něj tato jeho povinnost „v ničem dobrým mravům neodporuje“. Současně však dovodil, že „v daném případě by stanovení povinnosti žalovanému zaplatit poplatky z prodlení bylo v rozporu s dobrými mravy“, byť mu – v důsledku nezaplacení nájemného – povinnost zaplatit žalobci poplatek z prodlení vznikla ve smyslu §697 obč. zák. Podle odvolacího soudu nelze v této souvislosti odhlédnout od důvodu, který k tomu žalovaný měl, tj. od toho, že restituční nárok žalovaného týkající se předmětného domu byl vypořádán se značným prodlením způsobeným žalobcem, přičemž důvody takového postupu spočívající ve vázanosti na jiné právní vztahy účastníků pokládal odvolací soud za právně bezvýznamné.
Proti zamítavému výroku II. rozsudku odvolacího soudu (výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení tam uvedeného poplatku z prodlení) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, že domáhá-li se po žalovaném zaplacení poplatku z prodlení, jde – vzhledem k okolnostem případu – o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že nevzal v úvahu důvod, pro který smlouvu o převodu nemovitostí č. 177 R 01/26 (dále jen „dohoda o vydání předmětného domu“) podepsal až dne 23. dubna 2003. Uvedl, že tomu tak bylo proto, že „v rozhodné době s žalovaným probíhala jednání o vyklizení a předání nemovitostí bývalé bažantnice na stavební parcele č. 89, 90, 91, 92, 93 a 94 včetně pozemků v katastrálním území D., které žalovaný neoprávněně užíval, neplatil nájemné, a to ani po výzvách pracovníků žalobce, které naopak zcela ignoroval“. Za této situace mu žalobce při jednání dne 27. listopadu 2001 – s odkazem na Metodický pokyn, svazek A – část 6/1 – str. 17 pod bodem 2 – sdělil, že až do vyřešení těchto užívacích vztahů bude pozastaveno uzavření dohody o vydání předmětného domu. V mezidobí žalovaného několikrát na vyřešení uvedeného problému upozorňoval. Dále uvedl, že vyřešil-li žalovaný své závazky vůči němu až uzavřením dohody dne 7. ledna 2003, podepsal dohodu o vydání předmětného domu dne 23. dubna 2003 a následně odeslal návrh na vklad do katastru nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a podotkl, že v rozporu s dobrými mravy je rovněž nárok na zaplacení dlužného nájemného.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. července 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a že proti napadenému výroku II. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání namítána), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nikoli /také/ dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jak formálně, avšak bez jakékoliv obsahové konkretizace, uvedl v dovolání). Přitom právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla napadena správnost právních závěrů týkajících se otázek dlužného nájemného a výše poplatku z prodlení. Za této situace dovolací soud z uvedených (správných) právních závěrů vychází. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil ve vztahu k příslušenství pohledávky (pohledávky z titulu dlužného nájemného) v podobě poplatku z prodlení s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Podle §686 odst. 1 obč. zák. nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu. Podle §696 odst. 2 obč. zák. se úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo záloha na ně platí spolu s nájemným, nebude-li účastníky dohodnuto nebo právním předpisem stanoveno jinak. Nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení (§697 obč. zák.). Podle §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Placení nájemného (a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu) náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. §685 a násl. obč. zák.). Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000).
Soudní praxe rovněž připustila, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, uveřejněném pod C 1046 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, totiž dovodil, že uplatnění práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení vůči dědicům dlužníka není samo o sobě zneužitím práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud rovněž dovodil (srov. rozsudek ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod C 375 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Nejvyšší soud zastává názor, že uvedené právní závěry lze bez dalšího vztáhnout i na povinnost zaplatit poplatek z prodlení v případě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
V projednávané věci se dovolací soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že žalobní požadavek na zaplacení poplatku z prodlení lze posoudit jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V uvedených souvislostech nelze totiž přehlédnout, že žalobce (povinná osoba v restitučním řízení týkajícím se vydání domu, v němž se nachází předmětný byt) podmínil uzavření dohody o vydání domu žalovanému vyřešením jiných právních vztahů mezi účastníky, ačkoli ty mohl a měl řešit jiným způsobem; tím úmyslně oddálil uzavření dohody o vydání věci, v důsledku čehož byl restituční nárok žalovaného týkající se předmětného domu vypořádán se značným prodlením způsobeným právě (nesprávným) postupem žalobce. Přesto však žalobce požadoval po žalovaném zaplacení nejen nájemného za dobu, kdy – nebýt tohoto jeho postupu – mohl být žalovaný vlastníkem předmětného domu, nýbrž i poplatku z prodlení. Dovolací soud zastává názor, že právě v tomto případě jde – ve smyslu shora uvedeného judikátu – o požadavek, který opomíjí zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevychází z jeho smyslu a současně jej zneužívá k poškození dlužníka. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu