ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2791.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2791/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce 3. družstva, zastoupeného advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k movité věci a o umožnění přístupu k věci pronajímateli, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 171/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. května 2005, č. j. 30 Co 159/2005-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované bylo uloženo umožnit mu přístup do „bytu č. 4 v domě v J. n. N.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to jednou ročně za účelem kontroly stavu bytu a majetku žalobce v něm umístěného a dále podle potřeby v mimořádných případech jako jsou zejména živelné pohromy, nutné a plánované opravy, revize apod. (dále jen „žaloba na umožnění přístupu do bytu“); současně se domáhal určení, že je vlastníkem plynového topení umístěného v předmětném bytě.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č. j. 7 C 171/99-120, uložil žalované povinnost umožnit žalobci přístup do předmětného bytu „za účelem kontroly, zda byt je užíván řádným způsobem, a to vždy v dopoledních hodinách první říjnovou sobotu v kalendářním roce“ (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem plynového topení umístěného v bytě (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2005, č. j. 30 Co 159/2005-130, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III., rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vyslovil, že v zamítavém výroku II. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že od konce osmdesátých let (minulého století) neumožnila žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) žalobci, resp. dříve jeho právnímu předchůdci, (pronajímateli bytu) přístup do bytu za účelem kontroly jeho užívání a že žalobce v průběhu řízení uváděl, čeho by se kontrola v bytě měla týkat (celková kontrola bytu a jeho stavu, odsouhlasení pasportu). Na tomto skutkovém základě odvolací soud – ve vztahu k žalobě na umožnění přístupu do bytu – především dovodil, že v daném případě není soud vázán návrhem účastníků, neboť z ustanovení §665 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.“), vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Poté rovněž dovodil, že vzhledem ke znění ustanovení §665 odst. 1 věty druhé obč. zák. není zapotřebí v petitu žaloby výslovně uvádět, co konkrétně může žalobce kontrolovat, a pokračoval, že běžná (preventivní) kontrola předmětu nájmu a způsobu jeho užívání je právem pronajímatele a že nedojde-li k dohodě mezi účastníky nájemního vztahu, může upravit formu kontroly, její frekvenci a rozsah soud, který je v tomto směru limitován pouze ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., tj. vyvážeností zájmů účastníků nájemního vztahu z hlediska dobrých mravů. Zde dovodil, že kontrola prováděná jednou ročně je adekvátní jak ve vztahu k pronajímateli tak také ve vztahu k nájemci a nelze ji pokládat za šikanózní výkon práva pronajímatele. Z těchto důvodů vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, ustanovení §665 odst. 1 věty druhé obč. zák. „rozhodně nevyjadřuje způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, ale stanoví pouze právo pronajímatele přístupu do bytu za jistým a jednoznačným účelem, t. j. zda je byt řádně užíván … stanoví, k čemu je pronajímatel oprávněn …. Žádný jiný důvod přístupu do bytu nepřichází do úvahy s výjimkou ustanovení §692 odst. 3 obč. zák.“. Současně příkladmo uvedla ustanovení §142, §149 a §438 obč. zák., která naopak podle jejího názoru způsob vypořádání vztahu mezi účastníky upravují. V návaznosti na to uvedla, že ačkoliv žalobní petit ve znění „žalované se ukládá nebránit výkonu vlastnických práv bráněním přístupu do bytu za účelem jeho kontroly“ nebyl v průběhu řízení změněn, bylo o této části žaloby rozhodnuto – nad rámec tohoto návrhu – tak, že „žalovaná je povinna umožnit žalobci přístup do předmětného bytu za účelem kontroly, zda byt je užíván řádným způsobem, a to vždy v dopoledních hodinách první říjnovou sobotu v kalendářním roce“. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil přesto, že z něj nevyplývá, o jakou konkrétní kontrolu v bytě by mělo jít. Za neurčité – z důvodů vyjmenovaných v dovolání – pokládá i vymezení doby kontroly užitím sousloví „v dopoledních hodinách“. Dodala rovněž, že podle §665 odst. 1 věty druhé obč. zák. kontrolu zde upravenou nelze požadovat a realizovat způsobem nadměrným, např. opakovaně. Má za to, že o věc zásadního právního významu jde proto, že z „ústavního nálezu 218/95“ vyplývá, že je porušením čl. 36 Listiny základních práv a svobod, rozhodne-li soud – jako v daném případě – nad rámec uplatněného návrhu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve vyhovujícím výroku I. napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jde-li o uplatněné dovolací důvody – dovolatelka v dovolání formálně odkázala na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., tedy jakoby v dovolání vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. uplatnila rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud však zastává názor, že posléze uvedený dovolací důvod – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – nijak obsahově nekonkretizovala, neboť v dovolání neuvedla, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Její dovolací námitky (odvolací soud potvrdil ve vyhovujícím výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv ten rozhodl nad rámec žaloby a přitom zde nešlo o řízení, v němž by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky; z výroku I. rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného napadeným rozsudkem nevyplývá, o jakou konkrétní kontrolu v bytě by mělo jít; neurčité je i vymezení doby kontroly užitím sousloví „v dopoledních hodinách“) jsou z obsahového hlediska podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelka však přehlédla, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že odvolací soud – s odkazem na ustanovení §665 odst. 1 věty druhé obč. zák. – rovněž dovodil, že běžná (preventivní) kontrola předmětu nájmu a způsobu jeho užívání je právem pronajímatele a že nedojde-li k dohodě mezi účastníky nájemního vztahu, může upravit formu kontroly, její frekvenci a rozsah soud, který je v tomto směru limitován pouze ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., tj. vyvážeností zájmů účastníků nájemního vztahu z hlediska dobrých mravů. Zde dovodil, že kontrola prováděná jednou ročně je adekvátní jak ve vztahu k pronajímateli tak také ve vztahu k nájemci a nelze ji pokládat za šikanózní výkon práva pronajímatele. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se zabýval (a to s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.) otázkou nadměrnosti kontroly ve smyslu §665 odst. 1 věty druhé obč. zák. Správnost závěrů, které v tomto směru přijal, dovolatelka ničím nezpochybnila; za takové zpochybnění totiž nelze bez dalšího pokládat její dovolací námitku, že podle §665 odst. 1 věty druhé obč. zák. kontrolu zde upravenou nelze požadovat a realizovat způsobem nadměrným, např. opakovaně.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu