ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2828.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2828/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 215/99, o dovolání žalovaného a D. K. (zastoupeného advokátem), proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2000, č. j. 19 Co 2177/2000-74, takto:
I. Dovolání Davida Kadlece se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2000, č. j. 19 Co 2177/2000-74, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 11. července 2000, č. j. 16 C 215/99-58, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě, a určil, "že povinnost žalovaného vyklidit byt 3+1 s příslušenstvím v domě č.p. 235/8 v Č. B. (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), uložená mu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.3.1993, č. j. 11 C 442/92-16, není nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu a žalovaný je povinen byt vyklidit do 15-ti dnů po právní moci tohoto rozsudku", a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání s odůvodněním, že "problematika rozhodování o určení, že povinnost k vyklizení bytu není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, i otázka posouzení platnosti právního úkonu podle §49a o.z., byla judikaturou již mnohokrát řešena, v konkrétním případě nebyla nově posuzována žádná otázka zásadního právního významu". V pořadí první, rovněž vyhovující, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. října 1999, č. j. 16 C 215/99-22, byl k odvolání žalovaného usnesením odvolacího soudu ze dne 11. ledna 2000, č. j. 19 Co 3557/99-36, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, učiněných soudem prvního stupně, a vzal tak především za prokázáno, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále opět jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 8. března 1993, č. j. 11 C 442/92-16, vyhověl žalobě J. t., a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k přdmětnému bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému uložil, aby byt vyklidil a vyklizený předal žalobci do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále měl za zjištěno, že na naléhání žalovaného uzavřel žalobce (jako právní nástupce J. t.) se žalovaným dne 1. července 1997 (novou) smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen "nájemní smlouva ze dne 1. července 1997"), aniž byl žalovaným o předchozím přivolení k výpovědi z nájmu bytu informován, a přitom v době uzavření zmíněné nájemní smlouvy musel žalovaný vědět, "že je zde skutečnost významná z hlediska omylu ve vůli žalobce, přinejmenším mu tato skutečnost musela být zřejmá". Konečně vzal za zjištěno, že žalovaný je spolu s manželkou vlastníkem rodinného domu v L., jehož užívání bylo povoleno rozhodnutím Městského úřadu v L. ze dne 13. července 1999, č. j. 982/99. Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - pak dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 nemohlo žalovanému vzniknout "nové" právo nájmu k předmětnému bytu, neboť uvedená smlouva je neplatná podle §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době jeho rozhodování (dále jen "obč. zák."), nikoliv však proto, že žalovaný žalobcův omyl (nevědomost o předchozím soudním přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu) vyvolal, nýbrž z toho důvodu, že "o něm musel vědět". Přitom výslovně odmítl žalovaným zastávaný výklad, že slovním spojením "o něm musel vědět" je míněna vědomost osoby, které byl právní úkon určen, o omylu jednající osoby, a dovodil, že z tohoto hlediska je právně významná pouhá vědomost o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující, tj. v poměrech dané věci vědomost žalovaného o uvedeném soudním přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Přesto však nakonec na základě zjištění, že žalovaný v době uzavření nájemní smlouvy musel vědět, "že je zde skutečnost významná z hlediska omylu ve vůli žalobce, přinejmenším mu tato skutečnost musela být zřejmá", ve skutečnosti uzavřel, že je dána rovněž vědomost žalovaného o omylu žalobce. Zaniklo - li žalovanému původní právo nájmu k předmětnému bytu (srov. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. března 1993, č. j. 11 C 442/92-16) a na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 "nové" právo nájmu nevzniklo, nemohlo - v důsledku absence samotného práva nájmu žalovaného k bytu - přejít právo nájmu podle §708 obč. zák. na syna žalovaného. Je - li bytová potřeba žalovaného (a jeho rodiny) zajištěna bydlením v rodinném domě, došlo - oproti situaci, která zde byla v roce 1993 - ke změně poměrů, takže není namístě trvání na zajištění určené bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný a D. K., bytem v Č. B. (dále jen "D. K.") dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a s přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítli nesprávné právní posouzení otázky pasivní věcné legitimace v dané věci. Jestliže žalovaný (s manželkou a dcerou) byt opustil a zůstal v něm bydlet jeho zletilý syn D., pak, a to rovněž vzhledem k přechodu práva nájmu ve smyslu §708 obč. zák., je D. K. - a nikoliv žalovaný - pasivně věcně legitimován. Podle názoru žalovaného jsou nesprávné rovněž právní závěry přijaté odvolacím soudem ve vztahu k ustanovení §49a obč. zák. Žalovaný sice nepolemizuje se zjištěním, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 žalobce nevěděl o dřívějším soudním přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a nenapadá ani právní závěr, že pro účely uzavření nové nájemní smlouvy šlo o omyl podstatný, a stejně tak jemu prospívající právní závěr, že on tento žalobcův omyl nevyvolal. Má však zato, že z hlediska slovního spojení, užitého v závěru věty první §49a obč. zák., totiž spojení "o něm musela vědět", není rozhodující "pouhá vědomost žalovaného o skutečném stavu věci, (tj. o existenci soudního přivolení k výpovědi z nájmu bytu)", nýbrž právně významná zde je jeho "vědomost o omylu žalobce ohledně tohoto soudního přivolení", tj. "nejen znalost skutečného stavu, ale též vědomost o tom, že jednající osobě tento skutečný stav není znám, popř. je znám v nesprávné podobě". Jestliže "však žalovaný neznal a ani nemohl znát obsah smlouvy, na jejímž základě se žalobce stal vlastníkem domu, nemohl vědět, že prodávající k této smlouvě neinformoval žalobce o soudním přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalovaného a o této žalobcově nevědomosti nebyl žalovaný ani jinak zpraven", neměl - ve smyslu §49a obč. zák. - vědomost o omylu žalobce. Nájemní smlouva ze dne 1. července 1997 je tedy platná a na jejím základě vzniklé "nové" právo nájmu k bytu přešlo za splnění podmínek normovaných ustanovením §708 obč. zák. na D. K. Užívá - li D. K. předmětný byt na základě práva nájmu, které na něj přešlo (§708 obč. zák.), a odvolací soud s ním přesto nejednal jako s účastníkem řízení, je řízení postiženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. září 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále opět jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolací soud se v první řadě zabýval dovoláním D. K.
Z ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolání může podat účastník původního řízení (popřípadě jeho právní nástupce).
Občanský soudní řád obsahuje celkem tři definice účastníků řízení. První dvě definice jsou uvedeny v §90 o.s.ř., třetí definici uvádí §94 o.s.ř. Pro účely dané věci není zapotřebí se zabývat druhou a třetí definicí účastníků řízení, obsaženou v §90 větě za spojkou "nebo" a v §94 o.s.ř. Je tomu tak proto, že podle druhé a třetí definice se zakládá účastenství v tzv. nesporném řízení a v některých řízeních podle části druhé ("Činnost soudu před zahájením řízení") občanského soudního řádu (druhá definice), a v řízeních, která mohou být zahájena i bez návrhu, resp. v řízení o neplatnost manželství (třetí definice), a v daném případě o žádné z těchto řízení nešlo.
V tzv. řízení sporném, kterým je i řízení v projednávané věci, jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný), tj. ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu (žalobě) označil za odpůrce (žalovaného) - první definice účastníků řízení, obsažená v §90 větě před spojkou "nebo" o.s.ř. Tato definice účastníků řízení se uplatní i v dané věci.
Protože z pohledu ustanovení §240 odst. 1 a §90 věty před spojkou "nebo" o.s.ř. byl oprávněn podat dovolání jako účastník řízení pouze žalovaný, tj. ten, jehož žalobce v žalobě označil za žalovaného, a nikoli D. K., který účastníkem a ani vedlejším účastníkem řízení nebyl, bylo dovolání D. K. ve smyslu §243b odst. 4 ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odmítnuto, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn.
Je - li podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dovolání přípustné pouze tehdy, byla - li odňata možnost jednat před soudem - v průběhu řízení nesprávným postupem soudu - účastníku řízení, pak, nebyl - li D. K. účastníkem (a ani vedlejším účastníkem) řízení, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., jak se o to snaží žalovaný i D. K.
Dovolací soud se pak zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány (v něm, jak je shora rozvedeno, je zmíněna pouze vada ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., avšak nikoli ve vztahu k účastníku řízení, nýbrž D. K.) a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde. Odvolací soud totiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že oba rozsudky soudu prvního stupně, tj. rozsudky z 19. října 1999, č. j. 16 C 215/99-22, a z 11. července 2000, č. j. 16 C 215/99-58, byly rozsudky vyhovující a nelze tak dovodit, že soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem rozhodl jinak než ve svém prvním, zrušeném rozsudku, jak to pro účely přípustnosti dovolání vyžaduje právě ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, přičemž současně musí jít o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů - tj. soudů rozhodujících o dovoláních (dříve o stížnostech pro porušení zákona) či odvoláních - nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu (soudu prvního stupně), které bylo vyššími soudy akceptováno a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za otázku zásadního právního významu však nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí; jestliže však odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, zpravidla o otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. půjde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné na straně 135 a 136 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné na straně 296 - 300 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhl obecně, tj. bez konkretizace otázky, resp. otázek, které by měly být podrobeny dovolacímu přezkumu, vyslovení přípustnosti dovolání. Jelikož dovolací soud může - logicky vzato - v dovolacím řízení přezkoumávat správnost pouze odvolacím soudem přijatých právních závěrů, jsou objektivní hranice dovolacího přezkumu vymezeny vždy "pouze" právními závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Závěr, že v daném případě došlo - oproti situaci, která zde byla v roce 1993 - ke změně poměrů, spočívající v tom, že bytová potřeba žalovaného (a jeho rodiny) je zajištěna bydlením v rodinném domě, takže není namístě trvání na zajištění určené bytové náhrady, odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - přijal poté, co dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 "nový" nájemní poměr k předmětnému bytu žalovanému nevznikl proto, že zmíněná nájemní smlouva je z důvodu uvedeného v ustanovení §49a obč. zák. neplatná. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou v daném případě vymezeny právním závěrem, který žalovaný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. rovněž napadl, tj. závěrem, že nájemní smlouva ze dne 1. července 1997 je podle §49a obč. zák. neplatná.
S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaný skutečně napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Žalovaný v dovolání netvrdí, že odvolací soud použil na správně zjištěný skutkový stav věci nesprávný právní předpis; namítá však, že závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 vychází z nesprávného výkladu správně použitého právního předpisu, konkrétně ustanovení §49a obč. zák.
Otázka výkladu ustanovení §49a obč. zák. může být z pohledu dovoláním napadeného rozsudku otázkou zásadního právního významu, neboť na řešení této otázky jako otázky předběžné záviselo posouzení žalobou uplatněného nároku. Protože současně jde o otázku, jejíž výklad není v soudní praxi ustálen, lze - s přihlédnutím ke shora uvedenému - pokládat rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí zásadně právně významné.
Jde - li podle závěru dovolacího soudu o otázku zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k vadě tohoto charakteru došlo. Vady ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. - jak již bylo výše zmíněno - ohledně něj namítány a ani zjištěny nebyly.
Podle §49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatný nečiní. Ve smyslu citovaného ustanovení tedy způsobuje omyl ve vůli jednajícího, tj. situace, kdy jednající měl nesprávnou nebo neúplnou představu o právních následcích právního úkonu, který činí - neplatnost tohoto úkonu, přičemž podle §40a obč. zák. jde o neplatnost relativní.
Ve smyslu §49a věty první obč. zák. má omyl jednajícího za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl - li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího), a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal, nebo o něm (tj. o omylu a nikoli o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující), ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět. Ve vztahu k posléze uvedenému předpokladu rozlišuje zákon dvě situace - jde o situaci, kdy druhý účastník omyl vyvolal, a poté o situaci, kdy druhý účastník musel o omylu jednajícího vědět. Obě situace jsou z hlediska právní relevance rovnocenné a tudíž postačí, je - li dána jedna z nich (viz dikce "nebo"). Omyl je vyvolán druhým účastníkem tehdy, jestliže tento účastník bez úmyslu uvést mýlícího se účastníka v omyl vznik omylu způsobil, např. uvedením nepravdivých skutečností, jež byly pro utváření vůle jednající osoby rozhodující. O případ, kdy omyl musel být druhému účastníku znám, jde tehdy, když druhý účastník buď omyl poznal anebo vzhledem k okolnostem poznat musel, a mýlícího se na jeho omyl neupozornil. Pro úplnost je zapotřebí uvést, že třetím případem neplatnosti právního úkonu pro omyl je případ, kdy byl omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), přičemž zákon nevyžaduje, aby v tomto případě šlo o omyl podstatný (§49a věta druhá obč. zák.). Lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje. Ke stejným právním závěrům dospěl při výkladu ustanovení §49a obč. zák. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 23. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 432/96.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výklad ustanovení §49a věty první obč. zák. nelze pokládat za správný, neboť v rozporu s tím, co je uvedeno v předchozím odstavci, odvolací soud vyložil část věty první za spojkou "nebo" citovaného ustanovení, tj. slovní spojení "o něm musela vědět", nikoliv jako vědomost druhého účastníka o omylu jednající osoby, nýbrž nesprávně jako vědomost o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující. Přesto je však právní posouzení věci správné, neboť odvolací soud na základě zjištění, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 musel žalovaný vědět, "že je zde skutečnost významná z hlediska omylu ve vůli žalobce, přinejmenším mu tato skutečnost musela být zřejmá", v konečném důsledku správně (ve smyslu §49a věty první obč. zák.) dovodil, že v tomto případě musel žalovaný o omylu žalobce vědět, tj. omyl poznal anebo vzhledem k okolnostem poznat musel, a mýlícího se na jeho omyl neupozornil; z toho vyplývá, že nesprávný výklad ustanovení §49a věty první obč. zák. se v právním posouzení věci odvolacím soudem nijak neprojevil (neměl na něj žádný vliv). Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalovanému ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu části dvanácté /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlavy první /Přechodná ustanovení k části první/, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle ust. §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř., když žalovaný a ani D. K. s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová