ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.285.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 285/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. P. a.s., zastoupené advokátkou, proti žalované E. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 225/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2003, č. j. 20 Co 47/2003-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.2.2003, č.j. 20 Co 47/2003-69, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.10.2002, č.j. 30 C 225/99-50, jímž tento soud uložil žalované, aby vyklidila byt č. 3 ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 1708, v P.-N., O. 12, sestávající z rohového pokoje s balkonem, z pokoje včetně kuchyňského koutu se dvěma okny do P. ulice, z pokoje se dvěma okny do ulice O., z předsíně, koupelny a WC a do 15 dnů od právní moci rozhodnutí vyklizený odevzdala žalobkyni a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o vrácení přeplatku na soudním poplatku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně zjistil správně a v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí skutkový stav a věc též zcela správně právně posoudil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž odmítl argumentaci o nedostatku aktivní legitimace žalobce, kterou žalovaná dovodila z faktu, že kupní smlouva ze dne 28.4.1989 nebyla s výjimkou dohody o zřízení věcného břemene registrována státním notářstvím. Podle ust. §134 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ve znění ke dni 28.4.1989, převáděla-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývalo se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti bylo třeba registrace státním notářstvím, nešlo-li o převod do socialistického vlastnictví. Socialistickým vlastnictvím bylo podle ust. §8 odst. 2 hospodářského zákoníku, ve znění účinném v rozhodné době, vlastnictví celospolečenské, družstevní, jakož i vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací. Právě takovou jinou socialistickou organizací s vlastním majetkem, zřízenou pro působení v oblasti zahraničního obchodu, byl dle odvolacího soudu žalobce. Žalobce byl zřízen podle z.č. 243/1949 Sb. a jeho předmětem podnikání bylo především zprostředkování dovozu zboží. Tomu také odpovídá závěr učiněný soudy obou stupňů ve sporu o neplatnost uvedené kupní smlouvy, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 133/90, podle něhož nemovitosti nepřešly do vlastnictví státu ve smyslu z.č. 87/91 Sb., když tato skutečnost nijak nevylučuje socialistický charakter přejímající organizace a zároveň i socialistický charakter jejího vlastnictví. Kupní smlouva ze dne 28.4.1989 proto, podle odvolacího soudu, ke své účinnosti registraci státním notářstvím ve smyslu cit. zákonného ustanovení nevyžadovala a žalobce nabyl vlastnické právo k nemovitostem okamžikem jejího uzavření (§44, §46 odst. 2, §134 odst. 2 věta před středníkem o.z., ve znění účinném ke dni 28.4.1989). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předci žalované užívali sporný byt z titulu práva z věcného břemene, nikoli z titulu práva nájemního. Argument žalované, že na základě listiny nazvané „zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu“, která měla být dne 10.1.1964 sjednána mezi A. K. a Ing. E. Š., vzniklo Ing. Š. právo byt užívat, odvolací soud nepovažuje za správný, neboť jak již uvedl soud prvního stupně, chybí zde přidělovací rozhodnutí. Bez tohoto rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu ust. §154 odst. 1 o.z. nemohla mít případná dohoda o odevzdání a převzetí bytu žádné právní účinky a v daném případě by byla dle názoru odvolacího soudu i nelogická, neboť vlastnice domu a Ing. E. Š. bydleli v jednom bytě. Předmětná listina tak dle odvolacího soudu sloužila k ryze evidenčním účelům, čemuž odpovídá i okolnost, že v ní není jednoznačně identifikován byt, kterého se má týkat, a není ani tvrzeným uživatelem podepsaná. Proti existenci řádného vztahu osobního užívání ke spornému bytu ve smyslu §152 a násl. o.z. svědčí sama skutečnost, že k němu bylo v souvislosti s prodejem zřízeno bývalé vlastnici a jejím rodinným příslušníkům věcné břemeno podle ust. §135c o.z. Existence věcného břemene pak bránila tomu, aby byl osobě oprávněné z tohoto břemene byt přenechán do užívání dohodou ze dne 24.6.1992, neboť takovéto smluvní ujednání by dle odvolacího soudu bylo neplatné ve smyslu ust. 39 o.z. Ze smyslu této dohody, jejíž obsah je zcela neurčitý, lze pomocí výkladového pravidla uvedeného v §35 odst. 2 o.z. dle odvolacího soudu dovodit, že jejím účelem bylo pouze stanovení výše úhrad za služby, a pouze v tomto ohledu ji lze považovat za platný právní úkon. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předci žalované neužívali sporný byt z titulu nájemního práva, které by mohlo na žalovanou přejít způsobem předvídaným v ustanovení §706 odst. 1 o.z. Smrtí dědečka žalované jako poslední osoby, které podle smlouvy ze dne 28.4.1989 svědčilo právo z věcného břemene užívání sporného bytu, toto břemeno podle §151p odst. 4 o.z. zaniklo, žalobce má tedy podle ust. §126 odst. 1 o.z. z titulu ochrany svého vlastnického práva nárok na vyklizení bytu, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 6.5.2003 napadla žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20.2.2003, č.j. 20 Co 47/2003-69, s tím, že přípustnost dovolání je dána ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvody uplatnila důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., a to že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a uvedené v ust. §241a odst. 3 o.s.ř., a to že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V dovolání žalovaná shrnula dosavadní průběh řízení a dále uvedla, že pro řešení sporu je podstatné vyřešení dvou otázek, které mají v daném případě dle dovolatelky zásadní právní význam. Jednak se jedná o otázku aktivní legitimace žalobce k prosazení tvrzených práv před procesním soudem a dále se jedná o přechod práva nájmu z právního předchůdce na dovolatelku, tedy o otázku trvání nájemního vztahu dovolatelky k předmětnému bytu. Dle dovolatelky těmto otázkám soudy obou stupňů nevěnovaly odpovídající pozornost, s těmito otázkami se dostatečně nevypořádaly a takto se nevypořádaly ani s důkazními návrhy dovolatelky. Předmětný byt se nalézá v domě, jehož původní vlastnicí byla babička žalované, která jej kupní smlouvou ze dne 28.4.1989 prodala žalobci včetně toho, že ve prospěch prodávající, její dcery a zetě bylo zřízeno věcné břemeno bezplatného doživotního užívacího práva. Dovolatelka je toho názoru, že vlastníci nemovitostí v předmětné době mohli byty sami užívat bez přivolení a souhlasu tehdejších správních orgánů a mohli rovněž v omezeném rozsahu s takto užívaným bytem disponovat tak, jak to učinila předchůdkyně žalované, tedy dohodou o převzetí bytu, když takovémuto úkonu muselo předcházet schválení bývalého ONV P., neboť v opačném případě by smluvní strany takovouto dohodu neuzavíraly a ani uzavřít nemohly. Užívání bytu předchůdcem žalované Ing. E. Š. nebylo nikdy zrušeno, neboť smlouvou o věcném břemeni bylo jen zřízeno další právo s tím, že byla zejména upravena jeho bezplatnost. Dle dovolatelky nebyla užívací práva plynoucí z jiných titulů smlouvou o věcném břemeni zrušena nebo nahrazena a žalovaná vychází z toho, že zánikem smlouvy o věcném břemeni zanikla toliko bezplatnost užívání, nikoli užívání jako takové, neboť toto je odvozeno a založeno na dalších právních skutečnostech. Dále je toho názoru, že v roce 1992 byla mezi žalobcem, A. K. a Ing. E. Š. uzavřena dohoda o užívání bytu s tím, že touto dohodou byl byt přenechán do užívání na dobu neurčitou. Tuto standardní smlouvu obdrželi všichni nájemci domu s tím rozdílem, že oproti ostatním nájemním smlouvám nebyla v rubrice úhrada za užívání žádná úhrada uvedena, neboť Ing. E. Š. byl oprávněn až do své smrti předmětný byt užívat bezplatně. Dle dovolatelky není správný názor, že mohlo dojít k ukončení právního vztahu mezi účastníky smrtí právního předchůdce žalované bez přechodu práva nájmu na blízkého rodinného příslušníka, nad to spolužijící osoby. Za rozhodnou považuje dovolatelka dohodu o užívání bytu ze dne 24.6.1992. Nesouhlasí ani se závěry obou soudů v tom, že by žalobce byl ve sporu aktivně legitimován. Soudy vycházely dle dovolatelky z toho, že žalobce byl až do roku 1990 socialistickou organizací. V tomto smyslu je pak třeba se zabývat právním vznikem žalobce s tím, že není rozhodující, kdo byl zakladatelem žalobce, když soudy obou stupňů mají za to, že to byly výhradně socialistické a jiné socialistické organizace. Sám žalobce byl v době nabytí majetku nikoli socialistickou ale jinou organizací, takže se na něj dle dovolatelky vztahovaly obdobné povinnosti jako na fyzické osoby, tedy pokud jde o registrační řízení smluv o převodu nemovitostí před bývalými státními notářstvími. Předmětná kupní smlouva žádnou registrací neprošla. Pro otázku uplatnění petičního práva byla rozhodující skutečnost, zda žalobce platným způsobem nabyl či nenabyl vlastnictví k předmětné nemovitosti. Dovolatelka je toho názoru, že tomu tak nebylo. Pokud soudy obou stupňů považují žalobce za tzv. socialistickou organizaci, je toto uváděné zjištění v přímém rozporu s nálezy soudů všech stupňů v případě řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 133/90, když rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta žaloba A. K. na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28.4.1989 včetně dodatku ze dne 20.8.1989 s tím, že nebylo možno aplikovat příslušná ustanovení z.č. 87/1991 Sb., protože předmětná nemovitost nepřešla do vlastnictví státu, neboť společnost P. P. a.s.
nelze považovat za státní. Tento názor pak byl rovněž potvrzen i rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č.j. 2 Cdon 1129/97-323. Dovolatelka je toho názoru, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva nemusela být registrována, neboť nabyvatelem byla tzv. socialistická organizace P. P. a.s., je tento názor v přímém rozporu s předchozím názorem téhož Obvodního soudu pro Prahu 1, vyjádřeného v cit. rozsudku sp.zn. 13 C 133/90. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 20 Co 47/2003, ze dne 20.2.2003 a případně i rozsudek soudu prvního stupně jako nesprávný v plném rozsahu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dovolatelka rovněž ve smyslu ust. §243 o.s.ř. požádala o odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí dle §243 o.s.ř., a proto o tomto návrhu – v souladu s ustálenou praxí – nevydával samostatné rozhodnutí.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam /odstavec 1 písm. c)/ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
V projednávané věci dovolatelka v dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a v ust. §241a odst. 3 o.s.ř., aniž by dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §242a odst. 3 o.s.ř. blíže obsahově konkretizovala. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného, přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. umožňuje dovolací přezkum pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem proto může být pouze dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. K ostatním dovolacím důvodům, zmíněným dovolatelkou, proto dovolací soud nemůže přihlížet.
Dovolatelka v dovolání formuluje dvě právní otázky, s nimiž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. První z nich je otázka možnosti přechodu práva nájmu z právního předchůdce dovolatelky na dovolatelku a tedy otázka trvání nájemního vztahu dovolatelky k předmětnému bytu. Druhá otázka se týká toho, zda žalobce byl aktivně legitimován k prosazování tvrzených práv před procesním soudem.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka otázku nedostatku aktivní legitimace spojuje s posouzením právní otázky, zda žalobce byl jinou socialistickou organizací nebo jinou organizací (dle tehdejší terminologie), když od tohoto posouzení se pak odvíjelo, zda kupní smlouva ze dne 28.4.1989 ke své účinnosti potřebovala či nepotřebovala registraci státním notářstvím. Takovéto otázce ovšem nelze přiznat zásadní právní význam, neboť již nemůže mít, a to s ohledem na změnu společenských poměrů a právních předpisů, dopad do obecné rozhodovací praxe soudů.
Dovolací soud však pokládá za vhodné uvést, že socialistickými organizacemi obecně byly podle ust. §14 z.č. 109/1964 Sb. (hospodářský zákoník), ve znění účinném v rozhodné době, státní podniky, státní hospodářské organizace, rozpočtové a jiné státní organizace, družstevní organizace, společenské organizace a jiné organizace, jejichž činnost přispívala k rozvoji socialistických vztahů. Žalobce byl státem založenou akciovou společností s vlastním majetkem, a byl zřízen podle z. č. 243/1949 Sb. (o akciové společnosti), předmětem jeho podnikání bylo především zprostředkování dovozu zboží a byl součástí tzv. socialistického vlastnictví, kterým bylo podle ust. §8 odst. 2 hospodářského zákoníku, ve znění účinném v rozhodné době, vlastnictví celospolečenské, družstevní a rovněž vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací. Jednalo se tedy o organizaci se socialistickým charakterem a její vlastnictví mělo rovněž socialistický charakter (srov. odůvodnění rozsudku NS ze dne 27.4.2000, sp.zn. 22 Cdo 2416/98, in Soudní rozhledy 9/2000, str. 272). Kupní smlouva ze dne 28.4.1989 ke své účinnosti registraci státním notářstvím (ve smyslu §134 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění), nevyžadovala, neboť vlastnické právo k nemovitostem se nabývalo okamžikem jejího uzavření. Pokud jde o námitky žalované, že závěr odvolacího soudu o charakteru žalobce jako jiné socialistické organizace, je v rozporu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 13 C 133/90, je nutno poznamenat, že takovýto případný rozpor rovněž nezakládá zásadní právní význam této otázky, neboť tento je založen mj. tehdy, když je určitá právní otázka řešena rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nikoliv soudem prvního stupně.
Za zásadně právně významnou pokládá dovolatelka dále otázku přechodu práva nájmu a trvání jejího nájemního vztahu k předmětnému bytu. Je toho názoru, že užívací práva k předmětnému bytu plynoucí z jiných titulů nebyla smlouvou o věcném břemeni zrušena nebo nahrazena, a že tedy se zánikem věcného břemene zanikla pouze bezplatnost užívání bytu, nikoli užívání jako takové, a že dohodou z roku 1992, uzavřenou mezi A. K. a žalobcem, byl předmětný byt přenechán do užívání na dobu neurčitou, a není proto správný závěr odvolacího soudu, že smrtí právního předchůdce mohlo dojít a došlo k ukončení právního vztahu mezi účastníky. Ani této otázce nelze přiznat zásadní právní význam.
Odvolací soud se neodklonil od ustálené judikatury, pokud dovodil, že proti existenci řádného vztahu osobního užívání ke spornému bytu ve smyslu ust. §152 a násl. obč.zákoníku svědčí sama skutečnost, že k němu v souvislosti s prodejem domu bylo zřízeno bývalé vlastnici a jejím rodinným příslušníkům věcné břemeno podle ust. §135c obč.zákoníku, že existence věcného břemene pak bránila tomu, aby byt mohl být osobě oprávněné z tohoto břemene přenechán do užívání dohodou ze dne 24.6.1992, a že takovéto smluvní ujednání je ve smyslu ust. §39 o.z. neplatné. Tento závěr byl již vyjádřen Nejvyšším soudem ČR (viz např. rozsudky ze dne 20.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 1265/98, ze dne 27.11.2003, sp.zn. 28 Cdo 265/2003), „protože vedle sebe nájem a věcné břemeno (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát“ a „že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemene vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni“.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu