ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2862.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2862/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce s. m. B., zast. advokátem, proti žalovanému V. L., zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 61/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2005, čj. 19 Co 48/2004-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 1. 2005, čj. 19 Co 48/2004-73, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2003, čj. 33 C 61/2001-56, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 7, IV. kategorie, o velikosti dvou pokojů, kuchyně a příslušenství ve druhém podlaží domu v T. ul. v B., kterou dal žalobce žalovanému s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav a vyvodil z něj správné právní závěry. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný neplatil řádně nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce a tím byl naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., a proto bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že v daném případě se jedná o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, lze vyklizení bytu vázat na zajištění náhradního bytu nebo ubytování. Soud prvního stupně žádné důvody zvláštního zřetele hodné neshledal, a proto uložil povinnost byt vyklidit po zajištění přístřeší a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.
Odvolací soud dále zkoumal, zda uložení povinnosti žalovanému byt vyklidit po zajištění přístřeší není v rozporu s ust. §3 odst. 1 obč. zák. (dobrými mravy) a s ohledem na to, že žalovaný neplatil nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu již od r. 1998, jeho platební morálka se nezlepšila, dluh na nájemném se nesnížil, ale naopak se zvýšil, dospěl k závěru, že uložení této povinnosti není v rozporu s dobrými mravy. Dále odvolací soud uvedl, že poukaz na práva nezletilých dětí zaručených Úmluvou o právech dítěte není v daném případě namístě, neboť nevidí důvod proč by tyto povinnosti měl přebírat pronajímatel předmětného bytu, přičemž žalovaný sám neuvedl žádné skutečnosti (tvrzení) o tom, co sám učinil, aby se jeho nezletilé děti do této situace nedostaly.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 8. 7. 2005, doplněným podáním ze dne 14. 10. 2005, učiněným ustanoveným zástupcem žalovaného na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2005, čj. 33 C 61/2001-87, napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když konstatoval, že žalovanému uložená povinnost byt vyklidit po zajištění přístřeší není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. a že v daném případě nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zajištění jiné bytové náhrady (náhradního bytu či ubytování).
Odvolací soud vycházel ze závěru, že žalovaný neplatil řádně nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu od roku 1998 a že neučinil nic pro zlepšení platební morálky. Žalovaný však v průběhu řízení uváděl, že nájemné a platby za služby hradil z dávek sociální péče, neboť neměl jinou možnost a správu dávek požádal, aby tyto dávky poukazovala na účet pronajímatele. O nedoplatku nevěděl a spoléhal se na to, že bude na tuto skutečnost upozorněn a o nedoplatku se dozvěděl až po podání žaloby. Podle dovolatele je nesprávný závěr, že neučinil nic, aby se jeho platební morálka zlepšila, na němž jsou rozhodnutí soudů založena.
Dovolatel dále uvedl, že je nesporné, že byla dána výpověď z nájmu bytu rodině s nezletilými dětmi a otázkou zůstává, zda byla naplněna druhá zákonná podmínka, a to důvody zvláštního zřetele hodné, aby mohl soud podle ust. §712 odst. 5 obč. zák. rozhodnout, že dovolatel má právo na náhradní ubytování nebo náhradní byt. Je přesvědčen, že se u něho nejedná o standardního „neplatiče“, neboť učinil vše, aby nájemné bylo hrazeno a tak byly splněny podmínky pro uložení povinnosti zajistit mu náhradní ubytování nebo náhradní byt. Pokud soudy tuto náhradu nepřiznaly, je jejich rozhodnutí nesprávné a nespravedlivé.
Dovolatel též v dovolání uvedl, že rozhodovací praxe soudů se rozchází v otázce postavení obce jako pronajímatele. Odvolací soud vycházel z toho, že je věcí nájemce, aby mu nevznikl dluh na nájemném a úhradách za služby a event. nést důsledky spojené s neplacením nájemného a úhrad za služby a přitom pomíjel určité závazky obce vyplývající zejména ze zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a zák. č. 114/1988 Sb. při pomoci občanům v jejich tíživé sociální situaci. Odvolací soud podle dovolatele taktéž dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když dovodil, že v dané věci není poukaz na Úmluvu o právech dítěte namístě, neboť pronajímatelem předmětného bytu není stát, ale obec, a ačkoliv závazky uvedené Úmluvy nejsou adresovány samosprávným celkům (obcím) a nezavazují je, je jejich porušování obcemi přičitatelné státu.
S ohledem na uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel v podání ze dne 11. 7. 2005 navrhl, aby podle ust. §243 o. s. ř. dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žalobce, jak to vyplývá ze spisu, se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
V posuzovaném případě bylo dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 26. 1. 2005, a proto Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, tj. ve znění před novelou provedenou zák. č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání žalovaného doplněno.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, a to i z hlediska přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (o tuto situaci se v posuzované věci jedná), je dovolání přípustné v případech uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci samé.
Podle §237 ods.t 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. umožňuje přezkoumávat jen otázky právní, a proto způsobilým dovolacím důvodem je pouze to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); dovolacím důvodem proto nemůže být důvod, jímž by byla vytýkána nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci z obsahu dovolání vyplývá, že otázkou zásadního právního významu má být nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud neshledal, že by povinnost vyklidit byt po zajištění přístřeší byla v rozporu s dobrými mravy a že v daném případě nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro uložení povinnosti zajistit pro žalovaného náhradní byt či náhradní ubytování.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je nutné uvést, že Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003 zaujal názor, že přivolí-li soud k výpovědi z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu, může být přiznána vyšší forma bytové náhrady (náhradní byt či ubytování namísto přístřeší) jen tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené v ust. §712 odst. 5, 2. větě obč. zák. ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Tato právní úprava je úpravou speciální a kogentní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 741/2002), a proto přiznání uvedené vyšší formy bytové náhrady na základě ust. §3 odst. 1 obč. zák. nemůže přicházet v úvahu (srov. rozsudek NS ze dne 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 396/%2006, usnesení NS ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 2ž Cdo 2375/2005).
V posuzované věci ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že žalovaný neplatil dlouhodobě nájemní a úhrady za služby, dluh na nájemném neuhradil (nadále přetrvává poměrně vysoký dluh) a neučinil potřebné kroky ke zlepšení platební morálky.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003 zaujal názor, že nepříznivá finanční (sociální) situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolnosti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným proto, aby nájemci byla v případě přivolení výpovědi z nájmu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (neplacení nájemného) přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu nebo náhradního ubytování.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud právní otázky označené dovolatelem za zásadní ve své rozhodovací praxi již vyřešil a vzhledem k tomu, že je odvolací soud ve svém rozhodnutí posoudil v intencích uvedené judikatury, nelze než konstatovat, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Pokud dovolatel dále v dovolání namítal, že žalobce (jako obec) neplnil povinnosti vyplývající ze zák. č. 100/1988 Sb. a zák. č. 114/1988 Sb. je nutné konstatovat, že případné neplnění těchto povinností není pro posuzovanou občanskoprávní věc právně významné; totéž platí i o námitce, že není respektována Úmluva o právech dítěte.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému proto podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci podle spisu žádné náklady v dovolacím řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proto tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu