ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2896.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2896/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) M. V., a b) P. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. d. „P.“ V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.283.696,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 954/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2006, č. j. 27 Co 670/2006-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2006, č. j. 27 Co 670/2006-199, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. května 2003, č. j. 9 C 954/2002-62, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku částku 641.848,- Kč (výrok I.), žalobu ohledně zaplacení další částky 36,- Kč každému z žalobců zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. března 2004, č. j. 27 Co 35/2004-121, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích I. a III. a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení; odvolání proti výroku II. odmítl.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 7. dubna 2006, č. j. 9 C 954/2002-179, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku částku 178.962,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 462.886,- Kč každému z žalobců (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobci se přihlásili písemnou přihláškou ze dne 9. dubna 1992 (ve lhůtě stanovené v
§14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech – dále jen „transformační zákon“) u žalovaného, že žalovaný v době doručení přihlášky předmětný majetek užíval, že hodnota tohoto majetku převyšovala částku 30.000,- Kč, že ke dni podání písemné přihlášky a ani ke dni 28. dubna 1992, kdy končila lhůta pro podání písemné přihlášky, žalobci ještě nebyli vlastníky nemovitostí, jejichž vydání se domáhali, že dohoda o vydání těchto nemovitostí byla uzavřena dne 13. března 1992 (dále jen „dohoda ze dne 13. března 1992“) a že jejich vlastníky se žalobci stali až 7. prosince 1992, kdy nabylo právní mocí rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v K. o schválení dohody o vydání nemovitostí ze dne 12. listopadu 1992. Dále rovněž zjistil, že v článku VI. dohody ze dne 13. března 1992 si účastníci dohodli, že náhrada za živý a mrtvý inventář bude mezi nimi vypořádána zvláštní dohodou, že žalobci s žalovaným o způsobu náhrady za živý a mrtvý inventář vůbec nejednali, že v článku IV. této dohody si dále dohodli vypořádání stavu vydávaných nemovitostí samostatnou dohodou, že k uzavření této samostatné dohody a k následnému vypořádání nároku v ní uvedeného jinak než poskytnutím podílu na jmění žalovaného došlo, že samostatná dohoda podle článku VI. dohody ze dne 13. března 1992 již uzavřena nebyla a že tudíž mezi účastníky nedošlo k dohodě o způsobu vypořádání restitučního nároku žalobců podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). V této souvislosti učinil skutkový závěr, že ze skutečnosti, že žalovaný nároky žalobců na náhradu za živý a mrtvý inventář v transformačním projektu vyčíslil, nelze dovozovat, že došlo ke shodě mezi účastníky, neboť žalovaný takto vyčísloval veškeré uplatněné nároky (navíc poprvé došlo k vyčíslení k 30. červnu 1992, tj. v době, kdy nemohlo být jisté, že žalobcům vůbec nějaký nárok po právu náleží, neboť až následně vydal pozemkový úřad rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitostí). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §14 písm. b/ transformačního zákona, neboť řádně uplatnili svůj nárok a v době podání písemné přihlášky ze dne 9. dubna 1992 měli již se žalovaným uzavřenou dohodu o vydání nemovitostí následně schválenou pozemkovým úřadem. Konstatoval, že v řízení učinili účastníci nespornou výši majetkových podílů podle §14 písm. b/ transformačního zákona v částce 178.962,- Kč pro každého ze žalobců. Proto žalobě co do této částky podle §13 odst. 3 transformačního zákona vyhověl. Následně se zabýval uplatněným nárokem na další část majetkového podílu ve výši 462.886,- Kč odvozovaného z nároku na živý a mrtvý inventář (§14 písm. c/ transformačního zákona). Ve vztahu k tomuto nároku předně konstatoval, že žalobci uplatnili u žalovaného řádně a včas nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona o půdě. Dovodil (s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. IV. ÚS 201/98, /uveřejněný pod č. 83 ve svazku 11 z roku 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu/), že oprávněnou osobou podle §14 písm. c/ transformačního zákona je pouze takový občan, jehož restituční nárok již byl vyřízen (po dohodě oprávněné a povinné osoby, příp. po rozhodnutí soudu o způsobu náhrady), a to právě poskytnutím podílu na jmění družstva (právnické osoby). Nestačí tedy pouhé uplatnění restitučního nároku, jak se podle názoru soudu prvního stupně mylně domnívali žalobci, nýbrž musí zde být shoda (dohoda), že restituční nárok bude vyřízen právě a jen tímto způsobem, tj. poskytnutím podílu na jmění družstva. Nedošlo-li mezi účastníky k takové dohodě, restituční nárok žalobců se podle soudu prvního stupně nepřeměnil v podíl na jmění žalovaného, tedy se z něj nestal nárok transformační. Následnou námitku promlčení vznesenou žalovaným ve vztahu k restitučnímu nároku žalobců posoudil soud prvního stupně jako důvodnou, neboť obecná tříletá promlčecí doba od uplatnění tohoto nároku v roce 1992 do podání žaloby dne 12. června 2002 podle jeho názoru nepochybně uplynula; přitom námitka promlčení restitučního nároku neodporuje dobrým mravům, neboť promlčecí doba marně uplynula i v důsledku nečinnosti žalobců a její marné uplynutí nelze proto klást za vinu toliko žalovanému. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu ohledně zaplacení částky 462.886,- Kč každému z žalobců jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 21. prosince 2006, č. j. 27 Co 670/2006-199, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit každému z žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku částku 462.886,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – po opakování dokazování v odvolacím řízení přečtením listin – shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v dohodě ze dne 13. března 1992 se účastníci dohodli, že ohledně náhrady za živý a mrtvý inventář uzavřou samostatnou dohodu. Tím dali podle odvolacího soudu najevo, že hodlají o tomto nároku dále jednat, přičemž výsledek jejich jednání, tj. uzavření dohody o způsobu vyřízení tohoto nároku podílem na jmění žalovaného, pak lze podle odvolacího soudu dovodit z písemností z 30. června 1992, z 23. května 1994 a z 8. února 1995, v nichž žalovaný opakovaně žalobcům sděloval výši jejich majetkového podílu podle §7 odst. 4 transformačního zákona. Jestliže tak činil i po 19. lednu 1993 (po vzniku transformovaného družstva), lze podle odvolacího soudu dovodit skutkový závěr, že účastníci dohodu o vyřízení nároku podílem na jmění žalovaného uzavřeli (a žalovaný je pokládal za osoby oprávněné nejen podle §14 písm. b/ transformačního zákona, ale i podle §14 písm. c/ transformačního zákona). Odvolací soud považoval za nespornou lhůtu určenou k vypořádání majetkového podílu uvedenou v §13 odst. 3 transformačního zákona, výši plnění, jakož i okolnost, že se žalobci nestali účastníky žalovaného. Ze všech těchto důvodů pokládal za oprávněnou i zbývající část nároku žalobců, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že každému z žalobců přisoudil částku 462.886,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Zdůraznil, že „právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s důkazy provedenými v nalézacím řízení a tudíž i odůvodnění rozhodnutí v odvolacím řízení je důsledkem nesprávně hodnocených premis, jejichž existence nemá oporu v důkazním řízení“. V této souvislosti předně namítl, že nárok žalobců na živý a mrtvý inventář mohl nejdříve vzniknout ke dni právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, tedy ke dni 7. prosince 1992, a vzhledem ke skutečnosti, že transformační projekt byl schválen dne 2. prosince 1992, „je zcela evidentní, že restituční nárok, který by případně vznikl, byl-li v prekluzivní lhůtě uplatněn, nemohl být vypořádán stanovením podílu na jmění družstva tak, jak tvrdí odvolací soud“. Nárok na náhradu podle §20 zákona o půdě tak mohl podle názoru dovolatele vzniknout nejdříve v době, kdy byl již schválen transformační projekt
a způsob vypořádání restitučních nároků stanovením podílu na jmění dovolatele proto vůbec nepřichází v úvahu. Dále odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval tím, že „žalobci svůj nárok vůbec v prekluzivní lhůtě neuplatnili“. V této souvislosti podotkl, že otázku, zda došlo k uplatnění nároků na živý a mrtvý inventář podle §20 zákona o půdě, měl soud vyřešit jako otázku předběžnou. Namítl rovněž, že „rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v K., sp. zn. 895/92, 1836/192 ze dne 12. listopadu 1992“, kterým byla schválena dohoda o vydání nemovitostí, je nulitním správním aktem, neboť schvaluje dohodu o vydání nemovitostí, v níž vystupuje na straně osoby povinné – Z. d. V., tedy zjevně jinak označená povinná osoba než v původně uzavírané dohodě o vydání nemovitostí. Z toho dovolatel dovozuje, že dohoda o vydání nemovitosti ze dne 13. března 1992 nebyla prozatím řádně správním orgánem schválena a tudíž je sporné, zda nárok žalobců vůbec vznikl. Má za to, že nárok oprávněných osob do schválení transformačního projektu neexistoval a ani existovat nemohl, neboť dodnes neexistuje správní akt, který by právně relevantním způsobem schválil dohodu o vydání nemovitostí mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou. Zdůraznil, že ustanovení §14 písm. c/ transformačního zákona se týká pouze vyřízených restitučních nároků, a to pouze některých (nikdy pozemků), které byly vyřízeny stanovením podílu na jmění. Podle názoru dovolatele soud „nepátral“ po existenci zvláštní dohody, kterou měla být vypořádána náhrada za živý a mrtvý inventář, ačkoliv tato dohoda byla stěžejní pro výši uplatněného nároku. Přitom v řízení nebylo prokázáno uzavření zvláštní dohody o vypořádání náhrad za živý a mrtvý inventář, jakož ani udělení souhlasu oprávněných osob s vyrovnáním tohoto nároku formou stanovení podílu na jmění dovolatele; v tomto směru považuje dovolatel dokazování za nedostatečné. Namítl rovněž promlčení nároku v části týkající se náhrady za osiva a krmiva, tedy nároku co do částky 143.718,- Kč u každého z žalobců s odůvodněním, že tento nárok nebyl uplatněn v zákonem předpokládané lhůtě. S poukazem na ustanovení §20 odst. 5 zákona o půdě podotkl, že právo žalobců na náhradu záviselo na rozhodnutí Pozemkového úřadu v K.; žalobci by tudíž měli prokázat, že jejich nárok na vydání náhrad za živý a mrtvý inventář, resp. nároky podle §20 zákona o půdě, byly uplatněny v období od 7. prosince 1992 do 7. června 1993. V tomto směru považuje dokazování za nedostatečné. Současně uvedl, že pokud by došlo k přepočtu majetkového podílu ve smyslu jím dohledaného soupisu majetku ze dne 30. srpna 1952 sepsaného na usedlosti J. K. v Ch. č. p. 25, pak by výpočet majetkového podílu byl u každé z oprávněných osob pouze 389.151,50 Kč. Závěrem konstatoval, že nárok žalobců podle jeho názoru vůbec nevznikl, a pokud vznikl, „tak byl nesprávně započítán jako základní majetkový podíl bez souhlasu a bez existence jakékoliv dohody do výpočtu celkového majetkového podílu, a navíc v nesprávné výši. Pokud by tedy měl být oprávněné osobě přiznán nějaký nárok, tak pouze v části dalšího majetkového podílu, a to pouze za užívání pozemků a za užívání dalšího převzatého majetku“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že jejich nárok jakožto oprávněných osob podle §14 písm. b/ i §14 písm. c/ transformačního zákona je oprávněný, že dohoda o vypořádání restitučního nároku na živý a mrtvý inventář byla uzavřena a že žalovaný s předmětnými nároky jednoznačně počítal. Na podporu těchto tvrzení odkázali na dohodu ze dne 13. března 1992, jakož i na písemnosti ze dne 30. června 1992, 23. května 1994 a 8. února 1995, kterými jim žalovaný opakovaně sděloval výši jejich majetkového podílu. Dále poukázali na dopis ze dne 19. února 1996, kterým jim žalovaný předložil návrh smlouvy o postoupení pohledávky mezi nimi na straně jedné
a společností P. spol. s r.o., přičemž zdůraznili, že výše pohledávky v sobě zahrnovala i oba sporné nároky. Z uvedeného jednání žalovaného, ke kterému došlo i po vzniku transformovaného družstva, tj. po 19. lednu 1993, dovozují, že dohoda
o vyřízení nároku podílem na jmění žalovaného musela být uzavřena. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1
a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Dovolací soud zastává názor, že dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání
(§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; v dovolání totiž namítl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,
z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ve vztahu ke zjištění, zda žalobci uplatnili nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona o půdě, a to řádně a včas, vzal odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Přitom se nedopustil ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu je v tomto směru založena na odlišném hodnocení důkazů a s tím související odlišné verzi skutkového stavu věci.
Jiná je však situace ve vztahu ke skutkovému zjištění, že účastníci se dohodli, že náhrada za živý a mrtvý inventář bude poskytnuta ve formě podílu na jmění právnické osoby, tedy že uvedený restituční nárok bude vyřízen právě a jen tímto způsobem, tj. podílem na jmění družstva. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, že k tomu, aby se určitá osoba stala osobou oprávněnou podle §14 písm. c/ transformačního zákona, nepostačí, že restituční nárok uplatnila řádně a včas; vedle toho je zapotřebí, aby mezi touto osobou a transformovaným družstvem byla shoda, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta právě podílem na jmění družstva (srov. již citovaný nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. srpna 1998, sp. zn. IV. ÚS 201/98, na nějž správně odkázal již soud prvního stupně). Proto bude nepochybně právně významné skutkové zjištění, že účastníci se právě takto dohodli, tj. že se dohodli, že náhrada za živý a mrtvý inventář bude poskytnuta ve formě podílu na jmění družstva. Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal odvolací soud za zjištěno, že takováto dohoda byla mezi účastníky uzavřena. Vyšel přitom z čl. VI. dohody ze dne 13. března 1992, v němž se účastníci dohodli, že ohledně náhrady za živý a mrtvý inventář uzavřou samostatnou dohodu, a dále z listin z 30. června 1992, 23. května 1994 a z 8. února 1995, jimiž žalovaný sděloval žalobcům výši jejich majetkových podílů podle §7 odst. 4 transformačního zákona. Jestliže na základě těchto skutkových zjištění učinil skutkový závěr, že dohodu o vyřízení nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář podílem na jmění žalovaného (§20 odst. 3 zákona o půdě) museli účastníci uzavřít, lze se ztotožnit s názorem dovolatele, že jde o skutkový závěr, který z těchto důkazů bez dalšího nevyplynul, přičemž odvolací soud neprovedl jiné (další) důkazy, z nichž by uzavření takové dohody vyplývalo. Přitom nelze přehlédnout, že odvolací soud v této souvislosti navíc opomenul skutkové zjištění, které soud prvního stupně učinil z výpovědi samotného žalobce, tj. skutkové zjištění, že žalobci s žalovaným o způsobu této náhrady vůbec nejednali. Uvedený skutkový závěr tak odvolací soud učinil, aniž pro to měl oporu v provedených důkazech. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl tedy užit opodstatněně, neboť odvolací soud vzal v úvahu okolnosti, které bez dalšího z jím zmíněných důkazů nemohly vyplynout.
Jelikož dosud nebylo postaveno najisto, že restituční nároky žalobců byly vyřízeny dohodou o poskytnutí podílu na jmění dovolatele, nelze se ztotožnit ani s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobci jsou oprávněnými osobami (rovněž) podle §14 písm. c/ transformačního zákona.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil (aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dalšími dovolacími námitkami) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího
(§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu