ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2948.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2948/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalované A. V., zastoupené advokátem, o určení právního vztahu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 9 C 1238/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 1999, č.j. 17 Co 484/98-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 11.5.1998, č.j. 9 C 1238/97-41, určil, že \"žalobce je výlučným nájemcem družstevního bytu č. 3, nacházejícího se v prvém podlaží domu S. č. 4 ve Z., sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenstvím (dále \"předmětný byt\"), a výlučným členem družstva SBD Z. se sídlem ve Z.\"; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že účastníci, kterým vzniklo k předmětnému bytu v roce 1978 právo společného užívání (i společné členství v družstvu), a jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno k 18.5.1984, uzavřeli dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu a o tom, že dalším nájemcem bytu bude jako člen družstva žalobce. Tato dohoda byla účastníky uzavřena konkludentně a byla potvrzena písemným prohlášením žalované v roce 1992. Protože žalovaná následně zpochybnila existenci dohody účastníků (výlučné nájemní právo žalobce k bytu) a nastěhovala se do předmětného bytu, soud shledal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a žalobě s ohledem na výše uvedené závěry vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.7.1999, č.j. 17 Co 484/98-56, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem účastníků a listinnými důkazy, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že mezi účastníky nebyla po rozvodu jejich manželství uzavřena dohoda o zrušení práva společného nájmu k předmětnému bytu a o tom, který z rozvedených manželů bude byt dále užívat, a to ani konkludentně. Dovodil, že z provedených důkazů toliko vyplývá, že se účastníci dohodli o dalším užívání předmětného bytu před rozvodem manželství, takže takováto dohoda je neplatná. Písemné prohlášení žalované o tom, že se \"vzdává nároku\" na předmětný byt, nelze podle názoru soudu považovat za dohodu - dvoustranný právní úkon, který je k zániku společného nájmu družstevního bytu nezbytný. Protože se žalobci nepodařilo prokázat, že po rozvodu manželství účastníků došlo k uzavření dohody ve smyslu ustanovení §705 odst. 2 věty druhé obč.zák., a žádným jiným zákonným způsobem k zániku jejich společného nájmu bytu (společného členství v družstvu) nedošlo, odvolací soud uzavřel, že žaloba není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody podřadil ustanovení \" §241 odst. 2 písm. c/ a d/ o.s.ř.\". Namítá, že odvolací soud \"v rozporu se zjištěným skutkovým stavem\" dovodil, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o zrušení práva společného užívání předmětného bytu a o tom, že jeho výlučným uživatelem bude žalobce, a poukazuje na to, že uzavření takovéto dohody vyplývá z prohlášení žalované o vzdání se práva na předmětný byt, z toho, že žalovaná v předmětném bytě nebydlí od roku 1980, že po svém odstěhování žila u své matky a poté v různých bytech s jinými muži, přičemž po smrti jednoho z nich (pana H.) na ni přešlo právo nájmu bytu, nacházejícího se v domě č. 15, ulice L. ve Z., jakož i z toho, že mezi účastníky došlo k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, na základě níž si žalovaná odvezla z předmětného bytu bytové zařízení. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu s tím, že dovolání je nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Vady řízení vyjmenované v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), dovolatelem nebyly tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají. Vzhledem k ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. byl dovolací soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že účastníkům nezaniklo právo společného nájmu předmětného bytu (i jejich společné členství v družstvu), a to prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. (v dovolání nesprávně označených jako \"§241 odst. 2 písm. c/ a d/ o.s.ř.\").
V pořadí prvý z uplatněných dovolacích důvodů se vztahuje k pochybením při zjišťování skutkového stavu věci spočívajícím v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné v tom smyslu, že výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Jestliže zákon pro naplnění tohoto důvodu vyžaduje, aby rozhodnutí vycházelo ze skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, musí se týkat skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
O nesprávné právní posouzení (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §705 odst. 1 obč.zák., nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Ve smyslu ustanovení §705 odst. 2 věty druhé obč.zák. - v případech, kdy manželům vzniklo právo společného nájmu družstevního bytu i jejich společné členství v družstvu - nedohodnou-li se rozvedení manželé, rozhodne soud o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že k zániku práva společného nájmu bytu (společného členství manželů v družstvu) dochází buď dohodou rozvedených manželů nebo rozhodnutím soudu. Dohoda ve smyslu ustanovení §705 obč.zák. může být přitom platně uzavřena jen po právní moci rozsudku o rozvodu manželství, neboť zákon hovoří o \"rozvedených\" manželích. I když není vyloučeno, aby dohoda byla uzavřena ústně, případně konkludentně (když zákon pro ni písemnou formu nestanoví), je nutno, aby jejím obsahem bylo ujednání rozvedených manželů o zrušení jejich práva společného nájmu, jakož i o tom, který z nich bude byt výlučně užívat, a který se z bytu vystěhuje. Tak tomu bylo i za účinnosti občanského zákoníku ve znění do 31.12.1991 (v době, kdy bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno) - srov. §177 odst. 1, odst. 2 větu druhou občanského zákoníku v tehdy platném znění, rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek III/1965, 14/1978.
Řízení sporné (jakým je i řízení v souzené věci) je ovládáno zásadou projednací, která je tradičně chápána tak, že účastníci mají povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky a nabídnout k těmto tvrzením soudu důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). To znamená, že důkazní břemeno o existenci tvrzeného práva (práva žalobce, že je výlučným nájemcem předmětného bytu a výlučným členem družstva) tíží toho, kdo jeho existenci v řízení tvrdí, tj. v dané věci žalobce. Důsledkem toho, že tvrzení účastníka není prokázáno ani na základě navržených důkazů, ani na základě důkazů, které soud provedl bez návrhu, je pro účastníka (v dané věci žalobce) nepříznivé rozhodnutí.
V projednávané věci odvolací soud opřel své zamítavé rozhodnutí o závěr, že účastníci neuzavřeli po rozvodu manželství dohodu o zrušení společného nájemního (užívacího) práva k předmětnému bytu a o tom, který z nich bude jako člen družstva byt výlučně užívat, a na základě toho (při neprokázání jiného zákonem upraveného způsobu zániku tohoto práva) dovodil, že jejich právo společného nájmu bytu manžely nezaniklo. Vycházel přitom ze zjištění, učiněného z výpovědi žalobce při jednání před odvolacím soudem, že se účastníci - ještě před rozvodem manželství (v době, kdy již žalovaná v předmětném bytě nebydlela) - ústně dohodli o bytovém zařízení a o dalším užívání předmětného bytu, jakož i ze zjištění, čerpaného z výpovědí účastníků v odvolacím řízení a z obsahu listiny, opatřené podpisem žalované, označené jako \"Prohlášení\", že žalovaná písemně prohlásila, že se \"vzdává svého nároku\" na předmětný byt, a že listina toto prohlášení obsahující byla vyhotovena a žalovanou podepsána po rozvodu manželství účastníků, v souvislosti se zamýšleným převodem předmětného bytu na jejich dceru, která v tomto bytě bydlí. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, jsou tedy podložena důkazy, které byly v řízení provedeny a které odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, a v jeho hodnocení není logický rozpor.
Vycházeje z uvedených skutkových zjištění, odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla po rozvodu jejich manželství uzavřena dohoda o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu podle ustanovení §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé obč.zák., jejíž náležitosti byly výše dovozeny, neboť k jednání účastníků ohledně jejich práv k předmětnému bytu došlo (dle tvrzení žalobce) před rozvodem jejich manželství; takovéto ujednání nesplňuje tedy ani náležitosti ve smyslu §177 odst. 1 a odst. 2 věty druhé občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991. Z jednostranného úkonu žalované (jejího písemného prohlášení) pak nelze dovodit projev vůle (obou) účastníků, směřující k právním následkům dohody ve smyslu ust. §705 odst. 2 věty druhé obč.zák. Skutečnost, že takovýto právní úkon byl účastníky učiněn, nevyplývá ani z ostatních okolností, na něž dovolatel poukazuje.
V dané věci nelze tedy učinit závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), a že by spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla v dovolacím řízení úspěch a má proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Účelně vynaložené náklady žalované představuje odměna za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby ve výši 500.-Kč a paušální částka náhrad ve výši 75.- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26 .října 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová