ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2962.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2962/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců A) D. W., B) P. W., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. K. V., 2) MUDr. M. V. a 3) K. V., zastoupených advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 132/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2000, č.j. 29 Co 138/2000-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. září 1999, č.j. 21 C 132/97-38, uložil výrokem označeným I. žalovaným povinnost vyklidit byt II. kategorie č. 1185/6, zapsaný na LV č. 698 pro k.ú. N., u Katastrálního úřadu P., o velikosti 1 + 0, v 1. mezipatře domu č.p. 1185 v P., N. 40 (dále „předmětný byt\" nebo „sporný byt“), a vyklizený jej předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku a výrokem označeným II. Rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, přičemž vyšel ze skutkového zjištění, že byt č. 6 (sporný byt) a byt č. 7 v domě č.p. 1855 (správně č.p. 1185) právně i fakticky existovaly a stále existují pouze jako dvě samostatné bytové jednotky, neboť byly kolaudovány jako byty 0 + 1 a 2 + 1, a ani po vydání rozhodnutí ObNV v P. ze dne 7.5.1986 o jejich sloučení k žádné stavební úpravě či vydání kolaudačního rozhodnutí o změně způsobu jejich užívání (§85 zák.č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění platném v příslušné době) nedošlo. Proto nemohlo ani dle §154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném v roce 1986, kdy bylo rozhodnuto o sloučení bytů a kdy byla následně uzavřena dohoda o užívání bytu 3 + 1), vzniknout právo osobního užívání bytu (které by se po 1.1.1992 transformovalo na nájem bytu), neboť předpokladem jeho vzniku bylo m.j. rozhodnutí o přidělení bytu, a poté na jeho základě uzavřená dohoda o jeho odevzdání a převzetí. Rozhodnutí o sloučení ze dne 7.5.1986 ovšem nelze považovat za takové rozhodnutí o přidělení bytu, a to bez ohledu na to, zda bylo vydáno v souladu s §56 a násl. zák. o hospodaření s byty. Za dané situace nemohla být v roce 1992 platně uzavřena ani nájemní smlouva, jejímž předmětem byl byt 3 + 1, protože takový byt v domě č.p. 1855 (správně 1185) neexistuje; předmětem takové smlouvy by bylo plnění nemožné. Soud proto uzavřel, že se žalobci právem domáhají vyklizení sporného bytu a jejich žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.6.2000, č.j. 29 Co 138/2000-67, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a současně proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu I. stupně, ve shodě s ním dovodil, že žalobci se právem domáhají vyklizení sporného bytu, neboť žalovaným od počátku nesvědčil platný právní důvod pro jeho užívání. Stejně tak jako soud I. stupně, i soud odvolací dospěl k závěru, že správní rozhodnutí o sloučení bytů nemohlo nahradit zákonem požadované rozhodnutí o přidělení bytu (§154 odst. 1 obč. zák. platného v roce 1986), na základě něhož by vzniklo právo na uzavření dohody o užívání bytu, a dodal, že k uzavření dohody mohlo sice dojít i konkludentně, ale taková dohoda o užívání bytu by byla pro absenci rozhodnutí o přidělení bytu neplatná podle §39 obč. zák. Neplatné byly i dohoda o užívání bytu ze dne 4.6.1986 a nájemní smlouva z 11.5.1992, které byly uzavřeny ohledně neexistujícího bytu 3 + 1 v 1. poschodí domu. Námitku třetího žalovaného o nedostatku pasívní legitimace odvolací soud jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že sporný byt jím byl prokazatelně užíván. Změnu výroku o nákladech řízení odůvodnil tím, že soud I. stupně vycházel z nesprávně určené tarifní hodnoty úkonu právní služby. Za otázku zásadního právního významu, pro kterou připustil dovolání, označil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku otázku, zda „jednou nájemní smlouvou lze založit nájemní vztah k více bytům“.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a uplatněný dovolací důvod označili poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že podmínkou sloučení bytu podle zák.č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, nebyly stavební úpravy slučovaných bytů, jejichž uskutečnění by vyžadovalo vydání kolaudačního rozhodnutí podle stavebně právních předpisů, když v jejich případě se jednalo o tzv. administrativní sloučení bez nutnosti provést kolaudační řízení a vydat kolaudační rozhodnutí. Dle dovolatelů není správný ani závěr odvolacího soudu, že „za situace, kdy ohledně původního bytu užívaného žalovanými bylo vydáno rozhodnutí o jeho přidělení, bylo po jeho sloučení s vedlejším bytem potřeba vydávat nové rozhodnutí o přidělení bytu podle tehdy platných rozhodnutí.“ Pokud jde o rozhodnutí bývalého ObNV v P. ze dne 7.5.1986 o sloučení bytů, uvádějí, že se jednalo o „rozhodnutí věcně příslušného orgánu o určité otázce a soudy obou stupňů z něj byly povinny vycházet (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) a nepříslušelo jim přezkoumávat jeho správnost.“ Argumentují dále, že v době sepisu nájemní smlouvy ze dne 11.5.1992 již nebylo předpokladem pro uzavření nájemní smlouvy rozhodnutí o přidělení bytu, neboť tento stav platil pouze do účinnosti novely občanského zákoníku provedené zák. č. 509/1991 Sb., tj. do 31.12.1991, a v této souvislosti odvolacímu soudu vytýkají, že nepřihlédl k významu nájemní smlouvy z 11.5.1992 ve vztahu k původnímu právnímu titulu užívání sloučeného bytu (majíce na mysli dohodu ze dne 4.6.1986 o odevzdání a převzetí bytu 3 + 1), a že nevzal v úvahu ustanovení §516 odst. 1 obč. zák., podle něhož si mohou účastníci dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti. Mají za to, že dohoda o užívání bytu ze dne 4.6.1986 uzavřená v návaznosti na administrativní rozhodnutí o sloučení bytů, je dohodou ve smyslu §570 obč. zák. o tzv. privativní novaci, na základě níž došlo k nové úpravě práv a povinností účastníků, neboť se v ní účastníci dohodli, že žalovaní budou vedle původního bytu „1/2“ užívat také byt „0/1“ o velikosti 16 m2 (sporný byt), přičemž je podstatné, že mezi účastníky této dohody nebylo pochyb ohledně toho, co je předmětem práva užívání. Podle dovolatelů byla nájemní smlouva ze dne 11.5.1992 formálním vyjádřením další změny jejich právního vztahu k sloučenému bytu, jejímž účelem bylo vyjasnit předmět nájmu s tím, že výsledkem byla dohoda, že žalovaní nadále budou vedle původního bytu „1/2“ užívat též byt „0/1“ o velikosti 16 m2, a že pro účely stanovení výše nájemného bude předmět nájmu označován jako 3 + 1. Dovolatelé konečně poukazují na to, že i v případě neplatnosti této nájemní smlouvy nevzal odvolací soud v úvahu možnost vzniku nájemního vztahu jinak než písemnou formou, když do 31.12.1994 (tj. do účinnosti novely obč. zák. provedené zák. č. 267/1994 Sb.) nebyla pro nájemní smlouvu předepsána písemná forma, a nájemní smlouva tak mohla být uzavřena ústně, výslovným projevem vůle nebo i „nevýslovným“ projevem vůle (konkludentně). Proto s přihlédnutím ke všem okolnostem, tj. i k tomu, že žalobci přijímají nájemné, které svou výší odpovídá třípokojovému bytu, jsou žalovaní oprávněnými nájemci konkrétního souboru místností, označeného jako byt o velikosti 3 + 1. Závěrem opět napadají správnost posouzení otázky pasivní legitimace K. V. mladšího. Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popř. soud I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Současně navrhli odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Podáním došlým dne 7.11.2000 doplnili odůvodnění dovolání námitkou, že soudy obou stupňů nepřihlédly k §3 odst. 1 obč. zák., a to v návaznosti na skutečnost, že právní předchůdci žalobců uznávali právní důvod užívání všech místností sloučeného bytu, že tento stav trval po dlouhou dobu a žalobci bez výhrad přijímali platby ve výši odpovídající třípokojovému bytu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. června 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné.
Přípustnost dovolání v dané věci je - při neexistenci obligatorně posuzovaných vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), neboť dovolání, jehož přípustnost vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., nelze odůvodnit jinak, než námitkou nesprávného právního posouzení věci. Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty prvé o.s.ř. pak dovolací soud obligatorně přihlíží též k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Ani tyto vady však dovolatelé nenamítají a dovolací soud jejich existenci ze spisu nezjistil.
Nebyla-li ve výroku rozsudku odvolacího soudu vymezena právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, ale je vymezena pouze v odůvodnění, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež byly pro rozhodnutí významné (srov. též Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno.
V souzené věci je dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumatelné toliko z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a předmětem je posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že žalovaným nesvědčí (od samého počátku) právní důvod užívání předmětného bytu, resp., že předmětné rozhodnutí o sloučení bytů ze dne 7.5.1986 tento důvod nezakládá, když podmínkou vzniku práva užívání sloučeného bytu bylo vydání kolaudačního rozhodnutí a následně rozhodnutí o přidělení (sloučeného) bytu.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992, je nutno vznik právních vztahů vzniklých do 31.12.1991, posoudit podle dosavadních předpisů.
Vznik práva osobního užívání bytu upravoval v době, kdy mělo žalovaným vzniknout právo osobního užívání sporného bytu, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.zák.“). Občanovi vzniklo právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem (§154 odst. 1 obč.zák.) Právo užívat byt pak vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu sjednanou mezi organizací a občanem (§155 odst. 1 obč.zák.). Nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu tedy bylo rozhodnutí o přidělení bytu anebo tzv. jiná skutečnost stanovená občanským zákoníkem v tehdy platném znění (o kterýžto případ se však v dané věci nejedná, neboť vzhledem k výslovnému znění zákona muselo jít o skutečnost přímo uvedenou v občanském zákoníku /např. dohoda o výměně bytů podle §188 obč. zák. v tehdy platném znění/, proto za takovou skutečnost nebylo možno považovat žádnou jinou skutečnost, tedy ani takovou, která by byla uvedena v jiném zákonném předpise). Dohoda uzavřená bez splnění těchto podmínek byla vzhledem k ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatná.
Právním předpisem, který v době od 1.4.1964 do 31.12.1991 upravoval postup orgánů veřejné moci při hospodaření s byty, byl zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o hospodaření s byty“ nebo „citovaný zákon“). Ve smyslu §1 citovaného zákona byla péče „o spravedlivé hospodaření s byty a o jejich účelné využívání“ svěřena národním výborům. Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu tak bylo projevem administrativně direktivního způsobu hospodaření s bytovým fondem; bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (srov. zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, v tehdy platném znění). Zákon o hospodaření s byty upravoval též postup národních výborů v souvislosti se slučováním a dělením bytů (srov. jeho §56 až §58). Podle §56 odst. 1 citovaného zákona platilo, že bez souhlasu místního národního výboru nebylo možno byt ani jeho část sloučit se sousedním bytem. Souhlas místního národního výboru ke sloučení bytu však nebyl rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč.zák. spojovalo vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1999, sp.zn. 2 Cdon 1842/97), a nenahrazoval ani povolení stavebního úřadu, pokud ho podle platných předpisů bylo třeba (§58 citovaného zákona).
Zákon o hospodaření s byty obsahoval v §62 obecnou zákonnou definici pojmu „byt“, jež se vztahovala i na právní vztahy osobního užívání bytu. Podle tohoto ustanovení „bytem“ se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatná bytová jednotka. Samostatné bytové jednotky mohly vzniknout přímo při výstavbě nebo slučováním či dělením bytů. Byly-li ale určité soubory místností stavebně schváleny jako samostatné bytové jednotky, nebylo je možno posuzovat - bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu - jako jediný (sloučený) byt, jež měl být předmětem právního vztahu osobního užívání. Způsob faktického užívání těchto objektů nemohl ničeho změnit na původním právním stavu. Při zjišťování, zda určitá místnost nebo soubor místnosti je či není bytem ve smyslu §62 zákona o hospodaření s byty, bylo tedy nutno vycházet z právního stavu objektu, tj. ze zjištění, k jakému způsobu jeho užívání byl dán souhlas rozhodnutím stavebního úřadu. Podle §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění (dále jen „stavební zákon“), bylo možno stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby, byly přípustné jen po předchozím ohlášení stavebnímu úřadu, který o nich rozhodl nebo nařídil nové kolaudační řízení. Podle §85 odst. 2 stavebního zákona změnu v užívání stavby, která byla spojena se změnou stavby, projednal stavební úřad ve stavebním řízení a po jejím dokončení provedl kolaudaci změny stavby. Je tedy zřejmé, že v případě změny ve způsobu užívání stavby, ať už tato změna způsobu užívání vyžadovala nebo nevyžadovala změnu stavby samotné, bylo k jejímu (změněnému) užívání nutné rozhodnutí stavebního úřadu. Tato podmínka užívání stavby konečně platí i podle stavebního zákona ve znění účinném v současné době. Jsou-li podle nezpochybněných (a v tomto řízení, kdy se přípustnost dovolání opírá o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., ani nezpochybnitelných) skutkových zjištění předmětné byty č. 6 a č. 7 „kolaudovány jako byty 0 + 1 a 2 + 1..., a existují-li jako dvě samostatné bytové jednotky“, tj. způsob jejich užívání byl samostatný (oddělený), je sloučení těchto bytů změnou ve způsobu užívání stavby ve smyslu §85 stavebního zákona, která vyžadovala rozhodnutí stavebního úřadu. Nebylo-li zde rozhodnutí stavebního úřadu, nebylo možno faktickou změnu spočívající ve sloučení dvou bytů, byť uskutečněnou se souhlasem místního národního výboru dle §56 odst. 2 citovaného zákona, považovat zároveň za změnu právního stavu obou bytů. Oba byty bylo proto nutno i nadále považovat za samostatné bytové jednotky takového rozsahu, jaký měly podle rozhodnutí stavebního úřadu. Z tohoto důvodu proto nemůže obstát argumentace dovolatelů, že nebylo třeba vydat nové kolaudační rozhodnutí, protože se v jejich případě jednalo pouze o tzv. „administrativní sloučení“, neboť (jak již bylo konstatováno) rozhodující byl stav právní, který byl vázán na rozhodnutí stavebního úřadu o povolení užívat byt jako nově vzniklou samostatnou bytovou jednotku. Je tedy zřejmé, že závěr odvolacího soudu o tom, že dohoda o užívání bytu ze dne 4.6.1986, a také pozdější nájemní smlouva ze dne 11.5.1992, jsou neplatné, protože byly uzavřeny ohledně neexistujícího předmětu nájmu, t.j. bytu 3 + 1 v 1. podlaží domu, je právním závěrem správným.
Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu také v tom směru, že rozhodnutí správního orgánu (Obvodního národního výboru v P. - odboru bytového hospodářství) ze dne 7.5.1986, jímž tento orgán podle §56 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb. udělil souhlas ke sloučení dosavadní bytové jednotky žalovaných o velikosti 2 + 1, II. kategorie, s bytem 0 + 1, II. kategorie v domě v P., N. 40, nebylo (ani za předpokladu, že bylo vydáno v souladu s právními předpisy) rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. (ve znění platném v době vydání označeného rozhodnutí) spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu, t.j. rozhodnutím o přidělení bytu. Bylo - jak již dovolací soud vysvětlil v předchozí části odůvodnění rozsudku - toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platných pro hospodaření s byty.
Nemůže proto obstát další námitka dovolatelů (kteří navíc mylně poukazují na úpravu občanského zákoníku ve znění účinném až po 1.1.1992), že písemná dohoda o užívání bytu ze dne 4.6.1986 byla dohodou o tzv. privativní novaci ve smyslu ustanovení §570 obč. zák. (správně §90 obč. zák. ve znění účinném do 31.12.1991), neboť touto dohodou došlo ke změně předmětu užívacího práva, a z tohoto důvodu zanikl původní závazek mezi tehdejší organizací hospodařící byty a žalovanými ohledně jejich původního bytu a byl nahrazen závazkem novým spočívajícím v tom, že žalovaní nadále budou vedle původního bytu 1 + 2 užívat též byt 0 + 1 o velikosti 16 m2. Zákonná úprava platná v době vzniku dohody o užívání bytu ze dne 4.6.1986 (zák. č. 40/1961 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před 1.1.1992) sice umožňovala, aby dohodou účastníků mohla být změněna vzájemná práva a povinnosti, a dohodou mohlo dojít i k zániku práv a povinností z původního závazku, přičemž namísto tohoto závazku byl zřízen závazek nový (tzv. privativní novace upravená v ustanovení §90 obč. zák. v tehdy platném znění). Ke změně dohody o odevzdání a převzetí bytu, případně k tzv. privativní novaci, mohlo dojít za trvání užívacího práva k bytu zásadně jen na základě další dohody obou subjektů. Takto bylo možno ovšem změnit jen ta ujednání dohody (či v případě tzv. privativní novace zrušit závazek původní a nahradit jej závazkem novým), jejichž obsah závisel výlučně na vůli účastníků; nebylo tedy možné měnit (rušit a následně nahradit) ty složky obsahu dohody, které byly určeny jinak, jako např. předmět užívání, který byl určen rozhodnutím o přidělení bytu; nebylo ale vyloučeno, aby - obdobně jako lze získat právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu - bylo získáno i právo na změnu této dohody, případně na tzv. privativní novaci ve smyslu §90 obč. zák. v tehdy platném znění. Tak tomu bylo i v případě, jestliže např. uživateli byl přidělen další byt v domě a současně bylo rozhodnuto o sloučení obou bytů. Je tedy zřejmé, že v daném případě tato podmínka splněna nebyla, když žalovaným nebyl nikdy sporný byt příslušným rozhodnutím přidělen, a to nejen jako byt sloučený s bytem jiným, kdy místo dvou samostatných bytových jednotek v důsledku připojení jednoho bytu k druhému měl nadále existovat byt jediný (neboť tento - jak již bylo vysvětleno shora - jako samostatný předmět užívacího vztahu právně nikdy neexistoval), ale ani jako samostatná bytová jednotka.
V této souvislosti není důvodná ani další argumentace uvedená v dovolání, že v době sepisu nájemní smlouvy ze dne 11.5.1992 „již nebylo předpokladem pro uzavření nájemní smlouvy rozhodnutí o přidělení bytu, neboť tento stav platil pouze do účinnosti novely občanského zákoníku provedené zák.č. 509/1991 Sb., tj. do 31.12.1991“, přičemž tato smlouva byla formálním vyjádřením další změny jejich právního vztahu ke sloučenému bytu, kdy „mohl zaniknout původní závazek mezi organizací hospodařící tehdy s byty a žalovanými ohledně jejich původního bytu a byl nahrazen závazkem novým (§570 obč.zák.) spočívajícím v dohodě, že žalovaní budou vedle původního bytu 1/2 užívat též byt 0/1 o velikosti 16 m2“, a „pro účely stanovení výše nájemného bude předmět nájmu označován jako 3 + 1.“ Především z toho důvodu ne, že jako předmět práva nájmu byl ve smlouvě uveden byt 3 + 1 nacházející se v 1. patře domu v P., N. 40, tudíž předmět neexistující (nikoliv dohoda účastníků ve znění tvrzeném dovolateli), a jak správně uzavřel odvolací soud, také v tomto případě byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem se stalo plnění nemožné, tedy smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Pro úplnost je vhodné dodat, že tato smlouva nemohla být platně uzavřenou dohodou o tzv. privativní novaci (§570 obč. zák.), ani dohodou o narovnání (§585 obč. zák.), již proto, že nebyla splněna nezbytná náležitost takovýchto dohod, kterou je především existence platného původního závazku.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením důvodnosti námitek s nimiž dovolatelé spojili úvahu, že se žalovaní - v případě neplatnosti písemné nájemní smlouvy ze dne 11.5.1992 - mohli stát nájemci předmětného bytu na základě dohody uzavřené (v období od účinnosti novely obč. zák. provedené zák.č. 509/1991 Sb., t.j. od 1.1.1992, do účinnosti novely obč. zák. provedené zák.č. 267/1994 Sb., t.j. do 31.12.1994) ústně, výslovným projevem vůle nebo i konkludentně, když mezi účastníky smlouvy došlo ke shodě ohledně všech podstatných smluvních náležitostí.
Nájemní smlouva podle ustanovení §686 odst. 1 obč. zák. (ve znění platném do 31. 12. 1994) musela obsahovat - ať již byla učiněna v jakékoliv zákonem přípustné formě - označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. Měla též obsahovat popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotovil se o jejím obsahu zápis. V době mezi 1. 1. 1992 a 31. 12. 1994 nepůsobil sice nedostatek písemné formy nájemní smlouvy její neplatnost (srov. ustanovení §686 odst. 1 obč. zák. do účinnosti zákona č. 267/1994 Sb., §40 odst. 1 obč. zák.), projevy vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy však musely být učiněny způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit (srov. ustanovení §35 odst. 1 obč. zák.). Na vznik dvoustranného právního úkonu (nájemní smlouvy) jiným než písemným způsobem (ústně, konkludentně) nelze usuzovat jen z toho, že právní předchůdce žalobců (A. A. v.o.s.) nezpochybňoval právo žalovaných předmětný byt užívat, a že žalovaní byt fakticky užívali. Např. konkludentní projev vůle, směřující k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu, nelze spatřovat již v samotné okolnosti, že „byla bez jakýchkoliv problémů realizována vzájemná práva a povinnosti účastníků, a to až do právního nástupnictví žalobců, t.j. do roku 1996“. Z dosavadní procesní obrany žalovaných v řízení o vyklizení bytu totiž mimo jiné vyplynulo, že žalovaní své právo užívat předmětný byt od samého počátku opírali zejména o písemnou dohodu o užívání ze dne 4.6.1986, navíc týkající se neexistujícího bytu 3 + 1, která reagovala na rozhodnutí o sloučení bytu ze dne 7.5.1986, a dále o písemnou smlouvu o nájmu, s týmž neexistujícím předmětem užívání, ze dne 11.5.1992, a toliko pro případ, že by smlouva o nájmu bytu ze dne 11.5.1992 byla neplatná, poukazovali na možnost vzniku práva nájmu sporného bytu dohodou, a to jinou než písemnou formou. K takové dohodě, jež by měla být uzavřena shodou účastníků na jejím obsahu (§44 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zák. č. 267/1994 Sb., ve spojení s ustanovením §868 odst. 1 obč. zák.), však mohlo dojít jen za předpokladu, že oba účastníci učinili shodné projevy vůle s náležitostmi, které by je ve smyslu ustanovení §35 až §39 obč. zák. ve znění před uvedenou novelizací nečinily neúčinnými, popřípadě neplatnými. Takový projev vůle každého z účastníků (nabídka a akceptace dohody) musel v prvé řadě vycházet z jeho vědomí o nově uzavírané dohodě (ústní, konkludentní), když shoda se musela týkat všech podstatných náležitostí smlouvy, tzn. i předmětu nájmu, a logicky vzato taktéž z vědomí neplatnosti předchozí dohody (t.j. v případě žalovaných nejen smlouvy o nájmu bytu 3 + 1 ze dne 11.5.1992, ale i dohody o užívání bytu ze dne 4.6.1986, a v případě právního předchůdce žalobce smlouvy o nájmu bytu 3 + 1 ze dne 11.5.1992). K nové dohodě tak mohlo dojít sice i ústně nebo konkludentně, pokud by ovšem byli oba účastníci srozuměni s tím, že jejich dříve učiněná dohoda (dohody) je neplatná. V daném případě však, za stavu, kdy se účastníci chovali tak, jako kdyby tato dohoda byla platná a - jak vyplývá i z obsahu dovolání - neměli ani vyjasněný názor, jakou formou měla být smlouva uzavřena (ústně, konkludentně), tomu tak být nemohlo. Při takovém přesvědčení nemohli účastníci ani konkludentně, ani jiným způsobem (ústně, výslovným projevem vůle) projevit vůli k uzavření jiné dohody stejného obsahu. Z toho pak plyne, že mezi účastníky nikdy neexistovala platná smlouva o nájmu bytu ve smyslu §686 obč. zák., ve znění platném v rozhodné době.
Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaným k předmětnému bytu od samého počátku nesvědčil platný právní důvod užívání, t.j. ani právo osobního užívání ve smyslu §154 a §155 tehdy platného obč. zák., a nevzniklo jim ani právo nájmu bytu podle pozdějších zákonných ustanovení, nelze než jeho názoru přisvědčit.
Rovněž tak nelze jinak, než souhlasit s právním závěrem odvolacího soudu ve věci posouzení otázky pasivní věcné legitimace třetího žalovaného, t.j. K. V. ml. Námitka dovolatelů (vznesená již i v odvolání), že K. V. ml. nebyl ve sporu pasivně legitimován, nemůže být důvodná, když třetí žalovaný prokazatelně sporný byt užíval a v této souvislosti byl žalobci správně veden spor o vyklizení bytu (nikoliv o přivolení soudu k výpovědi z nájmu).
S ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř., podle kterého účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, se Nejvyšší soud nezabýval posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jak to dovolatelé dodatečně namítli v doplnění dovolání ze dne 3.11.2000. Toto doplnění dovolání bylo totiž osobně doručeno soudu I. stupně až dne 7.11.2000, přičemž lhůta k podání dovolání skončila dnem 11.10.2000. Dovolatelé tak změnili dovolací důvody ve výše uvedeném smyslu až po uplynutí lhůty k podání dovolání..
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaní nebyli v tomto řízení úspěšní a procesně úspěšným žalobcům žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovaným právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Michal Mikláš , v. r.
předseda senátu