ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.3034.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 3034/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce E. T., zastoupeného advokátem, proti žalované M. T., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 59/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 1998, č. j. 51 Co 285/98, 51 Co 286/98-49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 1998, č. j. 51 Co 285/98, 51 Co 286/98-49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. září 1997, č. j. 8 C 59/96-26, ve znění opravného usnesení ze dne 29. ledna 1998, č. j. 8 C 59/96-42, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil "právo společného nájmu účastníků k bytu č. 4, I. kategorie, o velikosti 2+1 v 1. patře domu čp. 1389 v P." (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), výrokem označeným jako II. určil "výlučnou nájemkyní tohoto bytu žalovanou", výrokem označeným jako III. uložil žalobci povinnost "předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalované do 15 dnů od zajištění náhradního bytu" a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. prosince 1998, č. j. 51 Co 285/98, 51 Co 286/98-49, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, výlučným nájemcem tohoto bytu určil žalobce, žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především dovodil, že právo osobního užívání předmětného bytu přešlo podle §179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "o. z."), na žalobce smrtí jeho otce (tj. dnem 3. listopadu 1989), že právo společného užívání bytu manžely vzniklo účastníkům ve smyslu §176 odst. 1 o. z. uzavřením jejich manželství, tj. dnem 23. června 1990, a že toto právo se ve smyslu §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "obč. zák."), dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se zrušení práva společného nájmu bytu manžely, pokládal za správný, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (§705 odst. 1 věta první obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však výlučným nájemcem předmětného bytu určil žalobce. Zatímco totiž soud prvního stupně při rozhodování o dalším nájmu bytu (§705 odst. 1 věta druhá obč. zák.) přihlédl k příčině rozvratu manželství (především fyzickému napadání žalované ze strany žalobce) a z tohoto důvodu určil výlučnou nájemkyní bytu žalovanou, odvolací soud v této souvislosti zdůraznil větší zásluhu žalobce na získání bytu (výlučným nájemcem /tehdy uživatelem/ předmětného bytu před uzavřením manželství účastníků byl v důsledku přechodu práva nájmu /tehdy práva osobního užívání/ žalobce) a přihlédl rovněž k tomu, že manželství účastníků bylo bezdětné a že pronajímatel "se nepřiklonil k žádnému z účastníků". S otázkou fyzického napadání žalované žalobcem v průběhu manželství se vypořádal tak, že tato okolnost "je v prvé řadě záležitostí trestněprávní ... a že nemůže být sama o sobě důvodem k tomu, aby žalobce pozbyl nájemní právo k bytu, v němž žije více než dvacet let". Vyklizení žalované z bytu vázal pouze na zajištění náhradního ubytování se zdůvodněním, že je k jedné ideální osmině spoluvlastnicí rodinného domu v O., v němž před uzavřením manželství s žalobcem uspokojovala svou bytovou potřebu; pro odepření bytové náhrady neshledal důvody především proto, "že její případné bydlení v nemovitosti v O. je odvislé od souhlasu její matky jako většinové spoluvlastnice, která s opětovným nastěhováním žalované však nebyla srozuměna".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 (správně odst. 1 písm. a/) zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Uplatnila v něm dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Z obsahové konkretizace uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že brojí proti výroku, jímž byl určen výlučným nájemcem bytu žalobce, a výroku, jímž je její vyklizení z bytu vázáno na zajištění náhradního ubytování. Odvolacímu soudu především vytkla, že "přecenil význam dlouhodobosti užívání bytu žalobcem", když žalobce v bytě bydlel prakticky po stejnou dobu jako ona, a že naopak pominul, že žalobce je vlastníkem chaty v B., v níž celoročně žije, a že předmětný byt pronajímá. Ve vztahu k přisouzené bytové náhradě namítla, že odvolací soud dostatečně nezohlednil skutečnost, že je menšinovou spoluvlastnicí domu čp. 20 v O., v němž je celoročně obyvatelný pouze byt o velikosti 2+1, obývaný matkou a jejím druhem, a že její matka jako většinová spoluvlastnice zmíněného domu s jejím přistěhováním do domu nesouhlasí. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že při rozhodování o bytové náhradě nepřihlédl k jejím zdravotním potížím, a že věc v tomto ohledu neposoudil podle "§705 odst. 1 a 2 věta druhá ... a ... §712 odst. 4 věta druhá" obč. zák. Nakonec vyslovila názor, že vzhledem k příčinám rozvratu manželství mělo být její vyklizení bytu vázano na zajištění náhradního bytu. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dodatku dovolání žalovaná namítla, že má pochybnosti o nepodjatosti odvolacího soudu; přípustnost svého dovolání tak opřela rovněž o ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. V této souvislosti uvedla, "že rozsudek byl vynesen bez soudního líčení", resp. alespoň v její nepřítomnosti, a přítomen nebyl ani její zástupce. Nelze pominout ani to, že i když rozsudek je datován až dnem 4. prosince 1998, "již v listopadu téhož roku přišel žalobce do bytu s tím, že byt přiřkl soud výlučně jemu". Bez významu zde není ani skutečnost, že zástupce žalobce dříve pracoval jako prokurátor a "je tedy zcela jistě možné, že na základě osobní známosti s většinou soudců odvolací soud rozhodl v tomto smyslu". Navíc soud prvního stupně přisoudil žalobci náhradní byt, přestože svou bytovou situaci má vyřešenu, a odvolací soud, byť připustil, že žalovaná jinou možnost bydlení nemá, vázal její vyklizení z bytu pouze na zajištění náhradního ubytování.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. prosince 1998, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.). Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací námitka, že u odvolacího soudu rozhodovaly vyloučené soudkyně.
Předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení (článek 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, §18 odst. 1 o.s.ř.) je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobních vztahů a materiálních zájmů a proto zákonná úprava v ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení jde o dva důvody vyloučení soudce; soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody, a to ani způsob vedení řízení soudcem a ani charakter soudního rozhodnutí, nejsou způsobilé založit podjatost soudce; nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných, v občanském soudním řádu upravených procesních institutů. Jestliže u soudců se zřetelem na jejich poměr k věci či k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze alespoň pochybovat o jejich nepodjatosti a tito soudci přesto ve věci rozhodli, je dán důvod přípustnosti dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. - takové rozhodnutí trpí tzv. zmatečností. Přitom tvrdí - li účastník řízení v dovolání, že ve věci rozhodl (u odvolacího soudu) vyloučený soudce, dovolací soud posuzuje tuto otázku, i když již byla řešena postupem podle §16 o.s.ř.
Bez ohledu na to, zda námitka, "že rozsudek byl vynesen bez soudního líčení", je způsobilá založit podjatost soudce, je třeba konstatovat, že tato námitka důvodná není. V dané věci bylo podle §214 odst. 1 o.s.ř. nařízeno odvolací jednání na den 4. prosince 1998, o němž byli v souladu s ustanovením §211 ve spojení s §115 odst. 1, 2 a §49 odst. 1 o.s.ř. včas vyrozuměni zástupci účastníků. V uvedený den odvolací soud věc projednal v nepřítomnosti žalované a jejího zástupce na základě písemné omluvy, která nebyla spojena s žádostí o odročení odvolacího jednání.
Soudkyně odvolacího senátu (předsedkyně senátu JUDr. K. P. a soudkyně JUDr. A. P. a Mgr. J. J.) ve vyjádření k námitce podjatosti uvedly, že účastníky znají toliko z projednávané věci, k zástupci žalobce, jehož znají z jiných věcí, v nichž zastupuje účastníky řízení, nemají žádný vztah. Stejně tak neměly žádný vztah k projednávané věci. Předsedkyně senátu dodala, že o profesní minulosti JUDr. M. jí není nic známo; odvolací soud jednal v nepřítomnosti žalované a jejího zástupce na základě omluvy, v níž o odročení odvolacího jednání nepožádali.
Nelze - li poukazem na způsob vedení odvolacího řízení a charakter soudního rozhodnutí zpochybnit "nestrannost" odvolacího soudu a není - li důvodu pochybovat o pravdivosti vyjádření soudkyň, které ve věci jako soudkyně tohoto soudu jednaly, že neměly žádný vztah k věci a k účastníkům (ostatně žalovaná v dovolání podjatost soudkyň vztahem k věci a k účastníkům ani neodůvodnila) a jejich zástupcům, nelze dovodit, že by u odvolacího soudu rozhodly vyloučené soudkyně; na tom nic nemění ani žalovanou zmíněné údaje žalobce z měsíce listopadu 1998, "že byt přiřkl soud výlučně jemu". Za této situace nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání však vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li ovšem dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do "patnácti dnů" od právní moci rozsudku, do "patnácti dnů" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). I když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích (§212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti - jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně - změnil (vedle výroku nákladového) již jen výrok o určení výlučného nájemce předmětného bytu a výrok o bytové náhradě přisouzené žalované ve vazbě na stanovenou povinnost k vyklizení bytu. Naproti tomu ve výroku o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující, proti němuž přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nevyplývá; ostatně žalovaná - s přihlédnutím k obsahu dovolání - proti tomuto výroku ani nebrojí. V uvedených souvislostech se pak uplatní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněného pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, totiž závěry, podle nichž dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán ve výše uvedeném rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. O uplatněné vadě podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř je pojednáno výše; vady uvedené v §237 odst. 1 písm. a/. b/, c/, d/, e/ a f/ o.s.ř. a ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků - společných nájemců bytu - k bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že v těch případech, kdy se rozvedení manželé nedohodnou o dalším užívání bytu, rozhodne soud na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude dále nájemcem bytu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení, při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Vedle hledisek v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. výslovně uvedených (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. I když není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle §705 odst. 3 obč.zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení uvádí přímo, hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy mají účastníci nezletilé dítě, je nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé. Námitka, že soud při rozhodování o dalším nájmu bytu nesprávně vymezil hlediska, jež jsou v konkrétní věci pro rozhodnutí podstatná, případně že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je proto námitkou směřující proti právnímu posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Názor, že odvolací soud nesprávně zhodnotil význam zjištěných hledisek, neboť své rozhodnutí o určení výlučného nájemce bytu založil na hledisku dlouhodobosti užívání bytu žalobcem (a přitom pominul hledisko příčin rozvratu manželství), dovolací soud nesdílí.
Protože v manželství účastníků se nenarodily žádné děti a pronajímatel "se nepřiklonil k žádnému z účastníků", zvažovaly soudy při rozhodnutí o určení dalšího nájemce bytu, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, jiná, v zákoně výslovně neuvedená hlediska. Soud prvního stupně určil výlučnou nájemkyní bytu žalovanou a za rozhodující pokládal v tomto ohledu hledisko příčin rozvratu manželství účastníků, konkrétně fyzické napadání žalované žalobcem. Naproti tomu odvolací soud, jenž považoval tuto skutečnost za záležitost trestněprávní, která "nemůže být sama o sobě důvodem k tomu, aby žalobce pozbyl nájemní práva k bytu, v němž žije více než dvacet let", naopak zdůraznil význam hlediska zásluhy žalobce na získání bytu a právě na základě tohoto hlediska určil výlučným nájemcem bytu žalobce. Přiznal tak v tomto ohledu rozhodující význam hledisku zásluhy na získání bytu a nikoliv "dlouhodobosti užívání bytu žalobcem", jak se v dovolání mylně domnívá žalovaná. Jelikož žalovaná hledisko zásluhovosti žalobce na získání bytu a ani odvolacím soudem dovozený význam tohoto hlediska při určení výlučného nájemce bytu v dovolání nezpochybnila, nelze než dovodit, že v tomto směru nebyl dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatněn důvodně.
Jiná je však situace ve vztahu k určené bytové náhradě žalované.
Podle §712 odst. 3 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu, tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 267/1994 Sb. (dále jen občanský zákoník), v případech podle §705 odst. 1 (jímž je rovněž projednávaná věc) a odst. 2 věta druhá (občanského zákoníku) má rozvedený manžel právo na náhradní byt; soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Podle §712 odst. 4 občanského zákoníku se náhradním ubytováním rozumí byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené nebo nezařízené části bytu jiného nájemce.
Právní posouzení věci v otázce přisouzené bytové náhrady žalované je neúplné a tudíž nesprávné, neboť odvolací soud vázal vyklizení bytu ze strany žalované na zajištění náhradního ubytování, aniž vysvětlil, v čem spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž přisoudil žalované pouze náhradní ubytování (§712 odst. 3 věta druhá za středníkem občanského zákoníku) a nikoliv náhradní byt ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé před středníkem občanského zákoníku, kterážto forma bytové náhrady je v těchto případech podle zákona pravidlem. Navíc je toto právní posouzení rovněž vnitřně rozporné, když odvolací soud pouze náhradní ubytování žalované přisoudil především proto, že je k jedné ideální osmině spoluvlastnicí rodinného domu v O., v němž před uzavřením manželství s žalobcem uspokojovala svou bytovou potřebu (tedy jakoby v uvedeném domě měla právní možnost bydlet), avšak současně, byť v rámci úvah o odepření bytové náhrady, zdůraznil, "že její případné bydlení v nemovitosti v O. je odvislé od souhlasu její matky jako většinové spoluvlastnice, která s opětovným nastěhováním žalované však nebyla srozuměna" (tedy jakoby naopak dovodil, že zde právní možnost bydlení nemá). Vzhledem k právě uvedenému závěru odvolacího soudu a námitkám, které v tomto ohledu uplatnila v dovolání dovolatelka, lze dovodit, že odvolací soud pominul právní názor přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. se rozumí též užívání nemovitosti. Většinou, počítanou podle velikosti podílů, rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich, podle platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu. Spoluvlastník, jehož právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák., má právo na zajištění bytové náhrady (§712 obč. zák.). Právní posouzení věci odvolacím soudem není tedy v tomto ohledu správné. Nelze však souhlasit s námitkou, že odvolací soud měl zohlednit zdravotní problémy dovolatelky; dovolatelka totiž otázku svého zdravotního stavu nastolila až v dovolání. Lze rovněž pokládat za nepřípadný odkaz žalované na ustanovení §705 odst. 2 větu druhou a §712 odst. 4 větu druhou občanského zákoníku, neboť v daném případě nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by předmětný byt byl bytem družstevním; žalovaná při citaci ustanovení §712 odst. 4 věty druhé občanského zákoníku navíc zřejmě pomíjí, že v době rozhodování odvolacího soudu platilo ustanovení §712 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 267/1994 Sb.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu - vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků - v celém rozsahu a věc podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková