ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.3041.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 3041/2018-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobce Bytového družstva Sousedství , se sídlem v Praze 3, Roháčova 263/23, IČO 61464139, zastoupeného JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalované I. L. , s místem podnikání v P., zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, o 298.098 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 253/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017, č. j. 18 Co 92/2017-235, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.858 Kč k rukám JUDr. Jana Friče, advokáta se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 18 Co 92/2017-235, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 9. 12. 2016, č. j. 70 C 253/2014-170, kterým žalované uložil zaplatit žalobci 298.098 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje přípustnost dovolání (§237-238a o. s. ř.) a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu. Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka pouze obsáhle polemizuje se závěry odvolacího soudu, aniž by bylo z jejího podání zřejmé, kterou judikaturu při svých úvahách nerespektoval, popř. která by měla být postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb. překonána, nevymezuje ani žádnou právní otázku, která doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
Námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného odkazování, stejně jako námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že soud byl nesprávně obsazen, že se nevypořádal se všemi jejími námitkami uplatněnými v řízení a že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, navíc uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že napadené rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu v této věci ze dne 1. 6. 2016, č. j. 26 Cdo 5379/2015-85, neboť v něm byla řešena pouze otázka podmínek prominutí zmeškání lhůty k podání odporu a žádné závěry pro meritorní řešení věci – od kterých by se mohl odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlit – z něj nevyplývají.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. 10. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu