ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.305.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 305/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně V. W., zastoupené advokátkou, proti žalovanému D. I., zastoupenému advokátem, o zrušení společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 294/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2002, č. j. 25 Co 313/2002-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. dubna 2002, č. j. 11 C 294/99-34, zrušil právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného k družstevnímu bytu č. 7 o velikosti 3+1 v N. (dále jen „předmětný družstevní byt“, resp. „družstevní byt“), za výlučnou nájemkyni předmětného bytu a výlučnou členku Stavebního bytového družstva N. určil žalobkyni, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. září 2002, č. j. 25 Co 313/2002-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli manželství dne 14. 12. 1974, že na základě svého rozhodnutí Stavební bytové družstvo N. uzavřelo dne 14. 5. 1979 se žalovaným dohodu o odevzdání a převzetí předmětného družstevního bytu, že účastníci v něm bydleli společně až do června 1994, kdy se žalovaný odstěhoval k Š. Š., kde žije dosud, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 15. 10. 1998, přičemž příčina rozvratu manželství byla shledána v navázání známosti žalovaným s jinou ženou. Dále vzaly za prokázáno, že žalobkyně v družstevním bytě žije s již zletilou dcerou účastníků, že od roku 1998 hradí výlučně sama veškeré náklady spojené s bydlením, že se účastníci po rozvodu manželství o dalším nájmu družstevního bytu nedohodli, že pronajímatel (Stavební bytové družstvo N.) doporučil za výlučného nájemce družstevního bytu a člena družstva žalobkyni, že účastníci neuzavřeli dohodu ohledně společného jmění a ani žádný z nich nepodal u soudu žalobu na jeho vypořádání.
Z takto zjištěného skutkového stavu shodně dovodily, že účastníkům za trvání jejich manželství vzniklo právo společného užívání družstevního bytu (§155 odst. 1 a §175 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991), které se dnem 1. 1. 1992 přeměnilo na právo společného nájmu družstevního bytu (§871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. - dále jen „obč. zák.“), že byly splněny podmínky pro zrušení tohoto práva po rozvodu manželství účastníků, neboť tito se na dalším nájmu družstevního bytu nedohodli (§705 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který za výlučnou nájemkyni a členku Stavebního bytového družstva N. určil žalobkyni, neboť v souladu s §705 odst. 3 obč. zák. bylo zohledněno stanovisko pronajímatele. Odvolací soud také přisvědčil soudu prvního stupně, jenž stanovil žalovanému povinnost družstevní byt vyklidit, aniž ji vázal na zajištění bytové náhrady. Rovněž podle jeho názoru zjištění, že žalovaný družstevní byt od roku 1994 neužívá a svou bytovou potřebu uspokojuje jinde, umožňuje za aplikace §3 odst. 1 obč. zák. právo na bytovou náhradu žalovanému odepřít. Ani odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že v rámci tohoto řízení měla být vypořádána hodnota členského podílu k předmětnému družstevnímu bytu. Žalovanému přisvědčil potud, že uplynula-li marně lhůta pro vypořádání společného jmění manželů, vzniká ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák. rozvedeným manželům, kteří jsou společnými členy stavebního bytového družstva a společnými nájemci družstevního bytu, pohledávka z titulu podílového spoluvlastnictví ve vztahu k členskému podílu v družstvu. Současně vyslovil, že dojde-li ke zrušení práva společného nájmu a k zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, vznikne tomu z rozvedených manželů, který se nestal nájemcem družstevního bytu, proti druhému z nich právo na přiměřenou náhradu, přičemž právní důvod uplatňovat právo na přiměřenou náhradu vzniká teprve právní mocí rozhodnutí o zrušení společného nájmu družstevního bytu manželů, a přiznání této náhrady nemůže být součástí řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu manželů. Námitku žalovaného, že jeho podání ze dne 5. 3. 2002 je vzájemným návrhem, jímž po žalobkyni požadoval v rámci vypořádání členského podílu v družstvu zaplacení částky 424.000 Kč, neshledal důvodnou s tím, že uvedené podání nesplňuje náležitosti vzájemného návrhu, a i kdyby tomu tak nebylo, musel by být vzájemný návrh zamítnut pro předčasnost.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil v něm výslovně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam shledal v otázce, „zda soud při rozhodování o zrušení práva společného nájmu bytu, se kterým je spojeno rozhodování o skončení členství jednoho z účastníků řízení v bytovém družstvu, má rovněž k vzájemnému návrhu jednoho z účastníků rozhodnout o vypořádání při zániku tzv. quasi spoluvlastnictví k členskému podílu v bytovém družstvu, to vše za situace, kdy marně uplynula lhůta pro vypořádání společného jmění manželů“. Konkrétně uvedl, že tříletá lhůta k tomu, aby účastníci podali návrh na vypořádání společného jmění manželů, marně uplynula ke dni 15. října 2001, že k tomuto okamžiku se změnil právní režim družstevního podílu - přešel ze společného jmění manželů do jejich podílového spoluvlastnictví. Soudy, které rozhodovaly o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a o určení výlučného člena družstva, se měly podle jeho názoru zabývat i vypořádáním spoluvlastnictví k družstevnímu podílu, které tímto rozhodnutím zaniklo. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Vzhledem k tomu, že §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé), zaměřil se dovolací soud na posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné jen tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v §237 odst. 3 o. s. ř. O takový rozsudek jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může být přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (tj. právní otázky, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založeno), a současně jde o otázku zásadního významu.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim zaujal. Jen s posouzením těchto právních otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadního právního významu. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
V posuzovaném případě je podstatou věci spor o společný nájem družstevního bytu, tedy spor, kdy z právního předpisu (zde §705 odst. 2 věta druhá a §712 odst. 6 obč. zák.) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Soud tu není vázán návrhem účastníků, ač jde o návrhové řízení (§153 odst. 2 o. s. ř.), a ve věci rozhodne nedělitelným výrokem o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, o určení, kdo bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, a o povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě - případně bez vázanosti na bytovou náhradu. Tím současně zanikne společné členství rozvedených manželů v družstvu. Vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu je předmětem jiného nezávislého řízení, v němž se k výsledkům řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu přihlíží.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zjevné, že dovolatel nebrojí proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v plném rozsahu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a že je srozuměn se zrušením společného nájmu družstevního bytu, s určením žalobkyně výlučnou členkou družstva a nájemkyní bytu a rovněž s jemu uloženou povinností byt vyklidit ve lhůtě počítané od právní moci rozsudku. I když v závěru dovolání navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, ve skutečnosti se nedomáhá, aby odvolací soud rozhodl jinak, nýbrž aby v rámci tohoto řízení rozhodl ještě o nároku z titulu vypořádání hodnoty členských práv a povinností účastníků spojených s užíváním družstevního bytu. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání míří proti důvodům rozhodnutí, neboť dovolatel polemizuje pouze s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v odůvodnění jeho rozhodnutí ohledně právní problematiky vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu. Na něm však napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci (zrušení práva společného nájmu družstevního bytu) nebylo založeno.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, a proto je odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalobkyni podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti žalovanému (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu