ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3150.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3150/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) Mgr. J. J., b) Mgr. L. J., zastoupené advokátkou, a c) P. C., proti žalovaným 1) J. V., a 2) S. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 358/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2006, č. j. 25 Co 116/2006-59, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2006, č. j. 25 Co 116/2006-59, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č.j. 35 C 358/2005-35, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 18, o velikosti 3+1 s příslušenstvím v 5. nadzemním podlaží (4. patře) domu č.p. 192, v k. ú. V. Ch. v P. 5, Starochuchelská or. č. 16 (dále jen „předmětný byt“ resp. „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jsou spoluvlastníky činžovního domu (žalobci a/ b/ mají ve společném jmění jednu ideální polovinu a žalobce c/ je vlastníkem rovněž jedné ideální poloviny), v němž se nachází předmětný byt, že nájemní smlouvou ze dne 18. 11. 2003 byl předmětný byt pronajat žalovanému 1) na dobu neurčitou, že žalovaný 1) uzavřel dne 11. 9. 2003 manželství s žalovanou 2), že se žalovaným narodil syn, že se žalovaná 2) počátkem roku 2005 i s dítětem přechodně uchýlila ke své matce kvůli rekonstrukci střechy (probíhající rekonstrukce rušila dítě), že se do bytu vrátila v srpnu 2005, že výše nájemného spolu s úhradou za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu činila 3.054,- Kč, že nájemné spolu s úhradou za služby bylo splatné vždy do patnáctého dne příslušného měsíce, že žalovaní řádně nezaplatili nájemné a úhradu za služby za měsíce září a listopad 2004, a dále za měsíce leden, duben a květen 2005, že ke dni podání žaloby tak žalobcům dlužili celkem částku 15.270,- Kč, že se tak stalo nedopatřením, neboť v platbách nájemného a úhrady spoléhali jeden na druhého, že žalovaný 1) je podnikatelem s nepravidelným příjmem a žalovaná 2) je na mateřské dovolené, že uvedenou částku žalobcům zaplatila matka žalované 2) dne 10. 10. 2005 (těsně předtím než stihla být výpověď z nájmu bytu předána žalovanému 1/) a že ke dni vyhlášení rozsudku žalovaní stále dlužili poplatek z prodlení.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaní hrubě porušili své povinnosti jako nájemci bytu, neboť nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce a naplnili tím výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Dospěl však k závěru, že vyhovění žalobě brání ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Vzal v úvahu, že dlužné nájemné spolu s úhradou bylo zaplaceno ještě před doručením výpovědi z nájmu bytu žalovanému 1), že žalovaní na nájemném a úhradách za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu dlužili vždy jen za dva po sobě jdoucí měsíce, že po podání žaloby již hradí nájemné a úhrady řádně, že mají v péči nezletilé dítě, že jsou v obtížné sociální situaci a nemají jinou možnost bydlení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 25 Co 116/2006-59, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Na rozdíl od něj však po právní stránce uzavřel, že je třeba vzít v úvahu i hledisko, zda lze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva dočasně odepřena. Přihlédl k tomu, že žalovaní netvrdili a ani neprokázali, že by nemohli platit nájemné z vážných zdravotních či sociálních důvodů, nebo že by se ocitli přechodně ve velmi špatné sociální situaci. Dluh vznikl jejich nedbalostí, a to proto, že při placení nájemného spoléhali jeden na druhého. Uzavřel, že takováto okolnost nemůže být ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. důvodem pro odepření přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu dané podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod označili nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalovaní odvolacímu soudu vytkli, že neposuzoval celou kauzu v širších souvislostech, jak to učinil soud prvního stupně, a že se zaměřil jen na právní stránku věci. Namítali, že odvolací soud opomněl zhodnotit příčiny, které k tomuto stavu vedly. Nezvážil další skutečnosti, které vyšly najevo při jednání před soudem prvního stupně, a to že žalovaná 2) byla nucena provizorně pobývat u své matky pro opravy v domě spojené s nadměrným hlukem, že žalovaný 1) v té době pracovně pobýval mimo území P., že sociální situace žalovaných nebyla příznivá, a proto dluh na nájemném a na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu uhradila matka žalované 2), že od té doby žalovaní platí nájemné a úhradu řádně, že příčinou vzniku dluhu byla jejich nepříznivá sociální situací a okolnosti na straně pronajímatelů (oprava domu), nikoliv jejich nedbalost, jak nesprávně vyhodnotil odvolací soud. V důsledku chybného zjištění o příčině vzniku dluhu pak odvolací soud (nesprávně) neaplikoval §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaní dále vytkli odvolacímu soudu i to, že nepodmínil jejich vyklizení přiznáním náhradního bytu či náhradního ubytování a že v důsledku jeho rozhodnutí „se žalovaní ocitnou se svým dvouletým dítětem na ulici“. Upřednostnění podnikatelských zájmů pronajímatelů (kteří chtějí vystěhovat žalované bez náhrady a docílit pronájmu bytu za tržní cenu) před ochranou mladé rodiny s nezletilým dítětem pokládali za rozporné s články 11 odst. 3 a 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s §3 odst. 1 obč. zák. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto. Poukazovali na to, že přítomnost či nepřítomnost žalovaných v bytě nezpůsobovala jejich neschopnost platit řádně nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Jejich tvrzení o nepříznivé sociální situaci je pak v příkrém rozporu s údajem žalovaného 1), který uvedl, že je podnikatel a že jeho rodina má celkově měsíční příjem 24.000,- Kč. Odkaz žalovaných na dobré mravy by byl namístě tehdy, kdyby byly na jejich straně vážné zdravotní a sociální důvody, které by je vedly k neplacení nájemného (např. hospitalizace v nemocnici a podobně); o takový případ se však nejednalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Jak lze dovodit z obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání, dovolatelé uplatnili i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Z pohledu skutkové podstaty podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (rovněž ve spojení s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák.) bylo v projednávané věci nepochybně právně významné skutkové zjištění, týkající se příčiny vzniku dluhu na nájemném a na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu, a to již proto, že podle ustálené soudní praxe nelze tolerovat neplacení nájemného nájemci, který nemá výrazné sociální problémy a nájemné neplatil z pouhé „nedbalosti“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1832/2006 a ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2251/2007). Odvolací soud vzal v tomto ohledu za zjištěno (na základě spontánních tvrzeních obou žalovaných při jednání dne 15. 12. 2005 spojených s omluvou ve vztahu k žalobcům), že žalovaní lehkomyslně spoléhali jeden na druhého, že ten druhý zaplacení nájemného a úhrad zajistí. Tvrdí-li nyní v dovolání, že příčinou byla oprava střechy domu a jejich nepříznivá sociální situace, jde o tvrzení, které je v protikladu s vysvětlením, které podali v řízení před obecnými soudy.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že výpověď z nájmu bytu z důvodu upraveného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.); jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle citovaného ustanovení je či není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.(v souvislosti naplněním výpovědního důvodu) jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelé dále uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. půjde v dovolacím řízení v prvé řadě o odpověď na otázku, zda ze skutečností zjištěných odvolacím soudem lze usoudit, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe je ustálená v tom, že v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Pro úplnost je zapotřebí dodat, že ustálená judikatura kromě toho dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci pro neplacení nájemného je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V naznačených souvislostech není možno ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. §685 a násl. obč. zák.). Jestliže, jako v posuzovaném případě, nájemci uvedenou povinnost neplnili, nelze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. podle názoru dovolacího soudu pominout příčiny neplacení nájemného a přiznat bez dalšího rozhodující význam skutečnosti, že nájemci (za pomoci třetí osoby) dodatečně dlužnou částku uhradili. Klade se zde totiž otázka, zda lze z důvodu pouhého dodatečného zaplacení dlužného nájemného bez jakékoliv sankce tolerovat neplacení nájemného nájemci, který nemá výrazné sociální problémy a nájemné neplatil z pouhé „nedbalosti“, jinak řečeno zda lze pouze z důvodu dodatečného zaplacení dlužného nájemného nájemcem po žalobci – pronajímateli – bez dalšího spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1832/2006). Jestliže právě takováto příčina byla na základě skutkového stavu (který se dovolatelům nepodařilo v dovolacím řízení zpochybnit) zjištěna, nelze tedy odvolacímu soudu vytknout, že k ní přihlédl. Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je tak správné.
Dovolatelé spatřovali nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem i v tom, že neshledal naplnění předpokladů důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu či náhradního ubytování a dále, že se nezabýval ani tím, zda jim přísluší zákonná forma bytové náhrady – přístřeší.
Podle ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák., skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele (mimo jiné) z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d), obč. zák. může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu je především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí být tedy splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99 a ze dne 27. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000).
Nejvyšší soud také ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdo 568/97 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, str. 169), jakož i v rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že bytovou náhradou je i přístřeší. Přístřeší je bytovou náhradou svého druhu, která slouží i k zajištění potřeby bydlení, byť jen jako „provizorium“ a na nezbytně nutnou dobu (§712 odst. 5 věta třetí obč. zák.).
Judikatura dovolacího soudu je přitom ustálena v názoru, podle kterého může být právo na bytovou náhradu, vyplývající ze zákona, výjimečně odepřeno podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, bylo-li by uplatňování tohoto práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98).
V projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po skončení výpovědní lhůty; tím současně vyjádřil, že žalovaným nepřísluší právo na bytovou náhradu, tudíž ani právo na bytovou náhradu v podobě přístřeší. Přitom se však – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – nezabýval posouzením nároku žalovaných na tuto formu bytové náhrady vyplývající ze zákona, a to ani z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy okolnostmi, pro které by jim mělo být toto právo odepřeno. Stejně tak se nezabýval ani naplněním kumulativních předpokladů ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., přestože právně významné okolnosti byly za tím účelem tvrzeny (ojedinělý exces z plnění povinností nájemců, snaha o nápravu, sociální situace žalované 2). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž i nesprávné.
Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k nedělitelnosti jednotlivých částí rozsudečného výroku ve věcech přivolení k výpovědi, určení výpovědní lhůty a uložení povinnosti k vyklizení, bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek, nikoliv jenom v části, ve které bylo dovolání shledáno opodstatněným. Podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu