ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3276.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3276/2020-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně H. R. , bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem České Budějovice, Žižkova tř. 183/33, proti žalovanému R. T. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 167/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. června 2020, č. j. 19 Co 458/2020-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Jaroslava Hanuse, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 183/33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. ledna 2020, č. j. 30 C 167/2019-55, zrušil právo společného nájmu účastníků k tam specifikovanému družstevnímu bytu a rozhodl, že jako člen družstva bude nadále výlučným nájemcem tohoto bytu žalovaný; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. června 2020, č. j. 19 Co 458/2020-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“).
Uplatněný nárok na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu dovolací soud posuzoval ve smyslu ustanovení §3074 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle dosavadních právních předpisů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 18. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 2245/2015, uveřejněný pod č. C 15388 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 18. září 2019, sp. zn. 26 Cdo 2047/2019).
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, a z 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3515/2006, uveřejněné pod č. 23/2003 a 18/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se za předchozí právní úpravy (míněno v poměrech úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „občanský zákoník“, resp. „obč. zák.“) ustálila v názoru, že právo žádat soud o vydání konstitutivního rozhodnutí se může promlčet (nebo prekludovat) pouze tehdy, kdy to zákon výslovně stanoví. Od uvedeného právního názoru se dovolací soud – přes uplatněné dovolací námitky – neodklání ani v poměrech souzené věci.
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že se nepromlčuje právo na zrušení společného nájmu družstevního bytu podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák., je jeho rozhodnutí v tomto směru výrazem standardní soudní praxe, neboť zde jde o právo žádat soud o vydání konstitutivního rozhodnutí, ohledně něhož občanský zákoník výslovně nestanovil, že podléhá promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2938/2000, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 1890/2008 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 16. září 2010, sp. zn. II. ÚS 2527/10/, či z 23. března 2016, sp. zn. 26 Cdo 1391/2015). Již jen pro úplnost dovolací soud podotýká, že v rozsudku ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3689/2010 (v dovolání chybně označeném sp. zn. 33 Cdo 3689/2009), se Nejvyšší soud nezabýval otázkou promlčení práva na zrušení společného nájmu družstevního bytu (§705 odst. 2 věta druhá obč. zák.); dovolatelův požadavek, aby dovolací soud posoudil uvedenou právní otázku jinak, než jak byla posouzena v citovaném rozsudku, je tak ve skutečnosti bezpředmětný.
Ve vztahu k další nastolené otázce, tj. k otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), lze uvést, že již v rozsudku z 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, uveřejněném pod č. C 1415 souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dovodil, že při rozhodování soudu v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu nepřichází aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v úvahu (k tomu viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. května 2003, sp. zn. 26 Cdo 490/2002, či z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 1123/2009). Z toho současně vyplývá, že předestřená právní otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil, jestliže v předmětné věci (v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu) neodepřel žalobkyni soudní ochranu pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu