ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3291.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3291/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Hotelu Paulíny, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Krči, Horáčkova 1096/2, IČO: 27588874, zastoupené JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška 2059/80b, o zaplacení částky 8.636.580,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 58/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2013, č. j. 21 Co 230/2013-20, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2013, č. j. 21 Co 230/2013-20, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. dubna 2013, č. j. 38 C 58/2013-13, a ze dne 13. srpna 2013, č. j. 38 C 58/2013-24, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (bývalá nájemkyně nemovitostí specifikovaných v žalobě – dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) se proti žalované (dřívější pronajímatelce nemovitostí) domáhala zaplacení částky 8.636.580,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny (stavebních úprav) předmětných nemovitostí, které uskutečnila za trvání nájemního poměru, zvýšila jejich hodnota (§667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 31. července 2010, tj. ke dni ukončení nájemního poměru). Současně navrhla, aby jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 18. dubna 2013, č. j. 38 C 58/2013-13, návrhu žalobkyně nevyhověl a osvobození od soudních poplatků jí nepřiznal.
Soud prvního stupně – s odkazem na ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“) – především konstatoval, že i přes doložené majetkové poměry žalobkyně (po delší dobu nedosahuje žádných /zdanitelných/ příjmů, má dluhy v řádu milionů korun českých, nevlastní žádné nemovitosti a její movité věci byly prodány v dražbě provedené v rámci exekuce nařízené na její majetek) nelze přehlédnout, že v jejím případě jde o právnickou osobu – společnost s ručením omezeným, která musí nést riziko neúspěšnosti svého podnikání, jež nelze přenášet (přiznáním osvobození od soudních poplatků) na stát. Dále uvedl, že navzdory své nepříznivé majetkové situaci navíc dlouhodobě „funguje“ , z čehož lze usoudit, že její ekonomické zázemí tvoří „lidé podílející se na její činnosti“ ; je tedy patrně schopna zajistit si dostatečné finanční prostředky z jiných zdrojů, než které „má sama právně k dispozici“ . Dodal, že navíc je v řízení zastoupena advokátkou, což rovněž vypovídá o její jisté solventnosti a potažmo schopnosti uhradit soudní poplatek z žaloby, který v tomto případě činí 431.830,- Kč. Uzavřel, že za této situace nejsou u ní splněny zákonné předpoklady ani pro částečné osvobození od soudních poplatků, a proto jejímu návrhu nevyhověl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. července 2013, č. j. 21 Co 230/2013-20, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se především ztotožnil s názorem, že žalobkyně je schopna zajistit si dostatečné finanční prostředky k úhradě vyměřeného soudního poplatku z jiných zdrojů než z vlastního majetku; může je totiž získat od svého jediného společníka, s nímž ji pojí úzká faktická i finanční vazba. Dodal, že zmíněnému názoru nasvědčuje též okolnost, že žalobkyně – která je v řízení zastoupena advokátkou – ani netvrdila, že je v úpadku nebo že čelí insolvenčnímu řízení. Současně dospěl rovněž k závěru, že jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků nelze vyhovět ani proto, že podaná žaloba představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Uvedený závěr odůvodnil konstatováním, že z nájemních smluv, které zmínila v žalobě a připojila je jako listinné důkazy, mimo jiné vyplývá, že se účastnice dohodly tak, že investice vložené do předmětných nemovitostí nebude po skončení nájmu požadovat zpět. Za této situace usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V návaznosti na to soud prvního stupně usnesením ze dne 24. července 2013, č. j. 38 C 58/2013-22, vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku z žaloby a poté usnesením ze dne 13. srpna 2013, č. j. 38 C 58/2013-24, řízení zastavil (pro nezaplacení soudního poplatku) a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ze dne 11. července 2013, č. j. 21 Co 230/2013-20, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o.s.ř. a odůvodnila ji konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání především namítla, že soudy obou stupňů se odchýlily od právních názorů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném ve věci sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, neboť jí odepřely osvobození od soudních poplatků mimo jiné s odůvodněním, že musí nést riziko neúspěšnosti svého podnikání. Současně jim vytkla, že její objektivní (ne)schopnost uhradit vyměřený soudní poplatek hodnotily podle kritérií, která jsou „zcela mimo zákonný rámec“ . V návaznosti na to zdůraznila, že podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků záleží jednak na poměrech žadatele, jednak na určité opodstatněnosti uplatňování (bránění) práva, které nesmí být svévolné nebo zřejmě bezúspěšné. Přitom měla za to, že s jejími poměry nikterak nesouvisí, zda uplatnění návrhu na osvobození od soudních poplatků má povahu přenášení podnikatelských rizik na stát, zda její společník má dostatek majetku na to, aby soudní poplatek uhradil za ni, a zda tvrdila, že je v úpadku nebo že čelí insolvenčnímu řízení. Z toho dovozovala, že není správná úvaha obou soudů, že její poměry neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků. Podle jejího mínění však neobstojí ani právní názor, že své právo uplatňuje zřejmě bezúspěšně. V této souvislosti odvolacímu soudu předně vytkla, že „v posuzované věci rozhodl bez nařízení jednání“ . Poté namítla, že v uvedeném závěru je napadené rozhodnutí překvapivé, neboť soud prvního stupně otázku možné opodstatněnosti žaloby neřešil, a zároveň je také nepřezkoumatelné, jelikož vychází ze „skutkového zjištění“, k němuž odvolací soud neuvedl, z jakého konkrétního důkazu ho čerpal. Navíc zdůraznila, že závěr o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva odvolací soud učinil patrně z ujednání, jímž se zavázala žalované převést „technické zhodnocení“ nemovitostí. Podle jejího názoru je ovšem toto ujednání – z příčin rozvedených v dovolání – neplatné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) – dále opět jen „o.s.ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení (ve věci návrhu na osvobození od soudních poplatků) a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky naplněnosti předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o.s.ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli (žalobci) přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. lze přiznat i právnické osobě – podnikateli (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 15 Co 539/98, uveřejněné pod č. 61/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/2013), vyložil (s odkazem na tam uvedenou odbornou literaturu a soudní judikaturu), že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku však nelze právnické osobě – podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).
V posuzovaném případě odvolací soud při řešení otázky, zda poměry dovolatelky odůvodňují přiznání (byť částečné) osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 o.s.ř.), považoval – v rozporu s citovanou judikaturou – za rozhodující hlediska, která nebyla pro posouzení uvedené otázky právně relevantní. Na rozdíl od soudu prvního stupně sice nevyhodnotil k tíži dovolatelky již samotnou skutečnost, že je právnickou osobou
– podnikatelem a že potud nese riziko neúspěšnosti svého podnikání. Závěr o její schopnosti uhradit (poměrně vysoký) soudní poplatek z žaloby však stejně jako soud prvního stupně odůvodnil zejména konstatováním, že potřebné peněžní prostředky může získat od svého společníka (eventuálně jiné osoby podílející se na její činnosti). Nehledě na to, že uvedená „možnost“ je ryze hypotetická (odvolací soud /soud prvního stupně/ neprováděl žádná šetření ohledně majetkových poměrů společníka dovolatelky /jiné osoby podílející se na jejím chodu/), je v této souvislosti zapotřebí zdůraznit následující. V řízení nebylo ani tvrzeno, že by společník (jiný subjekt) byl ochoten soudní poplatek z žaloby za dovolatelku zaplatit. Ostatně pokud by tomu tak bylo, zajisté by nežádala osvobození od soudních poplatků. Za této situace je jediná možná interpretace citovaného zdůvodnění taková, že oba soudy vycházely z přesvědčení, že při objektivní neschopnosti dovolatelky dostát své poplatkové povinnosti lze tuto povinnost „přenést“ na jejího společníka (jinou osobu podílející se na její činnosti). V tomto ohledu však nelze opomenout, že pro posouzení opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků jsou rozhodné pouze poměry žadatele (poplatníka soudního poplatku). Přitom pro kapitálové (obchodní) společnosti, k nimž náleží též společnost s ručením omezením, je příznačné, že jejich majetek je oddělen od majetku jejich společníků a naopak. Pro účely odepření osvobození od soudních poplatků takovéto obchodní společnosti proto nelze po jejích společnících (tím spíše po třetích osobách) spravedlivě požadovat, aby soudní poplatek zaplatili namísto ní. Pro úvahu, zda poměry dovolatelky odůvodňují přiznání (byť jen částečné) osvobození od soudních poplatků, je tudíž nerozhodné, že peněžní prostředky potřebné k zaplacení soudního poplatku z žaloby (snad) má k dispozici její společník (jiná osoba podílející se na jejím chodu). Pro zmíněnou úvahu jsou však bez právního významu rovněž ostatní okolnosti, jež v jejím rámci zohlednil odvolací soud (dovolatelka netvrdila, že je v úpadku nebo že čelí insolvenčnímu řízení, a v řízení je od počátku zastoupena advokátkou). Tyto okolnosti totiž nejsou způsobilé vyvrátit řádně doloženou – aktuální – neschopnost dovolatelky splnit svoji poplatkovou povinnost. Není proto správný právní názor odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že poměry dovolatelky neodůvodňují přiznání (ani částečné) osvobození od soudních poplatků.
Z ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. rovněž vyplývá, že i když to poměry účastníka odůvodňují, nelze mu osvobození od soudních poplatků přiznat, jestliže své právo uplatňuje nebo brání svévolně nebo zřejmě bezúspěšně. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva přitom jde zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014, a ze dne 25. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2038/2014).
Odvolací soud nevyšel z východisek naznačených v citované judikatuře, jestliže závěr o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva přijal na základě poznatků, které čerpal z obsahu listin („nájemních smluv“), jež byly připojeny k žalobě jako důkazní materiál (prostředek). Je totiž pojmově vyloučeno, aby bezúspěšnost uplatňování (bránění) práva byla „zřejmá“ a přitom se odvíjela od „skutečností“, které účastník (žadatel o osvobození) netvrdil a které mohou vyjít v řízení najevo až při provádění dokazování, resp. hodnocení provedených důkazů. Neobstojí tedy ani právní názor, že podaná žaloba představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že napadené usnesení není správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) je zrušil podle §243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Současně podle §243e odst. 2 věty třetí o.s.ř. zrušil rovněž usnesení ze dne 13. srpna 2013, č. j. 38 C 58/2013-24, jímž soud prvního stupně zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku, neboť toto usnesení je na zrušovaných rozhodnutích závislé (před nabytím právní moci nového rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků nelze řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti, neboť otázka povinnosti poplatníka zaplatit soudní poplatek dosud nebyla konečným způsobem vyřešena). Pro úplnost zbývá dodat, že řízení o odvolání proti posledně uvedenému usnesení odvolací soud zastaví (podle §104 odst. 1 o.s.ř.), jelikož v jeho průběhu nastala neodstranitelná překážka spočívající v tom, že účinky odvoláním napadeného rozhodnutí v mezidobí pominuly (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy č. 11/2005, str. 416).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu