ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3383.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3383/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 1/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2007, č. j. 16 Co 105/2005-173, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č. j. 4 C 1/97-149, zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaného vyklidit rodinný dům na ulici D. v O. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), uložená mu rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. listopadu 1985, č. j. 6 C 663/85-15, není vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2007, č. j. 16 Co 105/2005-173, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že povinnost žalovaného vyklidit předmětný dům, uložená rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. listopadu 1985, č. j. 6 C 663/85-15, není vázána na zajištění náhradního bytu a ani náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. listopadu 1985, č. j. 6 C 663/85-15, byla žalovanému uložena povinnost dům vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo náhradní ubytování, že již řadu let (od roku 1988 – 1989) bydlel žalovaný v komoře rodinného domu M. Š. v O., že v letních měsících přebýval rovněž v maringotce, že bydlení v komoře rodinného domu M. Š. nebylo adekvátní přisouzené bytové náhradě a že další nabídky bydlení nebyly buď vhodnou bytovou náhradou pro žalovaného nebo nešlo o nabídku nájemní smlouvy k bytu, ale o koupi domu. Z doplněného dokazování však odvolací soud dále zjistil, že po rozhodnutí soudu prvního stupně bylo žalovanému zajištěno trvalé bydlení v Domově pro seniory v P., Š. (dále jen „DpS“), že měsíční úhrada za celoroční pobyt v tomto zařízení mu byla stanovena částkou 5.402,- Kč, že toto zařízení může s klientem pobyt ukončit v případě hrubého porušování domovního řádu a že v takovém případě není povinno mu zajišťovat náhradní ubytování, že žalovaný byl s tímto stavem zcela spokojen a neměl již zájem na zajišťování bytové náhrady ze strany žalobkyně. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že byla-li žalovanému rozsudkem ze dne 20. listopadu 1985, č. j. 6 C 663/85-15, uložena povinnost předmětný dům vyklidit s vázaností na bytovou náhradu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění bytové náhrady, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – rovněž dovodil, že v daném případě lze usoudit na změnu poměrů odůvodňující s odkazem na ustanovení §3 obč. zák. určení, že dříve uložená vyklizovací povinnost žalovaného z domu není vázána na zajištění bytové náhrady. Je tomu tak proto, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně byl žalovaný trvale umístěn v DpS. Na tom podle názoru odvolacího soudu nic nemění ani to, že v případě porušení domovního řádu uvedeného zařízení by byl vyklizen bez zajištění náhradního ubytování; stejnému postihu by totiž byl vystaven i v případě, kdy by hrubým způsobem porušoval povinnost vyplývající z nájmu bytu, který by mu byl podle rozhodnutí zajištěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním ustanoveného advokáta. Jeho přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu vytkl, že v odvolacím řízení „nedostatečně ověřil“ příslušné rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje o jeho umístění v DpS. Odvolací soud se totiž podle jeho názoru „spokojil s provedením jediného důkazu, kterým bylo velmi stručné a téměř nic nevypovídající sdělení“ DpS, které navíc obsahuje „zavádějící informaci“, že DpS „není povinen zajistit náhradní ubytování“. V této souvislosti dodal, že dne 21. února 2008 byl nucen podepsat tzv. individuální plán a stal se osobou nesplňující kritéria cílové skupiny uživatelů DpS, a pokračoval, že tato situace by nemusela nastat, pokud by odvolací soud trval na předložení nájemní, podnájemní či ubytovací smlouvy v DpS. Dále namítl, že „zařízení sociální péče pro soběstačné občany byla … změnou zákona o sociálních službách zrušena, čímž ztratil nárok na samostatný pokoj a vznikla mu naopak povinnost do konce roku 2009 zmíněné ubytovací zařízení vyklidit“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. září 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady řízení žalovaný namítl, neboť odvolacímu soudu vytkl, že v odvolacím řízení „nedostatečně ověřil“ příslušné rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje o jeho umístění v DpS … a „spokojil se s provedením jediného důkazu, kterým bylo velmi stručné a téměř nic nevypovídající sdělení“ DpS, které navíc obsahuje „zavádějící informaci“, že DpS „není povinen zajistit náhradní ubytování“.
Podle §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě žalovaný ve vyjádření k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhl, aby odvolací soud učinil dotaz na DpS „ohledně jeho umístění do tohoto zařízení a možnosti současného užívání nemovitosti žalobkyně – rodinného domu v O., D.“. Odvolací soud uvedenému návrhu vyhověl, přičemž DpS ve zprávě ze dne 20. června 2007 sdělil, že žalovaný má v tomto zařízení trvalý pobyt a nastoupil dne 18. ledna 2005. Odvolací soud vyhověl i dalšímu návrhu žalovaného učiněnému u odvolacího jednání dne 18. července 2007, přičemž ze zprávy DpS ze dne 25. července 2007 pak zjistil, že pobyt klienta v DpS lze ukončit v případě hrubého porušení „domácího řádu“ a v tomto případě DpS nezajišťuje klientovi náhradní ubytování; vzhledem k soběstačnosti žalovaného nejsou bezprostředně ohrožena jeho práva a zájmy. V příloze této zprávy zaslal DpS odvolacímu soudu rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje v Brně ze dne 9. února 2006 o výši úhrady za pobyt v DpS. Uvedenými listinami (z 20. června 2007 a z 25. července 2007) byl proveden důkaz u odvolacích jednání 18. července a 19. září 2007. K důkazu zprávou DpS ze dne 25. července 2007 neměl žalovaný žádné další připomínky a nenavrhl provedení dalších důkazů. Za této situace odvolací soud – logicky vzato – ani nemohl rozhodnout (podle §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř., které je za použití ustanovení §211 o.s.ř. aplikovatelné i v odvolacím řízení), zda (nenavržené) důkazy provede. Proto mu nelze ani úspěšně vytýkat neprovedení dalších důkazů v řízení, které nelze podřadit pod řízení vyjmenovaná v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolací soud zastává názor, že byť dovolatel v dovolání formálně odkázal rovněž na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval; jeho dovolací námitky jsou z obsahového hlediska podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (neboť v dovolání brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení dané věci).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ve vztahu ke skutkovým zjištěním vztahujícím se k umístění žalovaného v DpS vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Přitom nelze ani opomenout, že pro odvolací soud byl rozhodující stav v době vyhlášení jeho rozsudku (§154 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. aplikovatelný i v odvolacím řízení). Současně nelze přehlédnout, že pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu