ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3398.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3398/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) JUDr. J. Š. , b) MUDr. O. S. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalovanému Ing. O. T. , zastoupenému Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 282/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 21 Co 279/2011-435, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně a) a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč k rukám JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou došlou soudu dne 12. 9. 2003 domáhali, aby žalovanému spolu s Mgr. I. T., (dále jen „2. žalovaná“), byla uložena povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit byt sestávající ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 4. podlaží domu, k.ú. S. (dále též jen „byt“ nebo „předmětný byt“). Tvrdili, že jsou spoluvlastníky předmětného bytu, že tento byt zajistili žalovaným jako náhradní byt, že v něm však žalovaní nebydlí, a že ani nebyla uzavřena nájemní smlouva.
Rozsudkem ze dne 12. 4. 2005, č. j. 21 Co 6/2005-150, potvrdil Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 7. 6. 2004, č. j. 10 C 308/2003-117, ve znění usnesení ze dne 18. 11. 2004, č. j. 10 C 308/2003-139, kterým žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako podíloví spoluvlastníci předmětného bytu, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 1999, č. j. 9 C 67/99-50, soud podle §711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák. ve znění do 30. 3. 2006“), přivolil k výpovědi žalobců danou žalovaným z nájmu bytu v 1. patře domu v katastrálním území P. (dále též jen „byt v P.“), neboť zjistil, že byt potřebují pro sebe, že lhůta k vyklizení bytu byla vázána na zajištění náhradního bytu, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 13 E 2663/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, č. j. 29 Co 42/2001-22, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením žalovaných z bytu v P. do předmětného bytu, že žalobci k prokázání zajištění náhradního bytu za byt v P. předložili v exekučním řízení (nepodepsaný) návrh nájemní smlouvy k předmětnému bytu, a po skončení výkonu rozhodnutí její uzavření zmařili. Dospěl k závěru, že žalovaní bydlí v bytě bez právního důvodu, že však nelze připustit, aby žalobci svou povinnost zajistit náhradní byt, uloženou vykonatelným rozhodnutím soudu, splnili jen formálně a fakticky žalovaným znemožnili vznik právního vztahu k zajištěné bytové náhradě, a že je proto na místě aplikovat ustanovení §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). S ohledem na chování žalobců, dobu, která uplynula mezi výkonem rozhodnutím a podáním žaloby na vyklizení předmětného bytu (k výkonu rozhodnutí vyklizením do předmětného bytu došlo 20. 3. 2003 a již dne 12. 9. 2003 žalobci podali návrh na jeho vyklizení), shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vyklizení žalovaných z předmětného bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy a že je na místě žalobu zamítnout.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, č. j. 26 Cdo 1741/2005-164, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S ohledem na uplatněný dovolací důvod, přezkoumával dovolací soud (jen) správnost posouzení otázky aplikace §3 obč. zák. (§242 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že žalobu na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu nelze zamítnout s odkazem na ustanovení §3 obč. zák.
Posléze byla soudní praxe při aplikaci §3 obč. zák. v těchto sporech usměrněna stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněném pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soud prvního stupně se proto znovu zabýval tím, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, připustil, aby do řízení jako další žalovaná vstoupila P. T. (dále jen „3. žalovaná“), a rozsudkem ze dne 14. 3. 2011, č. j. 10 C 282/2006-374, žalobě vyhověl, uložil žalovaným předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, č. j. 21 Co 279/2011-435, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaní 1/, 2/ byli do předmětného bytu přestěhováni na základě výkonu rozhodnutí, nikdy však – z důvodů na straně žalobců – nedošlo k uzavření nájemní smlouvy k tomuto bytu, že nyní v bytě žalovaní 1/, 2/ nebydlí, bydlí v něm jen 3. žalovaná (jejich dcera). Uzavřel, že nebyla-li k předmětnému bytu uzavřena nájemní smlouva, bydlí v něm žalovaní bez právního důvodu, a protože žalovaní 1/, 2/ byt neužívají a exekuční titul nesměřoval k zajištění práva nájmu 3. žalované (která byt užívá), není výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojil s otázkou vzniku užívacího práva ex lege k náhradnímu bytu osobě, která do něj byla vyklizena rozhodnutím soudu. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, neužívá sice byt na základě nájemní smlouvy, vzniklo mu však – jako osobě vyklizené do „přiměřeného“ náhradního bytu - užívací právo ex lege vyplývající přímo z občanského zákoníku, v němž je obdobně řešeno užívací právo (bez existence nájemní smlouvy) i v dalších případech (§706, §712a, §715 obč. zák.). Zdůraznil, že jednání žalobců je nepřípustným obcházením zákona. Nesouhlasil ani se zjištěním soudu, že předmětný byt neužívá, vytýkal odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením §154 odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl k „soustavnému užívání bytu“ v době vyhlášení rozsudku, stejně jako dostatečně nepřihlédl ke všem skutečnostem významným pro závěr, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy. Namítal, že soud měl v souladu s R 6/2010 podle §3 odst. 1 obč. zák. odepřít žalobcům ochranu výkonu vlastnického práva. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (soud prvního stupně po vrácení věci dovolacím soudem ve svých rozsudcích vždy žalobě vyhověl), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a §241a odst. 2 písm. a/ - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání tedy nemohou založit námitky dovolatele, kterými uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro závěr, zda dovolatel v předmětném bytě bydlí a nabízí vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit a napadnout jej lze (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že v předmětném bytě bydlí bez právního důvodu. Protože otázkou, zda a jaké právo vzniká povinnému k bytové náhradě, do níž byl ve vykonávacím řízení vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady vyklizen, se judikatura Nejvyššího soudu dosud nezabývala, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nebyla-li po provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu do zajištěného náhradního bytu uzavřena k náhradnímu bytu nájemní smlouva, užívá tento byt bez právního důvodu.
Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Nájem bytu je smluvním vztahem, který vzniká uzavřením nájemní smlouvy (srovnej §685 odst. 1 obč. zák.). Protože k jejímu uzavření nedošlo, je závěr soudu, že žalovaní 1/, 2/ nejsou nájemci předmětného bytu podle §685 a násl. obč. zák., správný. To však neznamená, že by jim k bytové náhradě žádné právo nevzniklo.
Žalovaní předmětný byt nezačali užívat svévolně, ale na základě rozhodnutí soudu. Na základě vykonatelného rozsudku vydaného v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu v P., rozhodl soud v řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady o přestěhování žalovaných do předmětného bytu s tím, že jde o bytovou náhradu odpovídající nalézacímu rozhodnutí, tedy o byt srovnatelný s bytem v P., který žalovaní užívali na základě nájemní smlouvy na dobu neurčitou.
Podle ustálené soudní praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2339/98, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 19. 8. 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, uveřejněné pod č. 41/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i právní teorie (viz např. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 687), může oprávněný v řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady prokázat její zajištění různými způsoby, mj. i tak (jako v této věci), že oprávněný (který má za to, že zajištění odpovídající bytové náhrady je v jeho možnostech) prokáže, že má ve svém vlastnictví byt, který je právně i fakticky volný, a odpovídá vykonávanému rozhodnutí a předloží soudu návrh na uzavření nájemní smlouvy s povinným. V takovém případě soud návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady vyhoví a povinného do zajištěného bytu vystěhuje. Z povahy věci je zřejmé, že v době realizace výkonu rozhodnutí není nájemní smlouva k zajištěnému bytu uzavřena - nedošlo k její akceptaci povinným, v době provádění výkonu rozhodnutí (jeho realizace) tak povinný ještě nájemcem bytu není. Převezme-li povinný při výkonu rozhodnutí bytovou náhradu, začne tedy užívat zajištěný byt nikoliv na základě smlouvy s oprávněným, ale na základě rozhodnutí soudu.
Aby se nájemci, jehož nájem je vypovídán (v tomto případě, aniž by porušil své povinnosti), dostalo práv, která mu podle rozhodnutí soudu náleží, tj. užívání náhradního bytu, nestačí, že v řízení o výkon rozhodnutí bude zjištěno, že oprávněný zajistil bytovou náhradu určenou v nalézacím rozhodnutí, a že do této bytové náhrady bude povinný vyklizen, ale musí mu k ní vzniknout i (nějaké) právo. Výsledkem provedení výkonu rozhodnutí nemůže být užívání zajištěného náhradního bytu povinným bez právního důvodu.
Jaký právní vztah povinnému k zajištěné bytové náhradě vznikne, zákon výslovně neupravuje.
Vztah mezi pronajímatelem a povinným při užívání náhradního bytu (není-li nájemní smlouva uzavřena a povinný náhradní byt převezme), je vztahem občanskoprávním (§1, 2 obč. zák.), a řídí se proto občanským zákoníkem.
Zajistil-li oprávněný pro povinného bytovou náhradu odpovídající nalézacímu rozhodnutí (v bytě, jehož je vlastníkem), má právo domáhat se u soudu, aby povinný byl do tohoto náhradního bytu vyklizen (neučinil-li tak dobrovolně), zároveň má povinnost byt odevzdat povinnému a povinný má pak tomu odpovídající povinnost ho převzít a právo ho užívat. Vztah mezi oprávněným a povinným, jehož předmětem je užívání náhradního bytu, tak není založen na jejich smluvním vztahu, ale na rozhodnutích soudu vydaných v nalézacím řízení (přivolení soudu k výpovědi s uložením povinnosti vyklidit byt po zajištění náhradního bytu) a ve výkonu rozhodnutí (o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady).
Podle §489 obč. zák. jsou právním důvodem vzniku závazkových vztahů nejen smlouvy, ale i jiné skutečnosti uvedené v zákoně.
Mezi pronajímatelem a povinným tak realizací výkonu rozhodnutí vzniká ve smyslu §489 obč. zák. závazkový vztah na základě jiné právní skutečnosti uvedené v zákoně (§711 odst. 1, 2 obč. zák. ve znění do 30. 3. 2006, §712 odst. 1 obč. zák., §343 - §344 o. s. ř.), jehož předmětem je užívání náhradního bytu, aniž by byla uzavřena nájemní či jiná smlouva.
Lze tedy uzavřít, že převezme-li povinný při výkonu rozhodnutí náhradní byt, vznikne mu právo k této bytové náhradě, a to právo „sui generis“, na jehož základě může povinný v souladu s rozhodnutím soudu náhradní byt užívat. Ze skutečnosti, že samotným provedením výkonu rozhodnutí vzniklo povinnému určité právo k bytové náhradě, ostatně vychází i ustanovení §344 odst. 4 o. s. ř., jenž stanoví podmínky, za nichž toto právo zanikne (srovnej obdobně Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 693).
Při nedostatku výslovné právní úpravy se na vztah, jehož předmětem je užívání náhradního bytu (založený rozhodnutím soudu ve vykonávacím řízení), použijí přiměřeně ustanovení o nájmu bytu (§685 a násl.) upravující smluvní vztah, který je svým obsahem a účelem nejbližší (§492 obč. zák.). Půjde jen o podpůrné (přiměřené) použití této úpravy, tj. s přihlédnutím ke specifikům závazku vznikajícího z rozhodnutí soudu ve výkonu rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady ve srovnání se závazky vznikajícími ze smluv o nájmu.
S ohledem na přiměřené použití ustanovení o nájmu bytu, je i u práva povinného užívat náhradní byt jeho pojmovým znakem dočasnost. Právo užívat náhradní byt nevzniká povinnému natrvalo, povinný (stejně jako nájemce) musí počítat s tím, že jeho užívací právo skončí (byť v případě, že byl do užívání /nájmu/ poskytnut na dobu neurčitou, nemusí být při jeho vzniku zřejmé, kdy se tak stane); tomu odpovídají i jeho práva a povinnosti. Právo povinného užívat náhradní byt, může zaniknout např. tím, že po provedení výkonu rozhodnutí povinný s pronajímatelem uzavře nájemní smlouvu, jejich další vztahy se pak již budou zcela řídit úpravou nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.). Práva k bytové náhradě zaniknou povinnému i v případě, kdy odmítne bytovou náhradu převzít a bez vážných důvodů ji nezačne užívat do šesti měsíců, k jejich zániku dojde uplynutím této lhůty (§344 odst. 4 o. s. ř.).
Právo užívat zajištěný náhradní byt, umožňuje povinnému byt užívat v souladu s rozhodnutím soudu i v případě, že mu pronajímatel po výkonu rozhodnutí již žádnou součinnost neposkytne a zmaří uzavření nájemní smlouvy, povinný však – aby mu toto právo zůstalo zachováno – musí plnit své povinnosti, jež jsou obdobné jako povinnosti nájemce. Jednou z povinností nájemce je podle §689 odst. 1 obč. zák. i povinnost byt řádně užívat (neužívá-li nájemce byt může mu dát pronajímatel výpověď z nájmu - §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.). Neužívá-li povinný bez vážných důvodů náhradní byt, jeho právo k tomuto bytu zaniká (obdobně jako v případě, že ji nezačne užívat vůbec - §344 odst. 4 o. s. ř.) a vlastník (pronajímatel) bytu se může domáhat jeho vyklizení (§126 obč. zák.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) zjistil - zjištěný skutkový stav věci nemohl být se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, zpochybněn, a Nejvyšší soud z něj proto vychází – že žalovaný bez vážných důvodů v předmětném bytě nebydlí. Neužívá-li však byt bez vážných důvodů, pak mu jeho právo k náhradnímu bytu zaniklo. Protože předmětný byt nevyklidil a nepředal žalobcům (pronajímatelům), domáhají se důvodně ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák. Byť tedy odvolací soud nesprávně posoudil otázku právního důvodu užívání náhradního bytu po provedení výkonu rozhodnutí, je jeho rozhodnutí v konečném důsledku věcně správné.
Protože z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží dovolací soud, i když je účastníci nenamítli (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/, §229 odst. 3, §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.
Podle obsahu spisu procesně úspěšné žalobkyni a/ žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, proto ve vztahu mezi ní a žalovaným bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Procesně neúspěšného žalovaného pak zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci b/ v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupkyně z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Zástupkyně žalovaného učinila v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) AT, náleží jí tak náklady ve výši celkem 2.178,- Kč, sestávající z odměny podle §6 odst. 1, §9 odst. 1 AT ve výši 1.500,- Kč (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., §15 AT), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. května 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu