ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3416.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3416/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně A. L. – M. , zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti žalovaným 1) Mgr. H. Š. , a 2) A. F. , zastoupeným JUDr. Zuzanou Streublovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Vodňanského 10, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 34 C 330/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2008, č.j. 58 Co 3/2008-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č.j. 34 C 330/2006-47, ve spojení s usnesením ze dne 1. 10. 2007, č.j. 34 C 330/2006-58, zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu č. 6, II. kategorie, o velikosti 1+kk, v 1. poschodí domu č.p. 1330 v P. 10, ulice V O. 1330/65 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), daná žalovanými dne 29. 5. 2006 žalobkyni, je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 2. 2006, č.j. 58 Co 3/2008-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalované (spoluvlastnice předmětného domu) daly žalobkyni (nájemkyni předmětného bytu) výpověď z nájmu bytu, datovanou 29. 5. 2006 (dále též „Výpověď“), která jí byla doručena dne 30. 6. 2006, v níž byly výpovědní důvody označeny odkazem na „ust. §711 odst. 2 písm. b/ a písm. d/ občanského zákoníku v platném znění“ a tak, že žalobkyně byt bez vážných důvodů neužívá a bez souhlasu pronajímatelů ho podnajímá jiným osobám, že ve výpovědi byla uvedena tříměsíční výpovědní lhůta, povinnost byt vyklidit po zajištění přístřeší a poučení o možnosti podat ve stanovené lhůtě žalobu na její neplatnost. Rovněž tak vzaly za prokázáno, že předmětný byt užívá (vedle žalobkyně) od roku 2005 J. Z. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) ve spojení s §719 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) byl naplněn (nikoliv však výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ obč.zák.), neboť žalobkyně přenechala předmětný byt do podnájmu bez souhlasu pronajímatele jiné osobě. Odvolací soud vyjádřil názor, že výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ obč.zák. je dán i tehdy, přenechá-li nájemce byt do podnájmu jinému, aniž by za to získal od podnájemce úplatu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu označuje „výklad ustanovení §711 odst. 1 a o 3 o.z.“ a dále „výklad ustanovení §689 o.z. z časového hlediska, resp. jeho účinnosti …“. Uvádí, že jde o to, „zda výpovědní důvod dle ustanovení §711 odst. 2 písm. b) o.z., označený ve výpovědi jako porušení povinnosti nájemce tím, že podnajímá byt, může soud v rámci řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu posuzovat jako výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §689 odst. 3 o.s.ř., aniž by takový důvod byl ve výpovědi specifikován“. Namítá, že žalované ve Výpovědi výslovně specifikovaly výpovědní důvod jako „podnajímání“, což je úplatné přenechání bytu do podnájmu; takový výpovědní důvod nebyl soudy shledán, ani důkazy prokázán. Naopak výpovědní důvod dle ustanovení §689 odst. 3 obč.zák. nebyl ve výpovědi vůbec zmíněn, ale „soudy na něm postavily celé řízení“. Dovolatelka má za to, že posléze uvedený výpovědní důvod je samostatným výpovědním důvodem a dovozuje, že jej nelze vztáhnout na daný případ, kdy ke změně počtu osob po 31. 3. 2006 nedošlo. Navrhla, aby rozsudky soudů oboru stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. února 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelkou označené otázky jako otázky zásadního právního významu však přípustnost dovolání nezakládají, neboť na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud založil své právní posouzení na závěru, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §712 odst. 2 písm. b) ve spojení s §719 odst. 1 obč.zák., a to že žalobkyně bez souhlasu pronajímatele přenechala předmětný byt do podnájmu jinému.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 14. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 710/2000, dovodil, že za porušení povinnosti nájemce ve smyslu ustanovení §719 věty první a druhé (§711 odst. 1 písm. d/) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, je třeba považovat i případ, kdy nájemce přenechá byt do podnájmu jinému, aniž by ze to nájemce získal od podnájemce protiplnění. K obsahově stejnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 23. 9.2004, sp.zn. II. ÚS 142/04, jímž byl odmítnuta ústavní stížnost podaná mimo jiné také proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1137/2003, jakož i Nejvyšší soud v dalším rozsudku ze dne 17. 1. 2006, sp.zn. 1249/2005, a dovolací soud nevidí důvodu, proč se od něho odchýlit i za právní úpravy účinné od 31. 3. 2006, tj. v případě ustanovení §711 odst. 2 písm. b) ve spojení s §719 odst. 1 obč.zák.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu